Bývalý kouč mistrovské Plzně a U21 Karel Krejčí: Dobrý trenér musí umět vyhodnotit potenciál kádru

Podílel se na úspěších jak seniorské, tak i mládežnické reprezentace a v roce 2016 dokázal Viktorii Plzeň v roli hlavního trenéra dovést k titulu. Jak vzpomíná na své začátky? Co je pro české trenéry překážkou v tom, aby se prosadili v zahraničí? Jak vnímá český fotbal v mezinárodním kontextu? Proč upřednostnil Plzeň před Spartou?

Za svou kariéru jste vyhrál, co se dalo. Mohl byste popsat svoji fotbalovou cestu?

Pocházím z malé vesnice na Šumavě, vyrůstal jsem ve skromných poměrech a od dětství jsem samozřejmě miloval sport. Nejvíce mi učaroval fotbal a mým snem bylo hrát na nejvyšší možné úrovni. Kariéru jsem začínal v Sušici a pak jsem se dostal až do Plzně, díky níž se mi otevřely dveře do první ligy. Můj sen se mi tedy nakonec opravdu splnil, za což jsem rád nejen kvůli sobě, ale i kvůli rodičům, kteří mi zejména v začátcích byli velkou oporou. Vinou častých zranění má hráčská kariéra však neměla příliš dlouhého trvání a v devětadvaceti letech jsem ji musel kvůli vážnému zranění kolene ukončit. V tu dobu jsme měli s manželkou dvě malé děti, a když jsem po operaci ležel na pokoji, tak se mi hlavou honila spousta věcí.

Bylo mi však jasné, že chci u fotbalu v nějaké roli zůstat. K trénování jsem přičichl už předtím, jelikož jsem vypomáhal v Dynamu ČB u přípravky, kde jsem v tu dobu měl malého syna. Po návratu z nemocnice jsem se v období rekonvalescence zároveň angažoval také u béčka a devatenáctky. Poté, co jsem zjistil, že mi mé zranění návrat na ligové trávníky přece jen nedovolí, jsem se vrhnul na studium trenérských licencí a v roce 2005 jsem dosáhl v této oblasti nejvyššího vzdělání, kdy jsem dokončil studium PROFI UEFA licence na Fakultě tělesné kultury UP Olomouc.

V létě 2000 jsem se stal šéftrenérem mládeže v Příbrami, kde jsem měl na starosti sportovní centrum mládeže (SCM). Zaměřoval jsem se především na dorostenecké kategorie, jako hlavní trenér jsem vedl devatenáctku. Hned na začátku jsme dosáhli velkého úspěchu v podobě ovládnutí druhé dorostenecké ligy v sezóně 2001/02. Zvládli jsme baráž s favorizovanou Bohemkou a po více než třiceti letech jsme vrátili Příbram do první dorostenecké ligy. Nutno podotknout, že to bylo dosti zavazující. Tři roky jsem neměl dovolenou a nemálo času zabralo také shánění hráčů, jelikož jsme v té době ročníky neměli úplně srovnané. Myslím, že to za to ale stálo.

Právě na tyto začátky jsem velmi pyšný, protože se mi Příbram povedlo nastartovat a dát jí druhý dech. Těží z toho ostatně dodnes, jelikož se v ní v posledních letech urodilo mnoho nadějných talentů. Podařilo se mi spoustu kluků zviditelnit a připravit pro ligu a reprezentaci, což je podle mě slušná vizitka. U trenéra mládeže totiž nejde jen o výsledky, ale velkou roli hraje také to, kolik hráčů dokáže vychovat pro nejvyšší soutěž a národní tým. V Příbrami jsem působil nějakých osm let a více než polovinu jsem strávil u dorostu, ale půl roku jsem trénoval třeba i rezervní tým ve třetí nejvyšší soutěži a dva a půl roku jsem coby asistent v lize sbíral zkušenosti od ostřílenějších koučů jako František Kopač, Pavel Tobiáš a Jiří Kotrba. Po těch letech jsem ale začal pociťovat, že už jsem trochu vyhořelý a že by mi prospěla nějaká změna. Tenkrát jsem dostal nabídku z Českých Budějovic, ze Sparty a Plzně.

