KOMENTÁŘ: Trenér Amorim se v United stal strůjcem chaosu

Když ve Sportingu Lisabon zlomil devatenáctileté čekání na titul a budoval si pověst nového Mourinha, zdálo se, že má před sebou velkou kariéru. Amorim měl jasný styl, výsledky i charisma. V Portugalsku mu všechno hrálo do karet. Klidné prostředí, čas na práci, důvěra vedení.

V Manchesteru United se ocitl v úplně jiném světě. Tam nestačí vyhrát Ligový pohár nebo skončit druhý. Na Old Trafford se žije jen z velkých vítězství a ty zatím nepřišly. Opět se tedy ukázalo, že Premier League není Primeira Liga a United nejsou Sporting.

Amorimův problém je v tuto chvíli zcela zřejmý: drží se svého systému 3-4-3, respektive 3-4-2-1. A to i přesto, že mu Premier League nastavuje zrcadlo. Tvrdohlavost, která mu ve Sportingu přinesla obdiv, v Anglii působí tedy spíš naivně.

Amorimův systém stojí na třech stoperech a disciplíně. Když krajní hráči zvládají přepínat mezi šířkou a hloubkou a záloha drží presink, funguje to. Jakmile se ale ve středu ztratí odvaha a řád, rozpadne se celé schéma. Amorim není bezradný, jen sází na neustálé opakování principů, dokud je tým nepřijme. Problém je, že hráči United jeho systém prostě nechápou, což potvrdil i bývalý záložník Tottenhamu Jamie O’Hara, který mluvil o naprostém chaosu v jejich hře.

Po nedělní prohře s City 0:3 na otázku, jestli neuvažuje o změně rozestavení, odpověděl: „Nebudu měnit svůj přístup. Pokud ho chtějí změnit, ať změní trenéra.“ To zní odvážně, ale když máte osm výher z jednatřiceti ligových utkání, odvaha už rychle působí jako hazard.

Na Amorima se tedy snáší ostrá kritika. Jamie O’Hara v televizi mluvil o „nejhorším Manchesteru United od druhé světové války podle procenta výher“ a dodal, že je „bolestivé sledovat, jak hraje Bruno Fernandes jako defenzivní záložník“. Nevyužívání hráčů na jejich silných pozicích je dalším terčem útoků. A na tom už něco je.

Jenže je férové si připomenout i druhou stranu mince. Michael Owen v portugalském tisku upozornil, že problémem Manchesteru není jen trenér: „Klub je v rozkladu už deset let. Odejde hráč a jinde hraje skvěle, přijde hráč a začne hrát špatně. To není normální. Myslím, že Amorim je dobrý trenér.“ Ale to taky nemůže trenéra omlouvat donekonečna. Amorim zatím neukázal, že dokáže slevit ze svého stylu a být víc pragmatický. Potřebuje plán B.

Amorim na veřejnosti kryje hráče a bere vinu na sebe. To je fajn, ale nestačí to. Uvnitř týmu musí být přísný. Dát ofenzivní hráče blíž k bráně, mít pevnou šestku a posílat wing-backy dopředu, jen když je obrana dostatečně zajištěná. Právě na takových detailech se v Premier League vyhrávají zápasy.

A tady je jádro celé debaty. Je Ruben Amorim špatný kouč, nebo je jen špatně zvolený pro klub, který sám neví, kam směřuje? Fakta však hovoří proti němu. Šestadvacet procent vyhraných zápasů v Premier League, to je pro United ostuda. Zároveň ale nikdo nemůže popřít, že ve Sportingu dokázal vyhrát titul po 19 letech a přetvořit klub v dominantní celek portugalské ligy.

Možná tedy není správné klást si otázku, jestli je Amorim dobrý trenér, ale spíše jestli dokáže být dobrý trenér kdekoli. Ve známém prostředí umí tvořit zázraky, v chaotickém Manchesteru zatím pohořel. Čas ale hraje v jeho prospěch. Je mu teprve čtyřicet. Napsat novou kapitolu své kariéry může tedy kdekoliv. Otázkou je, jestli mu United ještě dají možnost dopsat tu současnou.

Autor: Petr Křenek