Článek
V rozhovoru se rozpovídá o tom, jaká úskalí role brankáře přináší, jaké má postavení v kabině a jak vnímá působení nového trenéra Luboše Kozla. Dále také nastíní ambice Severočechů v této sezóně.
Do Jablonce jste přišel v době, kdy patřil k těm lepším celkům ligy, pak přišel pád. Co podle Vás bylo jeho důvodem?
Výsledkový pád přišel až necelé čtyři roky po mém příchodu. Vliv na to mělo samozřejmě vícero faktorů. Do Jablonce jsem přestoupil před sedmi lety v zimě, kdy se klub nacházel na osmé příčce. Kluci byli sice už delší dobu pospolu, ale nějakou dobu trvalo, než si vše sedlo a než přišly kýžené výsledky. Nový kouč Petr Rada však do týmu zapadl a tým začal opravdu šlapat, což přineslo i účast v evropských pohárech. Rok a půl se hrálo v podobné sestavě, nakoukli jsme do Evropské ligy a vše vypadalo dobře. Poté kádr prošel velkou obměnou, ale i přes poměrně velké změny to v týmu fungovalo. Postupný pokles přicházel nějaké tři roky zpátky spolu s Konferenční ligou, kde byl hlavní cíl postoupit do základní skupiny, což se povedlo. Třebaže jsme pak mnohdy v lize nehráli nijak špatně, výsledkově se nám nedařilo, byl to takový opak té předchozí sezóny, navíc utkání velmi často končila remízou. Těch jsme uhráli snad nejvíc v celé soutěži. Když se pak člověk hodně snaží a hodně chce, tak to občas vede k opaku. Jste pak najednou i pod úplně jiným tlakem. Pan Rada skončil a sezónu jsme dohráli s asistenty. Od nové sezóny byl trenérem jmenován David Horejš, jenž chtěl budovat něco trochu odlišného než to, o co jsme se pokoušeli předtím. Po jednom roce opět nastala změna na trenérském postu, kdy přišel Radoslav Látal. Ten u týmu vydržel také pouze jeden rok. Okolností, které hrály nějakou roli, je určitě více, ale zastávám názor, že každý je zodpovědný sám za sebe a za své výkony, takže si každý musí do svědomí sáhnout sám a zhodnotit, co mohl v danou chvíli udělat líp. Ale o tom to i celé je, každý dělá chyby, ale je jen na nás, jak se z nich poučíme a jakou cennou zkušenost tím získáme.
Jak velkou roli hraje v aktuálním vzestupu klubu právě nový trenér Luboš Kozel?
Pan Kozel na tom má jednoznačně veliký podíl. Vnesl do klubu čerstvou energii a jeho koncept sem krásně zapadl, takže pokud bych měl odpovědět ve zkratce, tak bych potvrdil, že má na současné formě velkou zásluhu právě trenér.
Jablonec se v této sezóně vyznačuje především silnou defenzívou. Co se od minulé sezóny změnilo? Jak se vám podařilo nabrat takovou defenzivní formu?
S pokorou bych chtěl hlavně říct, že jsem za současnou situaci velmi vděčný, protože si dobře uvědomuji, co všechno tomu předcházelo a jak dokáže fotbal být pomíjivý. Podle mého názoru pomáhá, že máme kvalitní hráče a že spolu dobře vycházíme, a to jak na hřišti, tak i mimo něj. Dokážeme si vyjít vstříc a pomáhat si, nevadí nám makat jeden pro druhého, a to nejen v obraně, ale i celkově a ne nadarmo se říká, že především tým dělá výsledky. I po trenérské stránce si vše sedlo, poctivě a kvalitně trénujeme a do zápasů vstupujeme se správným přístupem.
Řekl byste tedy, že oproti minulým sezónám v kabině panuje větší pohoda?
To se bezpochyby odvíjí také od výsledků. Když se daří, tak je kabina logicky ve větší pohodě, a když se nedaří, tak je atmosféra o něco pochmurnější. Jsme rádi, že se nám aktuálně vede dobře, a soustředíme se na to, abychom to vydrželi co nejdéle a aby byla úspěšná celá sezóna, ne jenom první část.
Nějakou dobu jste působil v roli dvojky za Vlastimilem Hrubým. Neuvažoval jste tehdy o odchodu do klubu, který by Vám nabídl větší minutáž?
Musím přiznat, že to nebylo vůbec příjemné období. O odchodu jsem uvažoval a chtěl jsem odejít alespoň na hostování do jiného týmu. Zpětně ale vím, že by mě to tolik nenaučilo. Přijde mi, že pokud se objeví nějaké problémy, a to ať už v práci, nebo ve vztazích, tak mají lidé tendenci před nimi utíkat místo toho, aby se zamysleli, jak k problému došlo a jak situaci využít k tomu, aby se zlepšili a posunuli se dál. Já to vnímám tak, že aniž by si to člověk přiznal, tak si tu situaci, ve které zrovna je, do jisté míry vytvořil sám. Vždy to vypovídá něco o nás samotných. Ať už je to pozitivní, nebo negativní. Bylo to nelehké období, možná nejtěžší vůbec, ale teď jsem rád, že se mi jej podařilo překonat a že jsem tam, kde jsem.
