Článek
Záhy poté, co s klubem vybojoval postup do Premier League, se však přesunul do dánského Viborgu, kde své několik sezon trvající angažmá završil hostováním v Liberci. Momentálně však obléká dres nizozemského Heracles. V exkluzivním rozhovoru prozradí, jak je zatím v nové zemi spokojený, proč i přes spekulace médií nakonec natrvalo nezůstal v Liberci a co soudí o výchově mladých fotbalistů v Česku.
Minulou sezonu jste strávil v Liberci, kde se Vám dařilo. Ačkoliv se jednalo o hostování bez opce, údajně bylo Vaše setrvání v klubu ve hře. Proč k tomu nakonec nedošlo?
Na hostování v Liberci vzpomínám velice pozitivně a jsem vděčný, že se mi naskytla možnost v klubu hrát. Po konci sezony jsme se sice bavili, ale nakonec jsme se zkrátka nedohodli na podmínkách, takže jsem zamířil zpět do Viborgu.
Proč jste v Dánsku nezůstal?
Vyhodnotili jsme si to tak, že v Dánsku nechci pokračovat, a to především kvůli tomu, že by mi klub s největší pravděpodobností nenabídl dostatečnou minutáž.
Po příchodu do nizozemského klubu Heracles jste odehrál několik přípravných zápasů, ale poté přišlo zranění kolene. Měl jste tehdy obavy, že to ohrozí Vaši pozici v týmu?
Takový scénář je nepříjemný pro každého fotbalistu. Samozřejmě mě napadaly různé černé myšlenky, navíc to bylo ještě o to horší, že jsem se zranil hned po přestupu do nového působiště s tím, že jsem odehrál pouze několik přípravných utkání. Začalo to vcelku nevinně. Zápas jsem bez problému dohrál, ale druhý den jsem si všiml, že mám lehce nateklé koleno. Magnetická rezonance následně potvrdila, že se jedná o problém s meniskem, který si vyžádá operaci. Rehabilitace ale naštěstí proběhla relativně rychle a po dvou měsících jsem byl zpátky. Do Vánoc jsem nakonec stihl odehrát slušnou porci zápasů.
Zraněný jste bohužel nebyl poprvé. V jaké ze zemí, v nichž jste hrál, je péče o zraněné hráče na nejvyšší úrovni?
Dobrá otázka. Řekl bych, že to bude v Anglii. Premier League je podle mě nejkvalitnější a nejbohatší liga na světě, čemuž samozřejmě odpovídají i podmínky v oblasti tréninku a lékařské péče a rehabilitace. Když jsem v Anglii laboroval s kotníkem, tak byla rehabilitační péče na opravdu excelentní úrovni, ale samozřejmě to může být také tím, že se jednalo o mé vůbec nejtěžší zranění, takže byla rehabilitace logicky finančně i jinak nejnáročnější.
Po uzdravení nakonec nastupujete vcelku pravidelně. Jak jste zatím v Nizozemsku spokojený?
V tuto chvíli je těžké to hodnotit, jelikož jsem sem dorazil teprve před šesti měsíci, z čehož jsem dva strávil na marodce. Mohu ale říct, že jsem tu zatím po fotbalové i životní stránce spokojený. Tým na tom sice výsledkově není nejlépe, ale věřím, že se to otočí.
Když porovnáte herní styl Liberce a Heracles, v čem je nejvýraznější rozdíl?
Otázku týkající se srovnání lig, v nichž jsem hrál, dostávám často. Nedokážu však nijak striktně určit, která z nich je nejhorší nebo nejlepší. Každá je zkrátka něčím specifická. Nizozemská liga je často považována za techničtější, což mohu potvrdit. Je více kombinační, klade se zde důraz na hru s balonem. Česká liga je oproti tomu fyzicky náročnější a opatrnější, co se obrany týče. Jako nejkvalitnější z lig, ve kterých jsem něco odehrál, však hodnotím druhou anglickou ligu. Přece jen z ní vede cesta do Premier League, takže musí zákonitě oplývat velkou kvalitou. Možná je to ale lehce zkreslené tím, že jsem do ní přestupoval už v osmnácti a jednalo se o mé první seznámení s dospělých fotbalem.
A co srovnání české a dánské ligy?
Opět nedokážu říct, která je horší, a už vůbec nechci nijak shazovat naši nejvyšší soutěž, právě naopak. Co se kombinační hry týče, leží dánská liga někde mezi českou a nizozemskou. Přesně řečeno je více kombinační než ta česká, ale méně než nizozemská.
