Komentář Jana Lajbla: Sporné výklady fotbalových pravidel, která se posuzují pokaždé jinak

Tak jsem se nad touto otázkou zamyslel a rád bych se o některých sporných výkladech, nebo situacích s vámi podělil.

Jedno z nejdiskutovanějších témat. Bavili jsme se kupříkladu o zvednutém praporku pomezního sudího až ve chvíli, kdy hráč uběhne 50 metrů a zakončí. Proč ho, pokud je hráč ve dvoumetrovém jasném ofsajdu, nezvedne pomezní rozhodčí hned? Říkali jsme si, co by se stalo, kdyby došlo ke střetu například s brankářem a ten gólman se zbytečně zranil? Stačilo přece chvíli před tím zvednout praporek a ke střetu by nemuselo vůbec dojít! To samé pravidlo je nejasné i v tom, kdy se hráč, stojící v ofsajdovém postavení, nezapojí do hry, ale svým postavením brání nebo cloní ve výhledu brankáři. Jednou mu cloní, jindy ne a gól je uznán.

Můj názor na věc: Pokud se hráč, stojící v ofsajdu, při střele nepohne a nemá tím pádem, jak zmátnout brankáře, není to ofsajd.

Další věcí, která nám pije krev je kalibrovaná čára. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale pokud stál hráč, který dal právě gól, v ofsajdu jen díky tomu, že mu v době přihrávky vyčnívalo koleno, nebo má delší nehet na palci, tak to mně přijde až k smíchu. Ani náklon těla neznevýhodní útočícího hráče před bránícím. To jsou vážně z mého pohledu nesmysly, nemluvě o tom, že se někdy čeká několik minut, zda bude gól uznaný či nikoliv. Co by však mělo být považováno za ofsajd? Více než polovina těla v náklonu před posledním bránícím hráčem, nebo krok před bránícím hráčem v době přihrávky? Dle čeho by se tato vzdálenost měřila? Těžké rozsoudit.

Můj názor na věc: Já bych volil postavení nohou. Ty musejí běhat a umožní výhodu pro útočícího hráče před obráncem. Stojící hráč s předkloněnou hlavou před obráncem vážně žádnou výhodu nezískává. Pokud je hráč o krok napřed a tím i jeho tělo před bránícím hráčem, pak je to za mě ofsajd, tzn. více jak 50% těla před obráncem. Tak bych to posuzoval já. Otázka zní, jak by se to měřilo.

Už léta třaskavé a nejasné téma je hraní rukou v pokutovém území. Taky někdy nechápavě kroutíte hlavou, když rozhodčí pískne ruku obránci, který je v pohybu a ruku by si musel useknout, aby s ní míč netrefil? Tady by stačilo jednoduché pravidlo.

Vzpomeňme na zápas proti Ukrajině. Krejčí se dostal před útočníka a v pohybu směrem ke svému brankáři údajně zahrál rukou. Ta situace nic neřešila i kdyby rukou zahrál, protože to bylo v místě, odkud se ani nedalo případně vystřelit. Žádný záběr ovšem neukázal, zda to ruka byla. Rozhodčí to šel přezkoumat a ruku Krejčího na záznamu viděl. Nechápu doteď. Ukrajina vyrovnala, a tudíž toto rozhodnutí významně ovlivnilo výsledek zápasu. Nebo, když se zahrává rohový kop, ve vápně je skrumáž a někomu míč spadne na ruku. Žádnou ze stran to neznevýhodňuje, ale kolikrát je ruka odpískaná. Také nechápu. Už se těším na ty komentáře, co jsem zase za chytráka. Musím ovšem říci, že pravidlo hraní rukou mě rozčiluje spoustu let a přijde mi, že ani rozhodčí dodnes nevědí, jakou mají odpískat a jakou ne.

Můj názor na věc: Ruka je za mě rukou jen v tom případě, že je nastřelená míčem směřujícím do branky a výrazně ovlivnila dráhu letu. Zároveň není u těla (zvětšuje jeho objem). Druhým příkladem je viditelná a úmyslná přihrávka rukou v pokutovém území sobě nebo spoluhráči v situaci, díky které získá obránce hraním rukou viditelnou výhodu a zabrání útočné akci soupeře. Všechny ostatní situace hraní rukou bych zrušil.