Jak moc je role brankářské dvojky náročná na psychiku? Jak v sobě dokáže takový brankář zpracovávat fakt, že by měl v zájmu týmu přát svému parťákovi, ať se mu v bráně daří, když zároveň ví, že mu právě chyby brankářské jedničky mohou pomoci dostat se do brány?
V tomto ohledu je pozice brankáře velmi specifická. Hráči v poli se ještě mohou nějakým způsobem prostřídat, ale u brankářů je to tak, že chytat může jen jeden. Myslím, že nejrozumnější je, pokud spolu brankáři vycházejí a zároveň se každý drží toho svého. U náhradního gólmana je podstatné, aby trénoval, šel si za svým a věřil, že šance jednou přijde. Přát tomu druhému něco špatného, to určitě není ta správná cesta, byť se vám hlava takové myšlenky občas snaží podsouvat, ale takovým způsobem myšlení by člověk byl sám proti sobě. Když lpíte na nějaké takové realitě, která pak samozřejmě nepřichází, tak se akorát ještě více trápíte a více a více se v tom utápíte. Klíčem je být nastavený tak, že je třeba vydržet, trénovat naplno, být trpělivý a nechat tomu volnost. Šance pak určitě přijde, což jsem si sám vyzkoušel. Udržet si takový přístup samozřejmě není jednoduché, takže je v tomto směru potřeba regulovat i hlavu.
Využíváte vzhledem k tomu mentální koučink nebo podobné služby? V poslední době jsou takové možnosti čím dál populárnější.
Ano, naštěstí se to hodně rozšířilo. Dřív to bylo tak, že když člověk někomu zmínil, že takové služby využívá, tak se všichni chytali za hlavu. Musíme si ale uvědomit, že jsme jen lidé, každý máme nějaké pocity, emoce a trápení, s nimiž bojujeme, a je úplně normální nedržet to všechno v sobě. Kolikrát stačí malá rada a hned se vám uleví. Je tedy důležité tyto věci probírat s někým, ke komu chováte důvěru a s kým máte dobrý vztah, protože pokud si všechno necháte pro sebe, můžete se v tom lehce přestat orientovat. Já mám především svoji manželku, která je tady pro mě a pomáhá mi celé ty naše společné roky, a také jsem osobně už dlouhá léta v kontaktu s Marianem Jelínkem, jenž mi už v mnoha ohledech pomohl, a vím, že se na něj můžu kdykoliv obrátit. Spolupracoval jsem s ním již v době, kdy jsem pravidelně nechytal, a on mi pomohl si uvědomit, co bych mohl změnit a jak bych si mohl pomoct. I on mi pomohl ono nelehké období překlenout. Mentální koučink bych tedy určitě doporučoval, protože na tom není vůbec nic špatného, a naopak si myslím, že opravdová síla je ukrytá v tom, když přiznáte nějakou slabost, od níž se pak můžete odrazit.
Nemyslíte, že by mentální podporu hráčům měly poskytovat samotné kluby? V zahraničí je to často standard, ale v Česku to stále pokulhává.
Věřím, že to nebude dlouho trvat, a každý tým bude mít k dispozici někoho, kdo se bude starat o psychické zdraví hráčů. V zahraničí, například v Americe, jde už o něco zcela běžného. Každý tým má vystudované odborníky, kteří jsou hráčům po ruce, a aniž by jim něco vnucovali, tak mají členové kádru možnost za nimi přijít a popovídat si. I krátké povídání může dost pomoct, protože nabídne pohled zvenčí nezávisle na kabině. V rámci kabiny jde totiž o uzavřenou skupinu lidí, což nahrává tomu, že přemýšlejí podobně, takže může být jiný úhel pohledu přesně tím, co potřebují. Myslím, že je tedy jen otázka času, kdy budou odborníci na mentální zdraví nedílnou součástí každého většího klubu. V současné době se však bohužel ještě stále setkáváme s tím, že když v týmu někdo přizná, že ho něco trápí, tak je to bráno jako jakési stigma a je často srážen rádoby silnějšími jedinci, takže se hráči raději rozhodnou vše řešit soukromě.
Jaké to je zažívat vrchol kariéry v šestatřiceti letech?