Poslední zápas proti Groningenu byl předčasně ukončen, protože údajně došlo k potyčkám mezi fanoušky. Jeden z nich dokonce spadl z tribuny dolů a jen zázrakem nezranil dítě, které se v místě dopadu nacházelo. Dějí se v nizozemské lize takové incidenty často?
Po zápase jsme řešili, jestli se něco takového už někdy stalo, a někdo si vzpomněl, že k něčemu podobnému došlo minulý rok během zápasu Feyenoordu s Ajaxem, když fanoušci vhodili na hrací plochu pyrotechniku. Utkání pak bylo pozastaveno a zbylé minuty se dohrávaly v náhradním termínu. To teď čeká i nás. Sám jsem zvědavý, jak to bude vypadat, protože bude mimo jiné třeba dodržovat i střídání.
V jaké ze zemí, ve kterých jste hrál, jsou fanoušci nejbouřlivější?
To je těžké posoudit. Co se ale návštěvnosti týče, tak je na tom česká liga nejbídněji, pokud tedy pominu pražská „S“ a Plzeň. Zápasy s nimi vždy provázela úžasná atmosféra, ale v duelech se zbytkem ligy často stadiony zely prázdnotou. V Nizozemsku je to jiné. Tady je téměř vždy vyprodáno bez ohledu na to, jestli hraje první nebo poslední tým tabulky.
Ve své kariéře jste zažil v různých ligách boje na obou koncích tabulky. S Libercem jste bojoval o elitní nadstavbovou šestku, s Brentfordem o postup do Premier League, naopak v Shrewsbury jste válčili o záchranu, což platí i nyní pro Heracles. Jaká z těchto dvou možností je psychicky náročnější?
Žádný fotbalista nechce hrát o záchranu. Každý chce hrát nahoře, kde má možnost bojovat o postup nebo o titul. Je fakt, že když jsme s Brentfordem postoupili do Premier League, tak jsem byl ještě dost mladý a vnímal jsem to možná trošku jinak, než jak bych to vnímal teď.
V jakém klubu jste zažil největší tlak?
Pravděpodobně ve třetí anglické lize, kde jsem byl na hostování v Shrewsbury. Týmu se nedařilo, hrozil sestup do nižší soutěže, což vyvrcholilo výměnou na trenérském postu. Tehdy jsem poznal pravou tvář dospělého fotbalu, protože jsem pochopil, že se nehraje jen pro zábavu, ale že se bojuje i o budoucnost klubu a hráčů. Případný sestup by totiž pro klub znamenal finanční problémy a pro hráče zase obrovské kariérní selhání.
Mluvíte i nizozemsky a dánsky, nebo si všude vystačíte s angličtinou?
Jednou týdně tu máme lekce nizozemštiny. Sice bych se zatím neodvážil říct, že se tímto jazykem domluvím, ale už umím líp nizozemsky než dánsky. Je ale pravda, že v obou zemích nemá člověk problém se dorozumět anglicky.
Do ciziny jste odcházel ještě jako teenager a jistě nejste první ani poslední český talent, který se pro to rozhodl. Myslíte si, že Česko mladým fotbalistům nenabízí dostatečné možnosti k rozvoji?
Sám nevím, jakou cestu bych měl označit za tu správnou. Domnívám se, že si to každý hráč musí vyhodnotit sám. Existují případy fotbalistů, kteří si pro sebe zvolili českou cestu a dokázali se prosadit, ale je mnoho hráčů, kterým naopak prospěla zahraniční cesta. Každý si musí sám uvědomit, co chce. Já jsem věděl s jistotou, že se chci vydat do zahraničí, protože jsem tušil, že mi to pomůže po fotbalové i životní stránce. Umožnilo mi to se osamostatnit, protože jsem do Anglie odcházel v sedmnácti, kdy jsem třeba pomalu ani neuměl prát.
Když jste se rozhodoval pro odchod do Anglie, měl jste nabídky i z jiných zemí?
Byl jsem na stážích i jinde, ale největší zájem projevil právě Brentford. Přijeli se podívat i na několik mých zápasů v Česku, navštívili dokonce i mé rodiče s prezentací toho, jak mě chtějí rozvíjet a jaké se mnou mají plány. Byť tady klub mnoho lidí neznalo, jejich projekt mě i rodiče oslovil. Zamířil jsem tak do béčka Brentfordu, což byl obrovský skok, jelikož jsem hrál s hráči staršími minimálně o tři roky, což byla velká škola a skvělý mezikrok mezi mládežnickým a dospělým fotbalem.
Redaktorka: Terezie Šenkyříková
