„Atmosféra na Schalke se s Premier League nedá srovnat,“ říká Tomáš Kalas v rozhovoru s 90 minut

Německé soutěže vstoupily do druhé poloviny sezony. Zcela na úvod jste remizovali s předposledním týmem tabulky, ač jste hráli víc jak 20 minut proti deseti. Vy sám jste do zápasu nezasáhl, to asi nebyl úplně optimální start do jara.

To nebyl, ale řekl bych, že na začátku jara to k tomu jednoduše patří. Člověk se musí dostat zpátky do tempa, ve kterém končil před měsícem. Samozřejmě se pracovalo také na soustředění, ale to se s reálnými ligovými zápasy nedá zcela srovnávat. První poločas jsme se hledali, druhý poločas už jsme víc navazovali na to, co jsme předváděli ke konci podzimu. Kýžený gól jsme bohužel nedali, paradoxně tomu z mého úhlu pohledu uškodila červená karta. My jsme je samozřejmě dobývali a po vyloučení se soupeř logicky zatáhl ještě více.

Následovaly dva zápasy s hodně odlišným průběhem. Nejdříve vítězství nad Norimberkem (3:1), následně výbuch s Magdeburgem (2:5). Hodně divoká výsledková jízda.

To ano. První zápas se výsledkově povedl. I přes individuální sílu Norimberku jsme je zvládli presovat většinu zápasu a nepustili jsme je do akcí středem hřiště, kde jsou jedni z nejsilnějších v lize. Zasloužená výhra. Magdeburg nás pak jednoduše přehrál. Není náhoda, že to byla jejich třetí vysoká výhra v řadě, spoustu zápasů na hřištích soupeřů neprohráli. Bylo vidět, že jim to venku sedí víc, protože domácí týmy hrají logicky více otevřeně. Každopádně vysoká porážka, kterou bychom neradi opakovali.

Několikrát zmíněná zimní příprava je pro vás vlastně trochu novinka, po letech v Anglii. Jaké to bylo, mít volno přes Vánoce, žádné zápasy a teď vlastně ten pozvolný návrat?

Loni to bylo poprvé, letos to bylo s jiným trenérem, takže trošku odlišné. Ale jsem rád, že se to nebere jako normální příprava. Vím, že v Česku je zimní pauza hodně podobná letní přípravě, ale tady jsme dvacátého prosince hráli poslední zápas, pak jsme měli prakticky týden přes svátky úplné volno a potom jsme najeli na pozvolnou individuální přípravu. Měli jsme naplánovány čtyři běhy během pěti dnů, což se samozřejmě dalo zvládnout. Až následně jsem letěl zpátky do Německa a následovalo soustředění v Turecku.

Ani na osmidenním soustředění to nebyly klasické běžecké galeje, protože jsme té fyzické kondice za tak krátkou pauzu logicky moc neztratili. Bylo to především o pilování dalších věcí, na kterých můžeme pracovat, vše proložily dva přátelské zápasy. Po návratu do Gelsenkirchenu následovaly dva dny volna a pak už normální týden před zápasem. Takže bych řekl, že je to v součtu spíše taková mini pauzička.

Říkal jste si někdy v minulosti v Championship, třeba s jedním okem upřeným na kontinent, že oni tam mají přes ty Vánoce volno a že by to vlastně taky nebylo špatné v Anglii? Nebo to člověk nevnímá, když je v tom zápasovém zápřahu?

Tohle já jsem nikdy extra neřešil. Samozřejmě, kdyby moje rodina bydlela v Anglii, tak bych asi preferoval, aby tam pár dnů volna bylo a člověk mohl s nejbližšími strávit tradiční svátky. Ale mně ty zápasy přes svátky nikdy nevadily. Je pravdou, že když se šestadvacátého hrálo venku a tím pádem se pětadvacátého večer odjíždělo na hotel, bylo to jednoduše rychlé. Ale já jsem i anglickou přítelkyni a její rodinu naučil slavit Vánoce čtyřiadvacátého, takže ty základní tradice jsme vždy zvládli.

