Článek
Poznat Čecha na dovolené není problém. Náš jazyk je krásný, nicméně mnoho z nás by si od něj rádo odpočinulo alespoň pár dní. Mnohdy to ale nejde, protože naši drazí spoluobčané hulákají tak, že nejdou přeslechnout. Chovají se tak, jak jsou zvyklí. Je jim fuk, že dělají ostudu a „reklamu“ České republice, ze které se naše země jen tak nevyhrabe.
Jazyk mistrně ovládá, bohužel jen český
Této skupině Čechů jsem dal pracovní název „český buran“. Ať si pod tím představí kdokoli cokoli, popis je následující: nejhorší skupinou jsou ti, kteří nacpou auta jídlem a pitím, které nakoupili pokud možno v akci. Co na tom, že za pár dní projde. Případně se na něm „podepíše“ slunce. Každopádně tihle turisté na své dovolené neutratí prakticky nic. Ovšem „díky“ nim slyšíme češtinu, neumí totiž jiný jazyk a mají pocit, že svou mateřštinou se musí všude domluvit. Běda, když se tak neděje. Pak lidi, kteří většinou hovoří minimálně anglicky, častují sprškou českých nadávek.
Druhou skupinou, která spadá pod název „český buran“, jsou o něco privilegovanější turisté, kteří vyrazili autobusy. Do tašek se jim toho nevešelo tolik, co jejich „kolegům“ v autech, tudíž si přeci jen musí něco nakoupit v cílové destinaci. Jdou ovšem po tom nejlevnějším, jsou schopni smlouvat i tam, kde se to absolutně nehodí.
Krádeže jídla během snídaně
A pak je tu něco, co je naprosto příšerné. Pokud se český buran dostane do hotelu (je „lepší“, takže nemusí spát v autě nebo v kempu), naprosto bez uzardění krade jídlo. Většinou během snídaně - pití do plastových lahví, jídlo do batohů. Na celý den tak je prakticky vystaráno, nějaké to euro ušetřeno.
Co na tom, že to hotelový personál většinou vidí, jen chudáci nevědí, co mají dělat. Ono je totiž velmi těžko pochopitelné, že je někdo taková „socka“, že musí takto krást. Nápisy, že jídlo ani pití se nesmí vynášet z restaurace, jsou úplně zbytečné. Některé hotely je už začaly dělat v českém jazyce, ani to ale českého burana neodradí.
Poznáte je na první pohled
Zážitek sám o sobě je, když s vámi český buran letí v letadle. Ano, i takoví jsou. Zažil jsem několikrát, že si takový člověk neváhá propašovat do letadla svůj pověstný řízek a pak celý prostor zasmrdět jídlem. Kyselá okurka nechybí, to je jasné. Když to s nimi ve stísněném prostoru vydržíte, aniž byste po nich skočili, přijde po přistání potlesk. To už je takový folklór, za který by sice pilot dal cestujícím jednu facku z každé strany, ale budiž.
Myslíte si, že od nich máte klid. Ale ne! Potkáte je ještě mnohokrát, i když bydlí v jiném hotelu. Na pláži nejdou přehlédnout. Ponožky v sandálech i v pětatřicet stupních jsou asi znamením punku. Nebo kdo ví, čeho vlastně. A samozřejmě řvou tak, že je slyší každý v okruhu několika stovek metrů. A my ostatní se pak divíme, že jsou Češi v některých zemích na černé listině.