Nakonec jsem zvolil právě tu třetí možnost a od sezóny 2007/08 jsem jako šéftrenér mládeže vedl nejstarší dorost. Hned v první sezóně jsme se s týmem kolem budoucího kapitána reprezentace Vladimíra Daridy radovali z dorosteneckého titulu, který Viktorka získala po zhruba sedmapadesáti letech, a pokud se nemýlím, jedná se dodnes o jedinou dorosteneckou trofej v novodobé historii klubu. Ke konci sezóny přerostl ve skutečnost i můj další sen, když jsem čtyři zápasy vedl v lize hlavní tým poté, co byl odvolán Stanislav Levý. V následujícím ročníku mi byla nabídnuta pozice trenéra u béčka, takže jsem se s kluky z dorostu přesunul do třetí ligy.

Po šesti ligových zápasech však vedení zbavilo funkce u áčka Jaroslava Šilhavého a na jeho místo přivedlo Pavla Vrbu. Předtím jsme se neznali, ale vedení klubu nás dalo dohromady a není tajemstvím, že z naší plodné spolupráce vzešlo mnoho úspěchů. Měli jsme štěstí v tom, že Plzeň v tu dobu kádr doplňovala o vysoce kvalitní hráče, což přispělo k přerodu průměrného tuzemského celku ve špičkový klub. První trofeje na sebe nenechaly dlouho čekat. Přišlo vítězství v domácím poháru i domácím superpoháru, dva ligové tituly, dvojnásobná účast v Lize mistrů a dvojnásobná účast v Evropské lize.

Byly to zkrátka úchvatné sezóny, na které nikdy nezapomenu. Sny se mi ale nepřestávaly plnit ani poté, jelikož jsme s Pavlem v roce 2014 přešli k národnímu týmu. Popravdě by mě v mých začátcích jen těžko napadlo, že budu jednou trénovat taková esa, jakými byli třeba Tomáš Rosický nebo Petr Čech, ale jsem za to strašně vděčný a velice rád na to vzpomínám. Tehdy se nám povedlo kvalifikovat se až na závěrečný turnaj ve Francii. Sezóna 2015/16 se pro mě navíc ukázala být tou životní. Po čtvrtém ligovém kole jsem se vrátil do Plzně, kde jsem tým převzal jako hlavní trenér po Miroslavu Koubkovi. Tehdy jsem Viktorku dovedl až k titulu, díky čemuž se mi splnila snad všechna přání z dětství. Navíc jsem cítil obrovskou podporu ze strany rodiny a viděl jsem, že jsou na mě hrdí. Byla to skutečně sezóna snů.

Ve své kariéře jste působil jak jako asistent, tak i jako hlavní trenér. V čem je mezi těmito funkcemi největší rozdíl? Jak mají trenér s asistentem obvykle rozdělené pravomoci?

Pro hlavního trenéra je vzhledem ke všudypřítomnému tlaku klíčové, aby si k sobě vybral tým lidí, který mu pomůže a který bude kvalitně fungovat a vytvářet servis pro hráče. Jedině to je cesta k úspěchu. Řekl bych, že hlavní trenér má všechno na starosti a celé to zastřešuje. Řídí celý tréninkový cyklus a má vedle sebe asistenty, kteří pak určité tréninky vedou. Myslím, že třeba s Pavlem naše spolupráce klapala perfektně. Naše výsledky ostatně hovoří za vše. Dával mi dost prostoru k seberealizaci a já jsem se snažil svou práci odvádět tak, abych mu v mnoha vypjatých momentech pomohl.

