Komentář Jakuba Křižanovského - Případ: Reprezentace. Kde (všude) se stala chyba?

Proběhlo pár výsledkově úspěšnějších období (Euro 2012 a roky 2020-21), které však stále sužovaly stejné problémy, které přetrvávají i dodnes. A přesně tyto důvody bych chtěl v tomto článku trochu podrobněji rozpitvat.

Musíme samozřejmě začít na tom nejvyšším možném místě – Petr Fousek, předseda asociace a dvorní šašek reprezentačního výběru. Jinak se jeho působení u reprezentačního výběru, o které se vůbec nikdo neprosil, ani popsat nedá. A teď nemyslím Fouskův mandát na pozici předsedy, ale čistě jeho „šaškování“ okolo reprezentace na Euro, kde vystupoval jako týmový maskot a výběr všude doprovázel. Osobně jsem si nevšiml, že by toto dělal jiný z předsedů ostatních zemí, možná protože to působí nedůstojně a trochu dětinsky. Ačkoliv je toto jen malý detail na tragikomickém působení Fouska v čele českého fotbalu, působí to jako krásné shrnutí.

Fouskova kandidatura byla založena čistě na udržování dobrých styků a jinak prázdných slovech co se týče jakékoliv formy rozvoje českého fotbalu. Jediným úspěchem Petra Fouska na pozici předsedy FAČR, je finále konferenční ligy pořádané v pražském Edenu. To je vše. Bylo by ku prospěchu všech, kdyby pan Fousek, místo promenádování se po Německu a dělání roztleskávačky českému národnímu týmu, raději v ústraní přemýšlel nad plánem B, jak zafinancovat českou fotbalovou infrastrukturu. Byla totiž celkem velká pravděpodobnost, že plán A, jímž byl úspěch na letošním EURO, nevyjde. A taky, že nevyšel. Můžeme si s čistým srdcem říci, že investování těchto financí do odborného trénování mládeže by určitě nebylo od věci, když už roky voláme do nebes, proč nemáme kreativní a technické hráče.

Pan Fousek by se měl místo snažení se vmísit do pozadí UEFA (vyložte si toto tvrzení, jak chcete), postavit před zrcadlo a dlouze zapřemýšlet nad tím, zda udělal maximum pro rozvoj českého fotbalu. My všichni, však již dlouho moc dobře víme, že všechny své kroky, dělal za prospěchem vlastním.

Tak nějak by mohlo znít nové motto našeho největšího fotbalového orgánu. Počínání naší fotbalové asociace je v některých ohledech opravdu až úsměvné. Od Petra Fouska až po poslední uklízečku. V budově na Strahově snad není jediný člověk, který by za poslední rok, rok a půl, něco hrubě nepokazil.

My jako veřejnost vidíme velmi omezenou část, ale i ta je všeříkající. Od chudáka pana překladatele do ukrajinštiny, po posledního marketingového „experta“, který svolil k propůjčení jména reprezentace ve spojení s reklamním bizárem nejmenované cestovní kanceláře. Jenom to, že nikdo panu překladateli před konferencí neřekne, že překládat musí kvůli ukrajinské televizi, svědčí o tom, jak „schopní“ lidé v naší asociaci pracují. Důkazem je i veledůležitá analýza výsledku EURO, na kterou se muselo nutně počkat DVA měsíce, aby vyhodnocení bylo stejné, jaké si kdejaký Pepa udělal večer v den zápasu s Tureckem v hospodě u piva. Nebo například tiskový mluvčí, který veřejnosti otevřeně a bezdůvodně lže o zranění Michala Sadílka. A mohl bych ve výčtu pokračovat…

