Článek
Na konci padesátých let minulého století byl Stanislav Zindulka hvězdou. Zářil nejen na filmovém plátně, ale i v hradeckém divadle. Samozřejmě si ho tak všiml i tehdejší režim. StB si ho vyhlédla a chtěla po něm spolupráci. Pro herce bylo šokem, když zjistil, že není prakticky nic, co by soudruzi o něm a jeho rodině nevěděli. Přesto odmítal spolupráci podepsat. Komunisté se mu mstili, což pro Zindulku znamenalo zejména méně pracovních nabídek.
Komunisté mu dělali ze života peklo
Herec ale nakonec udělal skvělou věc. Osobně šel za ideologickým tajemníkem KSČ, což byl přesvědčený komunista tělem i duší. Byl upřímně zděšen poměry i tím, co musí slavný herec snášet. Na chvíli sice zjednal nápravu, netrvalo to ale dlouho. faktem je, že Zindulka v uvolněnějších šedesátých letech vstoupil do strany, protože si myslel, že věci budou jen lepší. Spletl se.
Vystřízlivění přišlo v roce 1968, kdy Československo obsadily „spřátelené“ armády. Zindulka napsal, že s okupací nesouhlasí, čímž prakticky sám sebe vyloučil z KSČ a navíc si „zařídil“, že komunisté po něm opět začnou šlapat. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Méně práce znamenalo i méně peněz. Hercův syn Ondřej musel nastoupit do fabriky, místo toho, aby dokončil studia.
Stanislav Zindulka to nesl velmi špatně. Snažil se bojovat, ale před komunistickými naschvály stále víc utíkal k alkoholu. Měl ale štěstí v neštěstí, protože měl po svém boku manželku Milenu. Ta ho neodepsala ani v době, kdy hrozilo, že do závislosti na alkoholu opravdu nepříjemně spadne. Podržela ho, pomohla mu a v podstatě ho tím zachránila. Minimálně kariéru, možná dokonce i život, protože hodně slavných lidí se upilo k smrti.
Osudové seriály
Zlom v hercově životě přišel ve chvíli, kdy si ho Karel Kachyňa vybral do seriálu Vlak dětství a naděje. Role pošťáka Josefa Pumplmě pro něj byla jako stvořená. Navíc jeho seriálovou partnerkou se stala Helena Růžičková a tihle dva spolu vytvořili nezapomenutelnou dvojici. Zindulka vzpomínal, že když na něj skončila v posteli, měl co dělat, aby vyvázl ve zdraví. Odnesl si z toho spoustu modřin. Nebo když ho nosila v náručí a občas někde upustila či přimáčkla, také to ne vždy bylo příjemné. Ale Zindulka si natáčení moc užíval.
I když herec neměl seriály úplně v lásce, právě v nich exceloval. Po Vlaku dětství a naděje přišly další perly - Bylo nás pět, Četnické humoresky a nakonec i Ulice. Tam si zahrál manžela Jaroslavy Obermaierové a zjistil, že nemusí hrát jen dobrácké chlapíky, ale i pořádně záporáky. V té době už byl dávno v Praze, hrál v Městských divadlech pražských a přišla i nabídka, o které snil. Národní divadlo ale nakonec odmítl, protože přišla ještě lákavější „pozvánka“ - do Činoherního klubu. Tam zůstal až do konce života.
Pořád pozitivní mysl
Málokdo věděl, že v poslední letech svého života bojoval s vážnou nemocí, o které věděli jen nejbližší přátelé a rodina. Zindulka nikdy nechtěl, aby ho někdo litoval nebo aby mu dávali úlevy. Nejvíc se ale bál toho, že z něj bude starý pán, který nemá pro co žít. Takže se snažil udržet si pozitivní mysl a pro své okolí byl až do konce tím pravým gentlemanem ze staré školy.
Nikoho tak vlastně nepřekvapilo, že Stanislav Zindulka stál na divadelních prknech ještě tři měsíce před tím, než 14. března 2019 v Praze zemřel. Rozloučit se s ním přišla celá řada lidí. Milovali ho nejen kolegové, ale i široká veřejnost.
Zdroje: super.cz, idnes.cz, lifee.cz, ahaonline.cz, zeny.iprima.cz, blesk.cz, reflex.cz