Po odchodu z Příbrami jste obdržel nabídku jak z Plzně, tak ze Sparty. Proč jste si zvolil Plzeň? Cítil jste už tehdy její potenciál, který v následujících letech přerostl v několik titulů?

Obě nabídky byly na úrovni dorostu, konkrétně devatenáctky. Když jsem si vyhodnocoval, které angažmá by mi dávalo větší smysl, tak volba padla na Plzeň. Ve Spartě se tehdy trenéři mládeže střídali takřka každou sezónu a já jsem upřednostnil pozici, v rámci níž jsem mohl pracovat více koncepčně. Navíc mě k Plzni samozřejmě váže i silné pouto, protože jsem do ní zhruba ve třinácti letech přestoupil, odehrál jsem jeden ročník v žácích, pak čtyři roky v dorostu a po vojně další čtyři léta za áčko, takže jsem znal jak prostředí, tak i některé lidi. Z toho důvodu se tak trochu považuji za Plzeňáka, takže jsem si v podstatě vybral návrat domů.

Ukázalo se, že to bylo správné rozhodnutí, které se zároveň stalo rozhodnutím životním. Už jsem to předtím nakousl, ale kdyby mi tehdy někdo řekl, že vyhraji první i druhou dorosteneckou ligu, že okusím atmosféru Ligy mistrů a Evropské ligy, že přijdou tituly, že se dočkáme nového stadionu, jen těžko bych mu uvěřil. Jenom když se o tom bavím, tak mi naskakuje husí kůže. Plzeň pro mě byla i vstupenkou do národních týmů. Jednadvacítku jsem dovedl na mistrovství Evropy a se seniorským nároďákem jsem to jako asistent Pavla Vrby také dotáhl až na mistrovství Evropy. Mám spoustu vzpomínek a spoustu zkušeností, které se snažím předávat dál, například i svému synovi, který také není vůbec špatný fotbalista a také se vydává na trenérskou dráhu. Mám i vnoučky, Kájíka a Davídka, a doufám, že i oni podědí nějaký ty vlohy, že půjdou v mých šlépějích a že se i s nimi budu moct na stará kolena ještě podělit o nějaké rady a zkušenosti.

Působil jste jak u juniorské, tak i seniorské reprezentace. Jak moc velký rozdíl je v trénování klubu a národního týmu?

Podle mého názoru je rozdíl obrovský, jsou to dva diametrálně odlišné světy, i když si to mnoho fanoušků ani neuvědomuje. V klubu máte možnost pracovat s hráči dennodenně, jste s nimi v každodenním kontaktu, takže když se vám nějaký zápas nepovede, tak na to můžete v následujících dnech ihned reagovat, a na chybách, které se v zápase objevily, máte možnost zapracovat v rámci tréninkového procesu téměř okamžitě. Co se týče nároďáku, tam se to spíše podobá manažerské práci. Za rok se pořádá šest desetidenních srazů, tím pádem jde spíše o komunikaci s kluby, s trenéry, s hráči a také s jejich agenty. Pak se snažíte poskládat tým, který bude nejlépe odpovídat vaší vizi a představám, uděláte nominaci na sraz, jenž je také třeba do sebemenšího detailu připravit, a následně hrajete dvě těžká utkání, na které máte k dispozici dva až tři tréninky. Času na přípravu tedy není nazbyt, ale nejhorší je, že se hráči po zápasech téměř okamžitě rozjedou zpět do svých klubů. Vy ty zápasy poté zanalyzujete a sestříháte. Aby byla pro hráče zpětná vazba dostupnější, tak jsme založili společný portál, kde jsme sestřihy a poznatky k přípravě pro kluky shromažďovali. Právě vzhledem k omezenému kontaktu s hráči jsem se snažil jezdit po zápasech, a když jsem se někam na hráče jel podívat, tak jsem je třeba i před zápasem navštívil nebo jsem si na ně počkal po utkání. Díky tomu jsem si s nimi udržoval výborný vztah.