Vrátil bych se však k marketingové sekci, jejíž nekompetence se nejznatelněji projevila právě při posledním zápase s Ukrajinou. Jak je proboha možné, že někteří fotbaloví fanoušci v Praze, městě, kde se utkání konalo, v den zápasu nevěděli, že se utkání vůbec hraje? Osobně jsem si všiml jednoho billboardu na Smíchově dejme tomu měsíc před zápasem, od té doby ani ťuk. Ani na sociálních sítích jsem nezaznamenal vlnu reklam promující zápas národního týmu. Celkově sociální sítě reprezentace působí mdle a neoriginálně. Žádný originální meme (internetový vtípek), nulová práce s aktuálními trendy, občas nějaký rozhovor s fanoušky, a i za ten můžeme být ve finále rádi. Ničemu taktéž nepomáhá výběr sponzorů reprezentace. Chápu, že peníze do kasy nepřitečou samy od sebe, ale vymezit si nějakou hranici, do jaké míry propůjčovat jméno reprezentace, by určitě bylo na místě. Předešlo by se tím opětovnému ruinování image reprezentace absolutně trapnými reklamami, ať už v podání zmiňované cestovní kanceláře, nebo dokonce i titulárního sponzora Penny. Vyloženě trapná reklama s vyčpělou dvojkou Genzer – Suchánek, režírovaná Jakubem Kohákem, totiž jen těžko zapůsobí na mladou generaci, která by měla být hlavní cílovou skupinou marketingového týmu reprezentace. Přece jen pokud dostanete na stadion dítě, bude s ním nejspíš i jeho rodič.

Co by se asi mohlo stát, pokud by byl do reprezentačního sedla dosazen trenér, jenž se posledních 10 let pohyboval výhradně v arabském světě, a ani v něm nevykazoval valné výsledky? Sociální experiment Petra Fouska se zatím vyvíjí přesně tak, jak každý, kdo dokáže určit, že 1 + 1 jsou dvě, očekával.

Jaroslavové Köstl a Veselý jsou prozatím znát pouze jako početní doplnění, aby se neřeklo. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit absolutní absenci jakékoliv taktiky, či logického myšlení, ať už při výběru sestavy, nominace, nebo herního plánu. Jaroslav Veselý v mých očích rozhodně není špatný trenér, je však nutné podotknout, že od jeho přidružení k reprezentaci se projevila sestupná tendence výkonů jeho klokaních svěřenců. Sezení na dvou židlích tak je v mých očích zbytečné a zároveň nevýhodné pro všechny zúčastněné strany. Jaroslav Köstl proslul jako mozek a pravá ruka Jindřicha Trpišovského. Jako asistent trenéra působil pod slávistickou legendou již ve Viktorii Žižkov a v kuloárech se šuškalo, že to byl právě on, kdo měl největší podíl na taktice, která vyhrávala nejen zápasy, ale i trofeje. Nyní se zatím ukazuje, že to možná nebyla tak úplně pravda. O taktice se nemluví, protože žádná není. To je obecný konsenzus široké veřejnosti, který asi nikdo z hvězdné trojice nemá v plánu vyvracet. Bezmyšlenkovité přihrávky bez rizika, běhání v momenty, kdy to není nutné a naopak. To jsou zatím hlavní domény českého týmu pod taktickou taktovkou pana Köstla. Doufám, že se mýlím a z Köstla, který by rád po své štaci u reprezentace sám zkusil trenérství v hlavní roli, roste nadějný trenér, který napodobí výsledky svého mistra… Jindřicha.

Musím se však zastavit i u protagonisty letošního reprezentačního příběhu. Není lehké se ujmout reprezentace a v tak krátkém časovém sledu ji připravit na velkou akci. Zvládnout by se to dalo velice těžko, ale pro podprůměrného trenéra, jímž Hašek bezpochyby je, to bude o to těžší. A také to tak dopadlo. Absolutní fiasko a tým, který se předvedl jako jeden z nejhorších na turnaji, nic víc, nic míň. Je nutno podotknout že to bylo i s notnou dávkou smůly, ale jak se říká „štěstí přeje připraveným“ a to náš tým rozhodně nebyl. Od turnaje však uplynuly už téměř dva měsíce a s reprezentačním výběrem to vypadá hůř než lépe. Ivan Hašek se tak zatím profiluje jako velice neadekvátní náhrada Jaroslava Šilhavého, kterému mohlo být spíláno využívání „oblíbenců“, ale reprezentace pod ním alespoň měla tvář a taktickou připravenost.

