Komentář Petra Illnera: O ,,balkánské válce“ uvnitř sparťanské kabiny

Pokud hledáte nějaké nové (ideálně zákulisní) peprné informace o tom, co se děje nebo neděje na Letné za zavřenými dveřmi, tak vás zklamu. Já se rozhodně nebudu podílet na nějaké šuškandě. Spíš naopak se na celou problematiku podívám trochu jinou optikou a v obecném měřítku.

Nemám tušení, kdo a jak důkladně promýšlí přestupovou strategii pražské Sparty. Ale jsem skálopevně přesvědčen, že pár ,,kondičních“ hodin dějepisu by mu opravdu prospělo. Protože namixovat v týmu takhle třaskavý koktejl (dva hráči z Kosova, jeden Srb a dva Albánci), to chce buď hodně mizerné povědomí o situaci na Balkánském poloostrově nebo vážně pořádný koule. Ony ty vzájemné vztahy mají pořád do idylky dost daleko. I přestože se Jugoslávie rozpadla už před více než 30 lety, Srbové a Albánci (ať už z Albánie nebo Kosova) si k sobě pořád ještě nenašli cestu. To, že v Evropě nenarazíte na moc týmů, kde by tyto dvě národnosti vedle sebe koexistovaly, totiž není náhoda ani doposud neobjevená ,,díra na trhu“. Má to své důvody.

Když to hodně zjednoduším a převedu do naší tuzemské latiny, tak si to můžete představit, jako když vyšlete Chachara, Sparťana a Slávistu společně na pivko v naději, že si kluci fajn pokecají, zasmějí se a nakonec si podají ruce a řeknou si, jak se těší, že si to zopakujou. Ano, může se to stát a může to vyjít. Jednou, dvakrát, třikrát… Ale stejně všichni víme, že dříve nebo později přijde nevyhnutelné. Někdo to rozjede více, než je zdrávo, vzduchem proletí o jednu narážku na Baník nebo sešívané víc, než je zdrávo, a oheň je na střeše. To loučení bude probíhat úplně jinak a příští setkání, pokud na nějaké vůbec dojde, bude mít takovou zvláštní pachuť a napjatou atmosféru…

Těch záznamů o konfliktech mezi fotbalisty způsobených špatnými vztahy zemí, odkud pochází, je nespočet. Nevyhýbají se klubové ani reprezentační scéně. Stačí si vzpomenout na zápas mezi Srbskem a Švýcarskem na Mistrovství světa v roce 2022. Švýcarsko totiž reprezentuje hned několik fotbalistů s albánskými kořeny - například Xherdan Shaqiri nebo Granit Xhaka (oba pochází z rodin kosovských Albánců). Během utkání došlo hned k několika vzájemným provokacím, ať už na hřišti nebo v hledišti. Těžko si pak dovedu představit, že by v následujícím přestupovém období přivedli Granitovi do Arsenalu jako nového spoluhráče třeba Nikolu Milenkoviče, když se spolu na světovém šampionátu málem servali přímo na trávníku.

I proto většinou kluby od takových potenciálně nebezpečných přestupů dávají ruce pryč. Ze stejných důvodů dost možná roku 2018 nakonec Liverpool ustoupil od zájmu o izraelského fotbalistu Daboura, který měl být konkurencí pro Firmina. Představa židovského spoluhráče se údajně ani za mák nelíbila Mohamedu Salahovi. Ten totiž už v roce 2014 odmítl podat ruku soupeřům z Maccabi Tel Aviv, když ještě hájil barvy švýcarské Basileje a oba týmy se potkaly v rámci kvalifikace do Ligy mistrů. Celá situace dostala hodně prostoru zejména ve švýcarských médiích a tak egyptský křídelník před odvetou trochu ,,vyměkl“ a nabídl hráčům izraelského týmu ťuknutí pěstí.

Dost možná je situace ve Spartě jen kachna. Ale pokud není, je to prostě dílo nedbalé neznalosti. Málokoho by v dnešní době napadlo si do týmu, kde mi fungují třeba dva ukrajinští hráči, přivést nějakého Ivana někde z Petrohradu. Poněvadž palčivá situace mezi těmito dvěma zeměmi je všem známa. Valí se na nás prakticky dennodenně snad ze všech různých médií, že to vlastně nelze minout. Jenže události na Balkáně jsou už staršího data, takže se dost možná mladším z nás vytrousily z hlavy. A právě proto mohou vznikat přešlapy a potenciálně rizikové podmínky v klubech…