Hvězda Vyšehradu Marco Škop je novou akvizicí B2TS

V otevřeném rozhovoru promluví o své kariéře, ambicích, herectví, rasismu i o tom, proč je podle něj streetový fotbal pro mladé hráče důležitý.

Nedávno jste hostoval v Mostu pod trenérem Pavlem Horváthem, ale nakonec jste se přesunul do Přední Kopaniny. Proč jste se k tomuto kroku rozhodl?

V Mostu mi skončilo hostování, a tak jsem hledal novou štaci. Sezonu jsem nejprve začínal ve Varnsdorfu, ale kvůli určitým neshodám jsem raději na poslední chvíli dal přednost Přední Kopanině. Tam bych měl zůstat až do léta.

Vraťme se ještě k Pavlu Horváthovi. Je jako trenér taky takový vtipálek, jak ho známe z televize, nebo se na hřišti a v kabině chová jinak?

Nějaké vtípky a srandičky tam samozřejmě byly, charakterově je v televizi stejný jako v reálném životě, ale zároveň šlo vidět, jak bere trenérství vážně. Na trénincích po nás vyžadoval co největší nasazení a sranda šla stranou.

Je mezi třetí a čtvrtou ligou velký rozdíl?

Třetí liga je rychlejší a troufám si říct, že i techničtější, takže rozdíl v kvalitě tam samozřejmě patrný je. Na druhou stranu najdeme i v divizi týmy, které hrají opravdu pěkný fotbal a které se v kvalitě od třetiligových týmů až tolik neliší.

V minulosti jste uvedl, že Vaším cílem je dostat se co nejvýše, nejlépe do první ligy. Máte tuto vizi stále v sobě, nebo chcete zůstat u nižších soutěží?

Do divize jsem se dostal spíše shodou okolností a beru to tak, že tento půlrok pořádně zamakám a vrátím se silnější. Vize probojovat se do první ligy ve mně pořád je, a jestli se mi to povede, to už záleží na mně.

Co myslíte, že hraje největší roli v tom, jestli se nadějný mladý fotbalista dostane, nebo nedostane do plně profesionálního fotbalu?

Základem je být zdravý, ale klíčové je i dělat něco navíc. Věřím, že každá hodina tréninku navíc se vám jednou vrátí. Důležitou roli ale hraje také psychika, protože jak jsem pochopil, fotbal není jen o fyzičnosti, ale také o mentální přípravě.

Máte i Vy sám nějaké individuální tréninky?

Individuálně se připravuji už od třinácti, a to jak v posilovně, tak i na hřišti. Není den, kdy bych pro sebe neudělal něco navíc.

Nedávno jste si od fotbalu odskočil k herectví, když jste ve filmu Vyšehrad Dvje ztvárnil postavu Jirky Dóny. Jak jste se k této roli dostal?

Po jednom zápase jsem se od kamaráda dozvěděl, že Vyšehrad hledá herce pro tuto roli, a i když jsem byl zpočátku skeptický, nakonec jsem jim přece jen poslal e-mail. Byl jsem pozván na první casting, kterým jsem prošel, a pak i na druhý casting, kde jsem se setkal s režisérem a s Kubou Štáfkem. Potom mi řekli, že se ozvou, a nakonec se opravdu ozvali s tím, že mě vybrali.

Jak jste se na roli připravoval? Prošel jste například nějakými hereckými kurzy?

Žádné kurzy jsem neabsolvoval. Odmalička jsem srandista a mám talent na různé přízvuky a způsoby mluvení, takže to ve mně bylo tak nějak přirozeně.

Jak to bylo s kostýmem? Musel jste nosit paruku?

Několik měsíců před natáčením jsem dostal zákaz se stříhat, takže většina vlasů i vousů byla moje. Umělé byly jen vlasy od ramen dolů.

Chcete se herectví věnovat i nadále? Přijal byste nějakou další roli?

Samozřejmě se tomu nebráním. Chytlo mě to, baví mě to a jsem rád, že už moje první role ve filmu byla poměrně velká. Brzo navíc budeme točit i třetí díl Vyšehradu, ve kterém se taky objevím.

Máte romský původ a v předchozích rozhovorech jste zmínil, že jste se během svého života setkával s rasismem. Zaznamenal jste v této souvislosti nedávnou kauzu fanoušků Baníku, kteří ve vlaku rasisticky uráželi malé romské fotbalisty z ostravského klubu Mongaguá?

Ano, zaznamenal, s trenérem kluků se dokonce znám přes Instagram a i samotný klub sleduji a držím mu palce. Podobné situace znám z vlastní zkušenosti. Něco takového by se vůbec nemělo dít a tady je to ještě o to horší, že šlo o děti, takže doufám, že budou tito lidé nějakým způsobem potrestáni.

Jak by podle Vás měli lidé reagovat, když se stanou svědky podobného incidentu?

Hlavní je nepokoušet se to s nimi řešit osobně a nenechat se vtáhnout do konfliktu, protože to je přesně to, co oni chtějí. Nejlepší je zkrátka zavolat policii a nechat ji, ať se s agresory vypořádá ona.

Vy sám se trénování dětí věnujete. Nelákala by Vás i spolupráce právě s projekty typu Mongaguá, který se zaměřuje na děti ze sociálně slabých rodin?

Už jsem uvažoval o tom, že bych v budoucnu chtěl pomáhat mladým Romům při jejich cestě k úspěchu ve fotbale. Rád bych jim ukázal, že možnost stát se profesionálním fotbalistou tam je, pokud nebudou polevovat a půjdou si za svým cílem.

Jak jste se dostal k B2TS?

S Jiřím Doleželem, který celou akci organizuje, se známe už dlouho ze Žižkova. Když jsem byl mladší, tak jsme si spolu občas zahráli fotbálek. Na jednom turnaji, který pořádal, jsem už navíc byl, takže když mě oslovil i v kontextu B2TS, nabídku jsem přijal.

V čem je podle Vás B2TS atraktivnější než klasický fotbal?

V B2TS se mnohem více projeví streetové dovednosti, například kličky, které v českém fotbale obecně moc nevidíme. Já jsem vyrůstal venku s míčem, bral jsem si ho s sebou opravdu všude, takže přínos vidím i v tom, že mohou tyto turnaje dnešním dětem ukázat, že i venku může být zábava.

Když se na B2TS podíváte z pohledu trenéra, může tato disciplína hráčům nabídnout nějakou přidanou tréninkovou hodnotu, kterou pak mohou využít v klasickém fotbale?

Jako trenér mohu B2TS jen doporučit. Právě v situacích dva na dva nejlépe vyniknou vaše individuální dovednosti jako housličky, odvážné kličky a podobně. To mi v dnešním fotbale hrozně chybí.

Nemohu se Vás na závěr nezeptat na Vaše příjmení. V některých zdrojích se objevujete jako Škop, jinde zase jako Žiga. Jak to vlastně je?

Dříve jsem byl Žiga, ale poté jsem se oficiálně nechal přejmenovat, takže jsem Škop. I po změně jména jsem sice ještě nějakou dobu hrál pod starým příjmením a věřím, že spousta lidé mě bude navždy vnímat jako Žigu, ale v občance jsem Škop.

Redaktorka: Terezie Šenkyříková