Článek
Slunce zprudka pálilo a zdálo se, že z asfaltu pod mýma nohama se brzy stane žhavá láva. Kráčel jsem od svého auta na konec dlouhého parkoviště směrem k obchodnímu centru. V duchu jsem se zapřísahal, že příště si koupím větší krabici hřebíků do zásoby, abych sem nemusel vyrážet pokaždé, když dojdou v dílně. Bylo asi jedenáct hodin a dokola kroužilo pár zoufalců, pokoušejících se zaparkovat. Marně. V tuto dobu se nikdo nechystal odjíždět. Většina návštěvníků právě obědvala hamburger nebo asijské jídlo a teprve potom plánovala, zda vyrazit na nákupy nebo domů.
Auta stála vedle sebe v několika řadách. Shora musela vypadat jako krabičky sirek na kuchyňském stole. Mezi nimi jsem se pohyboval jenom já.
Vlastně ještě někdo.
Odněkud jsem zaslechl dětský pláč. Přerušovaly ho krátké a tiché pauzy. Po nich následovalo jedno fňuknutí a pokračoval souvislý brekot do další přestávky. Postavil jsem se na špičky a natáhl hlavu.
Mezi dodávkou a osobákem stál malý, asi pětiletý klučík. Měl na sobě legrační riflové kalhoty se srdcem na zadečku, které by slušelo holčičce. Bílé tričko s krátkým rukávem a na hlavě černou kšiltovku s červeným písmenem S uprostřed. Blonďáček se zářivě modrýma očima a rodícími se rysy Adónise. Bez nejmenších pochyb bylo jasné, že v budoucnu se stane vytouženým objektem mnoha žen.
Obešel jsem dodávku a přišel k němu. „Ahoj, co se ti stalo?“ zeptal jsem se soucitně.
„Oni…,“ potáhl nosem tekoucí soplík,“…oni mi ujeli.“
Nechápal jsem, jak někdo může odjet autem od obchodního centra a nechat na rozžhaveném parkovišti dítě. „Kdo oni? Myslíš rodiče? Tatínek a maminka?“
Neodpověděl. Sklopil hlavu, stáhl ramena a pustil se do dalšího pláče.
Pohladil jsem ho po hlavě. „Jak se jmenuješ?“
„Patrik,“ vzlykl a z nosu mu vyletěla bublina, která splaskla jako nafukovací balónek po píchnutí jehlou a stekla mu po bradě na tričko.
V hlavě mi poletovaly myšlenky jedna za druhou. Co teď? Možná chlapec nemůže najít zaparkovaný rodinný automobil. Ani bych se nedivil, protože podobný problém mívají na parkovištích před obřími obchodními centry i dospělí. Jestli mu opravdu rodiče ujeli, tak mám zavolat policajty? Nebo se nejdříve porozhlédnout? Všude okolo stály desítky vozidel, ale nikde žádný člověk. Něco mě napadlo.
„Víš co, Patriku? Půjdeme na „Informace"!“
Přestal plakat a podíval se nechápavě. Chvíli trvalo, než mi docvaklo, že pětiletý prďola asi těžko bude vědět, co jsou „Informace“. Vzal jsem ho za ruku a pohladil znova po hlavě.
„Pojď, půjdeme hledat rodiče. Neboj se, najdeme je. Jestli nebudou na „Informacích“, tak jim zkusíme zavolat.“ Nevěděl jsem sice jak, ale chlapec potřeboval uklidnit.
Podařilo se, dostal naději. „Informace,“ zašeptal a už nezafňukal. Slzičky v očích zůstaly zaraženě stát, jako pěšáci, kteří dostanou velitelský rozkaz. Odevzdaně strčil ručičku do mojí otevřené dlaně. Byla teplá a já si po dlouhém čase uvědomil, jak je hezké dítě držet a vést. Společně jsme pokračovali směrem k obchodnímu centru.
Patřím mezi průměr mojí generace, nijak výjimečný chlap. Ani příliš odvážný, ani příliš připosraný. Asi ne hrdina, jako Žižka nebo Gabčík. Možná je to tím, že můj život neproťala žádná složitá krizová zkouška. Najednou jsem ucítil, že tohle může být konečně můj mimořádný čin. Záchrana malého chlapce uprostřed džungle velkoměsta. Vždyť na tom parkovišti ho mohl někdo unést a prodat v zahraničí. Nebo srazit autem. Zaplavila mě pýcha a mé ego se začalo nafukovat do obrovských rozměrů.
