Článek
Jste zamilovaní jeden do druhého a chystá se váš svatební den, chcete mít vše dokonalé, nechcete na nic zapomenout, kdy svatba je přeci jen jednou za život a tak hledáte inspirace na internetu, u kamarádek a případně využijete služby organizátora svateb. Vše musí být přeci dokonalé. Povedlo se, svatba proběhla a začíná společný život.
Nevím, jak to máte s názorem na kartáře, ale několikrát jsem tam zašla. Poprvé, když se mi zhroutil vztah s prvním klukem a myslela jsem si, že mi končí celý život a hroutí se svět. Od kartáře jsem odjela jako jiný člověk. Nevěděla jsem, zda mi něco z karet vyjde, ale vše bylo až tak dokonale pozitivní, ale co jsem si hlavně odvezla? Myšlenku, že mě čeká budoucnost, ať měla být jakákoliv.
Za několik let přišel kluk číslo 2. Takového kluka si fakt zamilujete. Zavolá, že před barákem stojí taxi a odveze vás na tajné místo. Šok, tohle fakt nečekáte. Vytáhne vás ven, mezi své přátele. Jste mladá a on je starší, zkušenější a všichni jeho přátelé očekávají, že jste ta pravá. No, než najdete cizí vlasy v posteli… Vztah číslo dvě je v troskách.
A pak přijde vztah číslo 3, ten pan pravý. Zajdete tedy ke kartáři a ten potvrdí, že je to on! To je můj budoucí ženich a s ním budu mít dvě děti?! Není to úžasný? Do vztahu jdete na plno, užíváte si vše, co vám život nabídne, až zjistíte, že jste těhotná a tak následuje svatba.
Jak čas utíká, začnete být na vážkách, co bude dál. Proto zajdete znovu ke kartáři a tam zjistíte, že to nebyl ten pan pravý a že se budete rozvádět! Co? Proč! Máme dvě děti, tohle nemůžu dopustit. Proč já? Vydělávám dost peněz, na dovolenou jezdíme 3× za rok, máme krásný rodinný dům a máme to ukončit? Tohle fakt plánovat nejde. Napadne vás, že kartář přeci nemá pravdu, jak by mohl vidět budoucnost.
Celou dobu se snažíte druhého neomezovat, protože nechcete, aby váš vztah skončil. Kupujete mu dárky a snažíte se ho posouvat dál. Ale vše, co uděláte, je okomentováno, máte pocit, že všechno je špatně. Nic není oceněno a pak to přichází. Z práce se vám už nechce chodit domů. Když přijdete, vždy je něco špatně. Už není nic tak růžového a ztrácíte chuť komunikovat, raději už se nehádáte, nemá přeci cenu plýtvat energií. A pak už neřešíte nic společně. Každý má svůj časový plán, svoje koníčky a potkáváte se už jen večer. Byla to otázka času.
Jednou ráno zazvoní budík, musíte vstát a ono to nejde, protože vám je hrozně zle. Co se sakra děje? Umírám? Takhle zle mi v životě nebylo. Staršímu dítěti začnete opakovat, co má dělat v případě, že se něco stane. 1. krok zavolat záchranku, pak zavřít psy, aby nesežrali záchranáře a pak zavolat babičce. Hrozná beznaděj. Máte pocit, že každou chvilku máte umřít a ta bezmoc je příšerná. Nevíte, co máte dělat.… Po 2 hodinách jsem odvezla děti do školy a co teď? Moje lékařka má dovolenou, rychle pátráte v hlavě, co se dá dělat, protože nechcete umřít. Je mi 37 a ještě není čas, mám dvě malé děti.
Naštěstí mě zachrání sousedka, která děla u obvodní lékařky. Vyčkala jsem v čekárně a věděla, že pomoc přijde každou chvilku a že už nemůžu umřít, protože mě určitě někdo zachrání. Udělali mi všechny možné a nemožné testy a vše v pořádku, co to sakra tedy bylo? Co se děje? Pak jdete k lékařce a fakt si úžasně popovídáte a začnete brečet. Nejde to zastavit, tělo ze sebe všechno pustilo ven a vy nevíte proč, proč teď? Do té doby jsem nevěděla nic o panické atace, ale věděla jsem jedno, tohle už nechci zažít! Už nikdy víc. 4 hodiny po zaznění zvuku budíku máte pocit, že uběhla půlka života, a pak se dostavilo totální vyčerpání a následně se dostavil spánek, který trval, až do druhého dne.
Chci to to změnit! Něco se musí změnit! A začnu hned. Uběhnou 4 měsíce a 4 návštěvy u psycholožky. Z každé schůzky si odnáším nové myšlenky a nové cíle. Nebudu přeci jíst prášky a tak začnu jednat. Vím, že musím koukat víc na sebe a nemyslet na co, to bude doma, co se doma zrovna děje, to přeci nemůžu ovlivnit. Začínám si přerovnávat finanční hospodaření a začínám investovat a spořit. Nastuduji pár videí na internetu a už jsem odborník na vše. (Smích) Všude říkají, že se má hlavně začít. Mám přesné plány a už mě nic nepřekvapí. Až nastala poslední schůzka a já přišla na to, že problém není ve mě, ale v partnerovi. Zjistila jsem, že poslední měsíce jsem na to sama, ale to nechci! My jsme dva a máme dvě děti. Po návštěvě psycholožky si chci s manželem promluvit. Můj jediný požadavek je, chci s tebou trávit aspoň 1 odpoledne v týdnu, jinak si najdu někoho, kdo bude chtít čas trávit se mnou, ne s jinými lidmi, ale s rodinou. Bylo ticho… Za týden přišel manžel a řekl, máš pravdu, rozvedeme se!
Přisel šok, moment překvapení. Tohle jsem ale nechtěla! Chtěla jsem mít dokonalé manželství a trávit čas společně, myslela jsem si, že ho vyprovokuji k akci. Chci trávit čas společně, ne bez sebe a přišel pláč. Taková bezmoc. Po několika dnech se dostavila úleva, pak hádky a po měsíci řešíme vše, co potřebujeme k žádosti o rozvod. Už vím, že to nezměním a je konec. Kartář měl pravdu a já to nedokázala změnit. Tímto rozhodnutím začíná administrativní kolečko.
Pokračování příště…