Trénoval jsem národní tým do dvaceti a později i do jednadvaceti let a myslím, že jsme uhráli vcelku solidní výsledky. Když jsem v roce 2017 přišel ke dvacítce a přebíral jsem ročník devadesát osm, tak zrovna vznikala Elitní liga U20, v níž figurovalo osm top evropských týmů, a to včetně nás. V první sezóně jsme získali čtrnáct bodů a skončili jsme na třetím místě za Německem a Anglií. Podařilo se nám zdolat Portugalsko, Švýcarsko, Nizozemsko a Itálii a remizovali jsme s Německem a Anglií, takže to byla jedinečná možnost konfrontovat se se špičkou Evropy, a domnívám se, že vybojovat v takové konkurenci čtrnáct bodů je ohromný úspěch. I díky tomu se mi naskytla příležitost pokračovat s týmem u jednadvacítky a zahrát si kvalifikaci o finálový turnaj ve Slovinsku. Kvalifikační skupinu jsme ovládli a do Slovinska jsme se skutečně probojovali. Bohužel jsme ve skupině narazili na Španělsko a Itálii, tedy historicky dva nejúspěšnější týmy na mistrovství Evropy jednadvacítek. Přestože jsme neodehráli špatné zápasy, tak jsme do závěrečných bojů nepostoupili, ale přesto se podle mého názoru dá říct, že pokud český mládežnický výběr na závěrečný turnaj postoupí, je to úspěch sám o sobě.

Nelze opomenout, že celý šampionát do veliké míry ovlivnila celosvětová koronavirová pandemie a s ní spojená bezpečnostní opatření, kvůli nimž jsem přišel o možnost jakékoliv kloudné přípravy. Termín kempu jsem byl donucen třikrát přesunout, s hráči jsem byl ve spojení maximálně přes telefon, a aby toho nebylo málo, tak je kluby často odmítaly pouštět, jelikož se někteří například ocitli v izolaci nebo byli pozitivní. I během srazu a před zápasy jsme se podrobovali testování. Byl zázrak, že se vůbec dohrála skupina, jelikož se debatovalo o tom, že se mistrovství zruší. Na stadiony nesměli žádní diváci, což také negativně ovlivnilo atmosféru turnaje.

Všechny Vaše úspěchy souvisejí s domácími kluby. Co podle Vás český fotbal a „českou trenérskou školu“ odlišuje od zbytku světa?

Domnívám se, že se český fotbal tradičně prezentoval českou chytrostí, někteří by řekli až „vyčůraností“. Mnoho zápasů se nám podařilo vyhrát s pomocí standardních situací nebo překvapivých řešení. Já jsem měl to štěstí, že jsem u národního týmu zažil třeba Karla Brücknera, který tam působil v roli poradce, za což jsem velmi rád, jelikož je to někdo, kdo v minulosti dosáhl obrovských úspěchů, takže mi měl co předat.

Co se českého fotbalu v mezinárodním kontextu týče, tak náš fotbal aktuálně nemá ve světě velký zvuk, proto není vůbec nic jednoduchého protlačit české hráče do některé z nejlepších zahraničních lig. Ano, česká liga oplývá celkem slušnou kvalitou, ale je třeba přihlédnout k plejádě kvalitních cizinců, kteří v ní působí, a to velmi často na klíčových postech. Na výraznější úspěch však český fotbal čeká, v tomto ohledu nám špička Evropy odskočila. Například analytické týmy už jsou teď i v českých klubech samozřejmostí, ale v zahraničí se staly standardem už mnohem dříve, takže si myslím, že v těchto věcech trochu zaostáváme a doháníme resty. Absolutně tu nemám záměr plivat na český fotbal nebo trenéry, ale je zkrátka třeba najít způsob, jak se z té situace vymanit a navázat na úspěchy z dob minulých.