Jaký je výklad nebezpečné nebo surové hry, po které následuje červená karta? Chápu,a tud když hráč zasáhne skluzem stojnou nohu protihráče, to už volá po zlomenině a faulující hráč si je dobře vědom toho, co dělá. Sporný je pro mě například souboj, kdy hráč dopadá pod skluzujícího hráče a šlápne na něj po dopadu. To si kolikrát říkám, kam měl ty nohy dát, když dopadl? V době výskoku pod ním ten hráč ještě nebyl, takže na něj určitě nešlápl schválně. Tyto dvě situace by, dle mého názoru, měly mít odlišný výrok sudího. Jeden příklad za všechny se stal v srpnu letošního roku v zápase Liberce s Pardubicemi.

Běžela 68. minuta, když liberecký Ghali po odehrání míče na mokrém trávníku uklouzl a srazil se s hráčem Pardubic Kalabiškou. Zlomil mu lýtkovou kost. Po přezkoumání VARem rozhodčí Rouček udělil Ghalimu červenou kartu. Nikdo ji nechápal. Ghali nezranil protihráče úmyslně, ale zcela nezaviněně. V zápise o utkání stálo: „Surová hra, podražení soupeře bokem těla ze strany v souboji o míč v nepřerušené hře za použití nepřiměřené síly, protihráč utkání nedohrál, byl ihned vystřídán.“

To samozřejmě nekorespondovalo s tím, co se na hřišti skutečně stalo. I výklad tohoto pravidla je nejasný a rozhodčí si ho může vyložit pokaždé jinak.

Dalším pravidlem, které se nedodržuje je tzv. pravidlo šesti vteřin pro gólmana, který drží v rukou balon. Ten by měl dát míč do hry v tomto časovém rozmezí. Jenže ho nikdo nedodržuje a rozhodčí dělají, že o něm neví.

V únoru tohoto roku uvedla IFAB (Rada mezinárodní fotbalové federace – V mezinárodní pravidlové komisi mají čtyři hlasy zástupci FIFA a další čtyři představitelé fotbalových asociací Anglie, Skotska, Walesu a Severního Irska. Pro schválení návrhů je potřeba šest hlasů.), že chce testovat napomenutí modrou kartou. Okamžitě to zvedlo vlnu nevole.

Jedná se o to, že rozhodčí po udělení modré karty vykáže hříšníka na deset minut ze hřiště, a to včetně brankáře, který např. opakovaně zdržuje. Ten by musel hřiště opustit a místo něj by přišel náhradní brankář. Po uplynutí trestu by se gólman mohl vrátit, ale tím by mužstvo přišlo o další střídání. Hráči ve hře by byli vykázáni za postranní čáru a poté by se normálně vrátili. Těm by rozhodčí mohl udělit modrou kartu třeba za faul, který je sice hrubý, ale na vyloučení to ještě není a třeba už hráč jednu žlutou kartu měl. Tím by nebyl vyloučen úplně, ale rozhodčí by mu dal jasně najevo, že to je naposledy.

Dalším proviněním, za který by mohla následovat modrá karta, je simulování. V zápase Sparty s Libercem teatrálně upadl v pokutovém území Birmančevič. Zkoušel to na penaltu, což nechápu, protože VAR by potvrdil simulaci. Rozhodčí Starý mu správně udělil žlutou kartu, nebylo by tedy v tomto případě vyloučení na deset minut větším a prospěšnějším trestem?

Modrá karta by tedy byla druhým nejpřísnějším trestem pro hráče. Také by to pomohlo hráčům vyhnout se v některých případech zápasovému zákazu činnosti za vážný faul. Jelikož se však jedná o závažnější případ než žlutá karta, mohl by hráč po vyfasování modré karty stále skončit s trestem zákazu činnosti.

Od částečného zavedení modrých karet v roce 2018 Fotbalová asociace zaznamenala celkem 38% snížení případů nesportovního chování. Pokud tomu tak bude i nadále, očekává se zlepšení disciplíny hráčů na hřišti vůči funkcionářům a hráčům soupeře. Zatím se modrá karta testovala v Německu v nižších soutěžích (2018) a od roku 2021 i V Anglii v nižších soutěžích.

Určitě jsem na některé sporné momenty či výklady pravidel zapomněl. Proto se chci zeptat vás, jaké momenty či pravidla vás ve fotbale nejvíce rozčilují? Napište nám o nich na stránkách 90min.cz nebo zde v komentáři. Zajímalo by nás i to, jak byste výklad těchto pravidel upřesnili vy? Děkujeme!