Schalke se aktuálně pohybuje v nižších patrech tabulky. Propisuje se to do nálady v kabině? Je to znát v týmu, že se přece jenom hraje hlavně o udržení? A předpokládalo se to už před sezonou, že udržet se je hlavní cíl?

To ne. Neříkám, že se před sezonou očekávalo, že budeme mezi prvními třemi. Ale určitě jsme neočekávali, že skoro od samého začátku budeme hrát u spodku. Řekl bych ale, že to bylo horší někdy v období října, listopadu. Nedařilo se a fanoušci nebyli spokojení. Nálada celkově nebyla ideální, ale sedmi body ze třech prosincových zápasů se to hodně změnilo. Právě na to budeme chtít navazovat.

Ten nepovedený podzim vedl i ke změně trenéra. V čem se liší Kees van Wonderen od Karla Geraertse?

Každý trenér přinese něco nového. Tréninky jsou trošku odlišné a herní styl je více organizovaný. Ačkoliv tam v přípravě není skoková změna, je vidět, že jsme aktuálně semknutí jako jeden tým a bojujeme jeden za druhého. To tam z mého úhlu pohledu dříve trošku chybělo.

Nový kouč zamával trošku asi i tou hierarchií v týmu. Pozměnil zažitou základní jedenáctku. Přesto říkáte, že se mu podařilo ten tým víc semknout, čím to teda dokázal?

Tam byl jeden moment, kdy jsme vyhráli zápas, který jsme vyhrát jednoduše museli. Odehráli jsme ho dobře, ale já jsem nehrál. Měl jsem malý problém s kolenem a nechtěl jsem riskovat. Vyhrálo se 2:0 proti Regensburgu a od té doby se sestava příliš neměnila. To samozřejmě prospívá tomu týmu, který hraje víc pospolu. Rotace týmu nebyla tak velká, na což jsem herním vytížením doplatil také já. Nestěžuji si a makám. Jiná cesta zpět do sestavy neexistuje.

To vše způsobeno jednou absencí právě v tom klíčovém zápase…

Víceméně to tak bylo. Nehrál jsem zápas, který kluci vyhráli s čistým kontem, potom ani ten následující. Pak jsem hrál, ale prohrálo se doma. Teď hraju především v případech, když má někdo zdravotní problémy nebo zápas vyžaduje trošku defenzivnější pojetí. Je to taková trošku hořká pilulka na spolknutí, ale fotbal tyto situace přináší.

Schalke je tým, který svojí velikostí do druhý ligy vlastně úplně nepatří, skrz jejich status v Německu. Jak na to reagují fanoušci? Je znát nějaká nespokojenost, nebo tlak že je prostě reputačně třeba jít pro ten postup?

Samozřejmě: pokud by se hodnotilo na základě fanoušků, hráli bychom Ligu mistrů. Jsou jednoduše výborní. Ale samozřejmě to není vždycky jenom o tom. Můj dojem je takový, že se historicky udělalo pár špatných rozhodnutí a z těch se klub vzpamatovává doteď. Aktuálně bych řekl, že jsme nadále v částečné přestavbě. A na to je ta druhá liga o něco jednodušší než první. Ale samozřejmě zároveň platí, že postup do Bundesligy by měl být cíl každého hráče, na začátku sezony jsou všechny týmy na stejné startovací čáře. A že pak je to jenom o nás. Nějaký handicap tam je, ale nemyslím si, že by to mělo být nemožné v blízké budoucnosti.

Fanoušci chodí i přes tu aktuální situaci, skoro vždycky je plná Veltins-Arena, 62000 příznivců, jaké je to mít takovou podporu ve druhé lize?

To je úplně jiný svět. Každý zápas přijde bezmála 62000 lidí, ať se hraje proti komukoliv, ať už jsme předchozí zápas odehráli jakkoliv. Samozřejmě, aktuální výsledky atmosféru ovlivní, ale ti lidé stejně přijdou. Tady je fotbal víceméně náboženstvím. K regionu Schalke patří stejně jako doly. Lidé si váží možnosti na stadion dorazit, a to je samozřejmě motivací a závazkem zase pro hráče.