Nezanedbatelnou roli v tom bezpochyby hrají finance, od kterých se všechno odvíjí. Řada klubů se potýká s existenčními problémy a často živoří na hraně přežití, což jsem sám zažil s Příbramí ve druhé lize. Věřím ale v lepší zítřky.

Jak se pozná kvalitní trenér?

V této době mají všichni výhodu v tom, že není až takový problém dostat se k informacím o tom, jak trénuje třeba Real Madrid nebo přední anglické kluby. Všichni bychom si samozřejmě přáli trénovat Barcelonu nebo Real, ale kvalita kouče se podle mě pozná podle toho, jak dokáže vyhodnotit potenciál svého kádru a najít odpovídající způsob hry, který hráčům dokáže vštěpit a který přinese nějaké ovoce. Důraz je dnes kladen především na ofenzívu, proto jsou také nejlepší kluby ochotné utratit nehorázné sumy za hrotové útočníky, podhroty či křídelníky, kteří pak rozhodují zápasy. Mezi úspěchem a neúspěchem je ale v trenérské branži vždy až nepříjemně tenoučká nitka.

Lze se podle Vás trenérství naučit, nebo pro to musíte mít vlohy?

Určité vlohy podle mě potřeba jsou. Netvrdím, že praxe není důležitá, a je jednoznačně pozitivní, pokud má trenér i hráčskou minulost, ale není to pravidlem. Zastávám ale názor, že by si trenéři měli projít tím, čím jsem si prošel já, Pavel Vrba a nespočet dalších trenérů, tedy začít od mládežnických kategorií. Je to dobrá škola, jelikož právě v těchto kategoriích působíte ve více rolích, nejen jako trenér, ale i jako vychovatel, druhý táta a tak dále.

V profesionálním fotbale není výjimkou, že hráč ukončí v pětatřiceti letech kariéru a další sezónu už se vrhne na trénování, kdy například působí jako asistent v lize, i když nemá de facto žádnou trenérskou zkušenost. Z toho důvodu mi postupná cesta přes mládež dává větší smysl, protože trenéřina není jen o drilu, byť i ten samozřejmě tvoří její nedílnou součást, ale i o psychologii. Právě umění být i dobrým psychologem stanoví společně s dalšími aspekty rozdíl mezi dobrým a špatným trenérem.

Jak vnímáte problém jazykové vybavenosti českých trenérů? Nedávno se spekulovalo o tom, že musel Jindřich Trpišovský odmítnout nabídku ze zahraničí, jelikož měl mimo jiné nedostatečnou úroveň angličtiny. Myslíte si, že tento problém českým trenérům často překáží v jejich kariérním růstu?

Souhlasím, samozřejmě je to problém. Zažil jsem to i u Pavla Vrby, jelikož my ještě spadáme mezi ročníky, které měly ve škole povinnou ruštinu a které se k angličtině téměř nedostaly. Osobně sebevzdělávání nezanedbávám, tři roky angličtinu dvakrát do týdne piluji, ale pokud ji běžně nepoužíváte, tak to není ono. U hráčů není neznalost jazyka až tak velký problém, protože na příkladu mnohých hokejistů a fotbalistů jde vidět, že když odehrají v cizině pár sezón, tak se jazykem naučí mluvit takřka plynule. U trenéra jsou ale požadavky samozřejmě vyšší, protože musí hráčům umět jasně sdělit, co od nich očekává. Na druhou stranu vzhledem k tomu, jak se prezentuje ve Slavii, považuji Jindru Trpišovského za jednoho z mála českých trenérů, kteří by aktuálně měli na to se v těch nejlepších soutěžích prosadit.

Druhou část rozhovoru vám nabídneme již tento pátek. Karel Krejčí v něm prozradí, jak zpětně vnímá svůj odchod z Plzně do reprezentace, na které své svěřence je nejvíce pyšný i jak vidí budoucnost Pavla Šulce.

Redaktorka: Terezie Šenkyříková