Článek
Baron Pierre de Coubertin, který v roce 1894 obnovil moderní olympijské hry a založil Mezinárodní olympijský výbor, proslul větou „není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.“ Hned na začátku je třeba říct, že to není až tak úplně pravda, nemyslel totiž zřejmě „zúčastnit se“, ale spíš „bojovat“. Nicméně dnes je samozřejmě globálně používaný onen ne zcela přesný překlad. Hojně se používá mimo jiné i k tomu, aby se omluvily mizerné výsledky sportovců. Tím se ale teď zabývat nebudu.
Rozdíl mezi mentalitou sportovců
Chci poukázat na velké nebezpečí „není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“ v kontextu konkurence. A jeden příklad najdeme ve velmi nedávné minulosti. Zatímco se komentátor rozplýval nad devátým místem, která získal Jan Štefela, Američan Shelby McEwen a Novozélanďan Hamish Kerr si odmítli dělit olympijské zlato. Chtěli ho jen pro sebe i za cenu, že jeden z nich nakonec skončí druhý. Černého Petra si vytáhl Američan.
Jasně to však ukazuje na mentalitu těchto sportovců. „Byl bych pyšnější na druhé místo, než abych se dělil s někým o zlato,“ uvedl atlet Nového Zélandu. Vítězství, pro to si na olympiádu přijel. Kdyby se spokojil s frází „není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“, možná by skončil někde jako Jan Štefela na konci první desítky. Nic, co by jeho či Američana mohlo jakkoli uspokojit. Čecha však ano, český komentátor byl málem u vytržení.
Vyhrát je moc důležité
Dokud se nezmění přístup českých trenérů, funkcionářů a dalších sportovních činitelů, budeme končit v průměru s pěti medailemi. Daleko před námi budou země jako Uzbekistán, Gruzie a jen kousek za námi Bahrajn apod. Tedy země, které bychom měli na sportovním poli převyšovat. Přitom vůbec není pravda, že vyhrát není důležité. Je to sakra důležité, tím spíš, když jste profesionální sportovec a berete za svoji práci peníze. Mluví za vás výsledky, ideálně medaile.
Kdo si za pár dní vzpomene, že Kateřina Švíková byla devátá v jachtingu, Tomáš Staněk desátý ve vrhu koulí, Lukáš Rohan šestý na divoké vodě či Hana Matelová sedmnáctá ve stolním tenise apod.? Moc takových nebude. Důvod? Není to vůbec zajímavé, poražení nikdy nebyli oslavování. Což má samozřejmě logiku.
Odhady se spletly, Češi byli horší
Je třeba už malým dětem jasně vysvětlovat, že pokud chtějí být nejlepší, musí nejen tvrdě dřít, ale také si to správně nastavit v hlavě. Tedy chtít vítězit, nespokojit se s průměrem a ještě si k tomu myslet, že je to tak v pořádku. Pak totiž přicházejí výmluvy ve stylu „neměl jsem svůj den“, „soupeři byli lepší, nic jsem nezmohl“ atd. Je třeba si klást otázku, proč byli soupeři lepší, co víc udělali pro úspěch.
Správně nastavená hlava, která chce vyhrávat, je základ. A to bohužel Češi, až na pár výjimek, nemají. Olympiáda je toho důkazem, naši sportovci zůstali za očekáváním. Podle predikcí měli Češi přivést mezi sedmi až jedenáct medailí. Mají pět. Dosud nejhorší byly v tomto ohledu hry v Pekingu, kde Česko získalo sedm cenných kovů.
Oslavujme rychlostní kanoisty Josefa Dostála a Martin Fuksu, tenisty Tomáše Macháče s Kateřinou Siniakovou i tým šermířů a oštěpařku Nikolu Ogrodníkovou. Ti si to rozhodně zaslouží.
Zdroj: autorský článek