Liší se ta fanouškovská kultura hodně od Anglie?

Určitě. Já si nemyslím, že se jakýkoliv stadion a atmosféra v Premier League dá srovnat s námi. Je to ode mě celkem silné tvrzení, ale je to podloženo osobními zkušenostmi. A samozřejmě to, že jsme ve druhé lize, tu raritu a výjimečnost ještě umocňuje. Atmosféra na stadionu, co se fandění během zápasu týče, je jiný svět. Samozřejmě, angličtí fanoušci jsou také skvělí, vždy jsem například obdivoval jejich schopnost udělat si srandu i ze sebe nebo ze svého týmu. Ale ten rachot, který se tady line z ochozů celých 90 minut, je unikátní.

A co herně, jak se liší ty druhé ligy v Anglii a v Německu?

To je upřímně těžké srovnávat. Pro mě to byl šok ze začátku, protože se tady běhá mnohem víc než ve druhé anglické soutěži. Samozřejmě – nyní jsem nějakou dobu v Championship nebyl, takže neznám data z těch zápasů. Pamatuji si, že jsem v prvním zápase v Německu naběhal přes 9 kilometrů a že to bylo nedostačující. V pozápasovém hodnocení jsme to řešili. V Anglii to bylo naprosto standardní číslo. Obecně se tu výrazně více hledí na data. Každý trénink je monitorovaný, musíme během něj dojít do nějakého čísla a když jsme pod ním, musíme si to ještě nějak odběhat po tréninku. Teď už jsem na místní požadavky a systém zvyklý. Navíc, každý trenér si to dělá trochu podle svého.

Jaká je vůbec vaše role v kabině? Vy máte sestavu relativně mladou, doplňovanou hodně kluky z akademie. Jak oni vnímají vás, jako zkušenějšího hráče? Berou nějak v potaz, že jste někdo se zkušeností třeba i z Anglie? A vy sám, stylizujete se nějak víc do té role toho zkušenějšího hráče?

Za mě ano. Vedle mě máme v týmu další dva hráče, kterým je přes 30, plus třetího gólmana, kterému je 40, všichni ostatní jsou do 26 let. Takže ten věkový průměr, když se odeberou ta čtyři jména, je hodně nízký. Respekt od mladých spoluhráčů je tak poměrně přirozený a já se tomu snažím jít naproti. Když můžu, tak poradím a kluci poslouchají. A když si z toho vezmou 5 % toho, co řeknu, tak je to o 5 % víc, než věděli předtím.

Zároveň vím, jak to chodí. Když jsem byl mladší a zkušenější hráč mi něco řekl, tak jsem mu na to taky častokrát kývl hlavou a pak jsem si to stejně udělal podle sebe. No a pak se to několikrát nepovedlo a zjistil jsem, že to, co mi říkal, vlastně byla pravda. Hráči se v konečném součtu musí naučit vlastními chybami. My je na to můžeme jenom připravit a tím pádem jim pomoct, aby těch chyb nebylo tolik.

Jak to poslouchám, tak ta role vám je docela vlastní.

To se mi osobně hůře hodnotí. Já nejsem člověk, který by si potřeboval brát pozornost. Ale samozřejmě tím, že mám i s poháry a reprezentací odehraných něco okolo 400 zápasů, jsem zkušenosti nabral a pokud o to někdo alespoň trošku stojí, rád je předám dál. Je pro mě přirozené mladším hráčům říct, co a jak, když potřebují něco vědět. Ale samozřejmě, kolik si z toho vezmou, nebo jestli chtějí poslouchat, to už je na nich.

Kdo byl pro vás tím, koho jste poslouchal a od koho jste si nechal dát ty rady? Ať už v jakémkoliv působišti.

V každém týmu byl vždy takový hlouček zkušených hráčů. Třeba v Olomouci jsem sledoval, jak se chovají třeba Roman Hubník, Aleš Škerle a další kluci tvořící tehdy v Sigmě základní kostru toho týmu. V Chelsea to bylo ještě o posunuté. Tam jsem naslouchal každému, kdo měl chuť a ambici mi něco říct. A i v těch ostatních týmech, třeba v Middlesbrough, byli hráči, kteří měli odkopáno v té době mnohem víc než já a byli velkými osobnostmi.

