Článek
Zaplať pánbůh, že v civilizovaných krajích jsou dávno pryč doby, kdy byla homosexualita trestná, případně považovaná za chorobu, jíž je třeba léčit. Samozřejmě, že i dnes se najdou tací, kteří se na tyto lidi dívají skrz prsty, ale oproti minulosti jich ubývá. Jak to vím? Mám totiž mezi homosexuály pár známých a o některých z nich bych se teď ráda zmínila.
Pan Jaroslav. Kolega z práce, na kterém byste jeho odlišnou sexuální orientaci ani nepoznali. Je to veselý a družný chlapík, který vám rád pomůže, když to potřebujete ať už z profesní nebo osobní stránky. S oblibou o sobě říká, že jeho homosexualita mu nebrání v tom, aby byl vůči ženám galantní. Podrží vám dveře a dá přednost, přinese uvařenou kávu, pochválí, jak vám to dnes sluší. Ano, samozřejmě, taková galantnost nám ženám lichotí, ale u běžného muže si nikdy nemůžeme být stoprocentně jisté, že se za ní neskrývají nějaké postranní úmysly a že ho nebudeme muset s úsměvem vyflirtovat. U Jaroslava ano, žádné nebezpečí vám od něj nehrozí, a to dokonce ani v případě, že byste o něco takového stála.
Jen v jedné věci má pan Jaroslav smůlu, co ho znám, a to už je pěkná řádka let, nemůže najít toho správného partnera, se kterým by chtěl zůstat napořád. Vidíte, řeší úplně stejný problém jako mnozí z nás heterosexuálních. Zkrátka a dobře Jarda je fajn a já bych mu moc přála, aby konečně našel toho pravého, se kterým bude šťastný.
Naproti tomu Hanka s Karolínou už spolu šťastné jsou. Hanka je robustní žena s náznakem mužských rysů, Karolína proti tomu křehká subtilní bytůstka. Ty dvě spolu bydlí ve třetím patře stejného domu jako já s Petrem a jsou to jedni z nejlepších sousedů, respektive sousedek, které tam máme. „Hani, prosím tě, peču koláč a došla mi vajíčka, úplně jsem na ně zapomněla a nekoupila je, půjčíš?“ Samozřejmě, že půjčí, usměje se u toho a na oplátku se u mě za čtrnáct dní staví s prosíkem třeba pro česnek. Takhle to mezi námi funguje a někdy si skočíme něco půjčit, i když bychom se bez toho třeba obešly, protože si u toho užijeme bžundu, třeba: „Promiň, Ireno, dneska tě zklamu, nemám. Ale počkej, že seš to ty, tak ze dna lednice snad ještě něco vyštrachám… Tumáš.“
Tohle byla legrace, ale teď vážně. Hanka s Karolínou pečují o malého Filípka. Ten kluk biologicky není ani jedné z nich, vzaly si ho z ústavu a úmyslně si vybraly takového, který je trochu jiný než ostatní děti. Konkrétně autista. Kdo někdy o někoho takového pečoval, dobře ví, jak je to náročné, kdo nepečoval, dovede si to představit jen stěží. A můžu vám garantovat, že ty holky to zvládají na jedničku, Filípka už mají dva roky a on se u nich nepředstavitelně zlepšil.
Takže asi tak. Na Prague Pride jsem nebyla a sama sebe považuji za vyhraněného heterosexuála, ale tvrdím, že ti s odlišnou orientací mezi nás prostě patři. Jsou to totiž lidé jako my se svými klady a zápory, se svým štěstím a neštěstím. A já mám kliku, protože jsem narazila na takové, kteří jsou fajn.