Najednou se mi před očima zjevila slavnostně vyzdobená síň. V ní jsem stál v řadě s několika dalšími muži. Přede mnou stál prezident, potřásal mi rukou a předával státní vyznamenání. Medaili Za hrdinství. Takovou, jaká se uděluje osobám, které s nasazením vlastního života zachránily jiný lidský život. Já sice vlastní život nenasadil, ale chlapce jsem přece před katastrofou zachránil. Nebo ne? Už jsem se těšil na děkovné projevy rodičů v televizi neznámému zachránci jejich dítěte. I když vlastně neznámému by státní vyznamenání prezident neudělil.
Se zamlženýma očima a s chlapcem za ruku jsem se ocitl před zasouvacími dveřmi obchodního centra. Otevřely se na fotobuňku. Zevnitř budovy bylo slyšet nějaké hlášení, které právě končilo. Proti nám vycházely ven dvě starší dámy. Jedna z nich vypadala jako slečna Marplová z anglických detektivek.
Právě rozčíleně říkala druhé dámě: „No slyšela jste to? Ztracený pětiletý kluk.“
Zarazil jsem se a zůstal stát s chlapcem venku. Otočil jsem se k nejbližší výloze s kuchyňským nádobím a dělal, že si je prohlížím. Patrik mě zatím tahal netrpělivě za ruku.
Slečna Marplová, na panující horké počasí oblečená v příšerně dlouhé a nesmyslně teplé sukni, pokračovala: „Dnešní rodiče na děti vůbec nedávají pozor. Přitom všichni ví, jaká je strašná doba. Krade se, znásilňuje a vraždí. Vůbec bych se nedivila, kdyby toho malého odvedl nějaký úchyl. Že mám pravdu pane?“
Otočila se k nám.
„Dobře, že si svého chlapce tak pevně držíte. Je vidět, že jste starostlivý otec. Já si vás hned všimla, jak jste s ním přišel!“
V ten okamžik se mi před očima zjevil jiný obraz než před chvílí. Vycházel jsem ze dveří obchodního centra, držel ruce u sebe a na nich měl nasazená pouta. Z každé strany svíral můj loket nemilosrdně se tvářící policista. Pouta mi nasadili tak těsně, že mě šíleně bolela zápěstí. Úchyly nemá nikdo rád, hlavně ne policie. A taky spoluvězni, ani ve vyšetřovací vazbě ne, uvědomil jsem si zděšeně.
Na čele mi vyrazil pot, ovšem ne v důsledku počasí. Muselo být vidět, jak se červenám a blednu. Moje ruka sevřela pevněji chlapcovu ručku a při dalším otevření dveří jsem ho vtáhl dovnitř budovy.
Za sebou jsem ještě zaslechl: „No, podívejte se. Jaký to vzorný tatínek!“
Hned za dveřmi jsem se zastavil a chlapečka pustil. Sklonil jsem se k němu.
„Patriku, teď tě nebudu držet za ruku, tak dávej dobrý pozor, ať mě neztratíš. Já půjdu vepředu a ty za mnou.“
Chlapeček vykulil oči. Naštěstí mužské pohlaví není zvyklé příliš přemýšlet a má rádo jednoduché pokyny. Kývl hlavou a vyrazil podle instrukcí. Holčička by určitě měla námitky nebo by přinejlepším chtěla o věci vést hlubokomyslnou debatu.
Kráčeli jsme směrem k „Informacím“, když se z rozhlasu opět ozvalo: „Rodiče hledají pětiletého Patrika…,“ další část jsem nevnímal, protože chlapeček se rozběhl dopředu směrem k pultu, kde stáli jeho rodiče. Maminka měla slzy v očích a nervózní tatínek nadával všem okolo.
Pomalu jsem se otočil a pevným krokem kráčel ven. Televize a pochvala rodičů byla v nenávratnu. Jak chlapce ztratili, mě už tolik nezajímalo. Kdyby rodina přistihla muže, který chlapečka drží za ruku a spustila povyk…
Nevím, nevím, jak by se mi podařilo vysvětlit, že nemají co do činění s padouchem, ale hrdinou. Všechny ty důsledky v rodině a práci. A ty kecy. Jako bych slyšel slečnu Marplovou v příšerně dlouhé a nesmyslně teplé sukni: „No víte, on ho sice soud osvobodil, ale kdo ví, jak to ve skutečnosti je. Není přece kouře bez ohýnku, jak napsala vážená autorka detektivek Agatha Christie…“
Ke svému autu jsem po liduprázdném parkovišti běžel i bez hřebíků.
Škoda jenom té medaile Za hrdinství. Na tu jsem se fakt těšil.
Psáno v říjnu 2020 pro blog iDNES.cz, v srpnu 2024 upraveno pro Médium.cz a Blogosféru