Vy když jste přišel do Anglie, tak jste vlastně velmi rychle na to šel hostovat do Nizozemí a potom, pořád relativně krátce na to, do Německa. Chtěl bych se zeptat na tu zkušenost, jaké to je pro mladého hráče, a vlastně mladého člověka, když přijde do jiné země a hned na to znovu změní tu adresu. Jde tak vlastně velmi rychle žít do třetí země, nezůstane teda v tom samém prostředí, s tím samým jazykem, kulturou… Jaká byla pro vás tahle zkušenost?

V sedmnácti letech, kdy jsem se stěhoval do Londýna, logicky o velkém fotbale nevíte prakticky nic. Učil jsem se, naslouchal, makal. Hodně jsem dával právě na zkušenosti a rady jednotlivých hráčů a trenérů, to byla nejvíce přirozená cesta. A samozřejmě tu byli další lidé, kteří mě v kariéře posouvali. Ať už to byli samozřejmě moji agenti ve SPORT INVESTu, nebo potom zástupci sportovního vedení Chelsea.

Byl to Villas-Boas, který to převzal po Ancellotim, kdo za mnou v průběhu přípravy přišel a řekl, že máme projekt s Vitesse v Holandsku, kde si on myslí, že to pro mě bude přínosnější. Dva roky potom, kdy mi bylo 20 let, jsem měl odehráno 66 zápasů v nizozemské lize plus pár zápasů v Evropské lize. Bylo to správné rozhodnutí. A člověk tak automaticky získá důvěru v další směřování, které jsme společně s agenturou a mateřským klubem dělali.

Zpětně jsme jen jednou nezvolili ideálně: když jsem odešel do Německa, přestože mě jejich trenér neměl tolik nakoukaného. A taky to tak dopadlo. Těch dalších kroků nelituji. Znamenalo to někdy dost stěhování a poznávání nových trenérů a stylů, ale to k fotbalu tak nějak patří.

Hrála ta první zkušenost s Německem, půl roku v Kolíně, nějakou roli při rozhodování o nabídce Schalke? Ne snad herně, ale skrz tu zkušenost s tou zemí.

To už bylo hodně dozadu v historii. Určitě jsem nebyl zapšklý 10 let na Německo a na základě toho třeba odmítl Schalke. Jen jsem věděl, že to nebude úplně jednoduché. Náročné prostředí i nový jazyk, který z mého úhlu pohledu není na naučení nejjednodušší. Hlavně teda pro někoho, kdo mluví dennodenně anglicky. Na druhou stranu pro Čecha je mnohem jednodušší se němčinu naučit než pro Angličana. Protože ti neví, co dělat s pády. My jich máme ještě o pár víc než Němci, takže jsme připraveni.

Zpětně je třeba říct, se po mě němčina tolik nevyžaduje. Já rozumím ať je meeting v němčině nebo angličtině. A nemám pocit, že by moji pozici v kabině ovlivňoval fakt, že v běžné komunikaci je mi výrazně bližší angličtina. Naopak od kluků vím, že to v mnoha případech vítají, protože si se mnou automaticky zlepšují svoji angličtinu.

Na závěr v krátkosti, musím se zeptat na plány do budoucna – chtělo by se českého hráče v zahraničí zeptat na nějaký návrat domů v budoucnu, ale ve vašem případě by to asi bylo zpátky do Anglie, ne?

Stoprocentně. Pokud bych měl odejít odtud, ať už za rok, za dva nebo kdykoliv potom, tak by to bylo zpátky do Anglie. Smlouvu tady mám do svých 34 let, takže je otázkou, v jaké fázi v té době má kariéra bude. Záleží i na mém zdravotním stavu a spoustě dalších okolností. Ale pokud bych kdykoliv v budoucnu měl odtud odejít, tak určitě zpět na ostrovy.

Autor rozhovoru: Daniel Krob