Článek
Poslední dny prázdnin se velmi rychle překulily a školní rok zaklepal na dveře tak svižně, že jsme se z toho ani nestihli vzpamatovat. Ty krásné dny plné radosti v rodinách, s jejich dětma ale přerostly do velmi rychlých obav o zdraví vlastních dětí. Ptá se se proč? Člověk si vlastně ani neumí představit, jak rychle se může ocitnout v roli obav, obav o zdraví vlastních dětí a jejich bezpečnosti.
A ptáte se kde? Na území školy, kam naše děti dochází k povinné školní docházce. Tam, kde člověk měl celou dobu pocit bezpečí a jistoty, kde věřil, že profesionální pedagogové se zastanou spravedlnosti. Ale co, když je jejich dosah a role už krátká. Co, když je role i sociálních pracovníků krátká a co teprve, když se vítězoslavná inkluze již mění v exkluzi?
Milion otázek v posledních dnech zažívají rodiče několika tříd v České republice. Doposud jsme si žili v poklidném prostředí a najednou je tu obrovská změna.
Tento příběh začal asi před 9 lety, kdy se narodila jedna malá holčička. Pro mě do této doby zcela neznámá osoba, to se ovšem změnilo na konci srpna…
Na konci srpna probíhaly opravné zkoušky na naší škole. Říká se, že třetí třída patří mezi nejtěžší, a tak si myslím, že tomu tak i bude a budu tomu tedy věřit.
A tak se stalo, že tato dívka propadla. To se občas stává, ale nemuselo by. Holčička, která v rámci vlastní zmatenosti a nešťastného života volá o pomoc, ale rodiče ji neslyší. Učitelé nic nezmůžou, a tak brání aspoň ostatní děti způsobem, kdy se musí postavit mezi ní a ostatní děti, aby jim neublížila. Škola nastavuje opatření, jako například lavice na chodbě, aby se eliminoval kontakt s dětmi a dívka tak měla možnost využít bezpečný prostor. Může tedy sedět samostatně, nerušeně a s minimálním možností podmětů k jejím záchvatům.
Inkluze je rozhodně zajímavá, ale systémem nedotažená. Tady se už ale bavíme o exkluzi. O situaci, kdy se nastavují opatření taková, aby se s dítětem minimalizoval kontakt, kdy se nastavují opatření, aby byla co největší bezpečnost. Kdy v případě amoků a nezvladatelných stavů se bude hasit celá situace a přizpůsobuje se celkové prostředí tomu, aby výuka mohla alespoň nějak proběhnout. Toho chtěl náš systém dosáhnout?
A proč to tak je? Protože rodiče dívenky nemají zájem, nedali ji pomocnou ruku a nepomohli ji v tak těžké životní situaci a nikdo neví proč. Možná je to tím, že s nimi o tom nikdo nemluví? To by ovšem nemohli mít doma již staršího syna s definovanou diagnózou, která se pravděpodobně vyskytla i u zmíněné dívky. Moc starostí pro rodiče? To můžeme jen hádat…
Vrátím se k naší třídě. Tam teď vládne chaos a obava o zdraví našich dětí, neznalost osobnosti a potřeb dívky, vyvolává strach u celé třídy, a tak se rodiče řídí jednou z přirozenou reakcí, a to panika a útěk.
Rodič „normálních“ dětí nemá dovolání, škola nemá opatření a možnosti, jak situaci víc řešit vzhledem k povinné základní školní docházce. OSPOD je v roli jen doporučitele, který rodiči domlouvá, ale je jen na něm, jestli opatření realizuje nebo nechá plavat dál. Rozhodnout musí soud na úrovni města a poté kraje. Tak široké kostrbatosti, které nechávají dítě volající o pomoc ohrožovat sebe a všechny kolem sebe, to se u nás opravdu může dít? A jak dlouho?
Nastane situace, kdy pouze na základě širokého spisu hlášení ze základních škol od výchovných poradců a jejich důsledného hlášení každého přešlapu na policii, se možná někdo situací bude zabývat. Je to ale dlouhý běh na dlouhou trať. Ona dívka ani netuší, že je něco špatně a mezitím můžeme jen čekat. Čekat na to, co se jí a v nejhorším případě i našim dětem stane.
Všichni si teď pokládáme mnoho otázek, na které neznáme odpovědi. Rodiče dívky nejeví zájem, neřeší její stav s poradnou. Dívka tak nemá nárok ani na asistenta, nepomůže ji psycholog a škola je na to zatím všechno sama a krátká.
Jak dlouho necháme tyhle děti ještě volat bezmocně o pomoc? Čekáme na to, až dívka dokončí základní vzdělání, aniž by ji škola něco dala? Necháme ji trápit? Necháme rodiče a děti žít v nejistotě, zda se jim něco stane? Kdo pak ponese zodpovědnost? Ať žije ona slavná inkluze.