Já kariéru beru spíš jako cestu. Když má člověk něco rád, tak se v dané oblasti snaží nějakým způsobem realizovat. Fotbal je pro mě i o poznávání sebe sama a překonávání překážek. Člověk samozřejmě má určité sny a cíle, ale důraz by měl být kladen právě i na cestu k jejich naplnění, která může být nadmíru zajímavá. Hrozně mě baví, že mám díky fotbalu možnost poznávat život jako takový. Nepřemýšlím o tom, jestli jsem nebo nejsem na vrcholu. Baví mě spíše ten posun, který můžu díky tomu zažívat a za který jsem neskutečně rád.
Jste tedy jedním z lidí, kteří považují cestu za cíl?
Určit si nějaký cíl je důležité, ale člověk by měl věnovat pozornost i tomu, co se během své cesty naučí, protože to je kolikrát mnohem cennější než cíl samotný. Na fotbale oceňuji, že se díky němu můžu posouvat nejen fotbalově, ale i lidsky. Fotbal dokáže být velmi náročný, ale když člověk vše zvládne, tak ho odmění krásný pocit.
Máte vzhledem ke svému věku v týmu nějaké výsadní postavení? Působíte v kabině jako autorita?
Určitě se nesnažím hrát si na nějakou autoritu. Od toho máme trenéry, kteří mají takové věci na starosti. Jsem v týmu s kluky, kteří mají okolo dvaceti nebo pětadvaceti let, a i když vnímám, že mě berou, tak to nemáme nastavené tak, že bych se těšil nějakému výsadnímu postavení. V kolektivu se s nimi cítím dobře a věřím, že i oni se mnou. Svým přístupem se snažím jít těm mladším příkladem, a pokud to jde a chtějí, tak jim rád poradím.
Proslovy v kabině si tedy na starost neberete?
Když jsme v minulé sezóně něco řešili, tak jsem párkrát mluvil, to ano, ale že bych se v tom nějak vyžíval, tak to určitě ne. Mnohem radši si povídám v klidu takzvaně jeden na jednoho.
Přijal byste potencionálně kapitánskou pásku?
S tím bych problém asi neměl, ale v současné době to vidím tak, že je v Jablonci kapitánská páska na té správné ruce. Nemanju Tekijaškiho jsme si zvolili sami, protože disponuje těmi správnými povahovými předpoklady, navíc je i výkonnostně výborný. Na druhou stranu si myslím, že řadu kapitánských úloh mohou plnit i ostatní hráči, aniž by pásku nosili. Z toho důvodu na ní nijak nebazíruji.
Máte v týmu zahraničního kapitána, což v Česku moc obvyklé není. Je to v něčem jiné?
Těžko říct, jaké to má výhody či nevýhody. Nemanja se velmi rychle naučil česky a všichni si uvědomujeme, že má na šatnu velmi pozitivní vliv, proto jsme ho také většinově zvolili. Nebyla to otázka národnosti, ale toho, jaký je člověk.
Jaké jsou ambice Jablonce pro tuto sezónu?
Jsme teprve na začátku, ale můžu říct, že jsme přesvědčeni, že máme potřebnou kvalitu na to, abychom se prodrali do první šestky. Přistupujeme k tomu ale samozřejmě s pokorou a soustředíme se vždy na nejbližší zápas. Čeká nás ještě mnoho zápasů, ale pokud k tomu budeme přistupovat tak jako doteď, tak věřím, že se to skutečně povede a že budeme v dobrých výsledcích pokračovat.
Myslíte, že je vzhledem k současné formě obou klubů reálné, že Jablonec v tabulce přeskočí Spartu?
Než aby se člověk zabýval ostatními, tak je lepší se zaměřovat na to, co může reálně ovlivnit. Soustředím se tedy na svůj výkon během každých devadesáti minut na hřišti, protože je pro mě podstatné zvládnout svoje vlastní zápasy. Ačkoliv je to asi poměrně atraktivní téma, nijak nad tím nepřemýšlím a velkou váhu takovým teoriím nepřikládám.
Máte syna Jonáška a dceru Adinku. Vypadá to, že z nich taky budou fotbalisté?
Malý už chytá a baví ho to, takže uvidíme. Pokud ho to bude naplňovat i dál, tak udělám maximum pro to, aby to dotáhl co nejdál. Je hrozně fajn, že ho můžu doprovázet i na tréninky a občas se můžu zapojit i do trénování brankářů. Malé jsou teprve tři roky, takže u ní to ještě nedokážu posoudit, ale vůbec bych se nedivil, kdyby i ona hrála fotbal, protože své dětství tráví na mých nebo bráchových zápasech. Hlavní ale je, aby se věnovali tomu, co je baví. Rozhodně je nechci do ničeho tlačit, sám jsem to neměl rád, ale přál bych si, aby si vybrali něco, co jim bude přinášet radost a čemu se budou věnovat naplno. Pokud to bude fotbal, tak budu jen rád, ale nelpím na tom. Záleží na nich.
Redaktorka: Terezie Šenkyříková