Nelze však opomenout ani aktéry, kterými snaha všech již zmíněných vrcholí a propisuje se na trávníku. Hráči reprezentace v tvorbě dobré image nikomu ze zmíněných absolutně nepomáhají. Ať už jde o kauzu Belmondo, tříkolka, nebo poslední tiskovou konferenci po zápase s Ukrajinou. Přidejme k tomu výkony na hřišti, jejichž sledování by se dalo s trochou nadsázky klasifikovat jako mučící technika, a máme skvělý recept na neúspěch.

Nebudu se vracet ke kauzám Belmondo a tříkolka, které by se daly teoreticky omluvit čistou hloupostí. Co je ale v mých očích neomluvitelné, jsou výroky hráčů na tiskových konferencích a rozhovorech. Tragikomedie, v jejíž hlavní roli hrál Václav Černý, kterému sekundoval dvougólový střelec Pavel Šulc, mi osobně přijde jako vyvrcholení všech problémů současného výběru. Šulc „naštěstí“ pro něj pouze zmínil, že „lidé nás v tom nechali, po jednom zkratu v Gruzii se na nás vykašlali.“, což v kontextu výkonů reprezentace je opravdu úsměvné tvrzení. Ano určitě se najde nemálo jedinců, kteří by po výkonu v Gruzii na další zápas nešli, lístky však byly v prodeji dlouho před zápasem s Gruzií. Já sám jsem je kupoval necelý týden před vyhořením v Tbilisi. Navíc toto absolutně nebylo o jednom zápase, ale to jsem vám snad, pokud jste dočetli až sem, osvětlil. Víc než výrok Šulce, mi vadí výrok Černého. „Ne, to nemůžeme dopustit, aby se lístky prodaly soupeři. To radši budu hrát na prázdném stadionu, než doma pro Ukrajince“ doplněno o klasické a trapné „Tohle by se jinde nestalo“. Sám nevím, jak na toto tvrzení reagovat slušně. Rád bych snad jen vzkázal panu Černému, ať vyleze z díry, ve které žije a laskavě si uvědomí, v jaké situaci on a jeho spoluhráči jsou. Už tak se náklonost českých fanoušků k reprezentaci pohybuje okolo bodu mrazu, a když se hráči po jednom neslavném vítězství projevují jako mistři světa, stoupající tendenci rozhodně nelze očekávat. Trocha pokory a sebeuvědomění by ostatně neuškodila ani Vladimíru Coufalovi, jenž křečovitě kope za tým Hašek. Plusové body mu rozhodně nepřidalo tvrzení: „Některým hráčům může trvat, než pochopí, o čem reprezentace je“, když právě Coufal byl jedním z trojice hráčů, kteří navštívili olomoucký klub Belmondo těsně před zápasem s Moldavskem. Zrovna on by tím pádem měl sklopit hlavu a podobných vyjádření se vyvarovat. Přesně kvůli takovým hloupým výrokům fanoušci reprezentaci aktivně nefandí.

Vladimír Coufal by měl raději mlčet i proto, že na hřišti podává tristní výkony, ostatně lépe na tom není ani hvězda týmu Patrik Schick, kterého fotbal v reprezentačním dresu očividně absolutně nebaví. Pokud hrát nechce, tak ať nehraje, aspoň potom nebudeme hrát každý zápas v deseti. Schickova lenost na krok, technika divizního fotbalisty (nutno podotknout, že zhoršení v tomhle ohledu bylo v poslední době opravdu dramatické) a neochota účastnit se presinku, jsou v mých očích dostatečné důvody, aby šanci v útoku dostal někdo jiný, ať už Mojmír Chytil, nebo Tomáš Chorý a Jan Kuchta našemu výběru nenabízí o tolik míň a v mnoha ohledech mnohem víc než právě Schick.

Tento článek by mohl být mnohem delší a mohl obsahovat mnohem víc dalších skutečností, které měly svůj podíl na aktuální situaci, slouží však primárně jako shrnutí a vyjádření nespokojenosti, se kterým věřím, že se početná část fanouškovské základny ztotožní. Faktem zůstává, že slovo reprezentace jako takové, ztrácí ve spojení s českým fotbalem svůj význam. Mnozí z nás totiž nestojí o to, aby nás hráči, trenéři či funkcionáři, reprezentovali způsobem, jakým to dělají. Není to hodné ve spojení se skvělou zemí, jakou Česká republika bezpochyby je.