Článek
Jakou roli měl v Plzni Pavel Horváth? Jak brala nového rivala Sparta? A jak se to mělo s pověstnou smečkou vlků? Slavný kouč vzpomíná na svůj nejslavnější tým.
Dne 6. října 2008 se staly v českém fotbale dvě velké věci. Derby Sparta – Slavia skončilo 1:4 a trápící Viktorii Plzeň převzal Pavel Vrba. Jak se tehdy všechno seběhlo?
Setkal jsem se s panem Myslivečkem a Šádkem a po své štaci na Slovensku jsem se rozhodl jít do Plzně.
Plzeň byla léta „jojo klubem“, který pendloval mezi první a druhou ligou. S jakými ambicemi jste na západ Čech vlastně přicházel?
Přicházel jsem v situaci, kdy Plzeň byla ve spodní části tabulky a první úkolem bylo klub stabilizovat, postavit ho na nohy, aby neměl problémy se záchranou. A vizí do budoucna bylo udělat takový kádr, který by už podobné potíže nikdy neměl. Vedení udělalo už dost práce před mým příchodem, když přivedlo několik posil ze Sparty (Horváth, Limberský, Petržela, Rezek a Kolář). Tu nabídku jsem přijal i z toho důvodu, že jsem věděl, že v tom kádru kvalita je.
Zaujal mě jeden výrok, který jste kdysi poskytl pro konkurenční médium. „Máme druhý nejmladší kádr v lize, což je záruka velké perspektivy. Když vydrží dva roky pohromadě, mohlo by to být zajímavé.“ Představil jste si, že za ony dva roky budete mít na pažbě domácí pohár, titul pro mistra ligy, a především postup do Ligy mistrů?
To jsem si samozřejmě nemyslel (směje se). Ale měl jsem velikou výhodu v tom, že spoustu hráčů jsem potkal v mládežnických reprezentacích a znal jsem je. Navíc se kádr posílil ještě o nějaké hráče ze Slovenska, protože panu Šádkovi se také nelíbilo, kde se tým nacházel. V klubu byla trpělivost, neprodávali se hráči, a důsledkem toho citlivého doplňování kádru vzniklo to, co vzniklo.
Kouč Pavel Vrba
Jak se říká – sedlo si tenkrát všechno? Kvalitní trenér a hráči, kteří byli odloženi z jiných klubů, kteří měli motivaci ještě něco ve fotbale dokázat?
Tak nevím, jestli kvalitní trenér, ale kvalitní hráči určitě ano. Já jim věřil, věděl jsem, že jejich čas přijde. Tenkrát to byli ještě mladí borci, kteří dospívali, a věřil jsem, že tu kvalitu na hřišti předvedou. Hrozně mi pomohl Horvi. Byl to borec, který si šatnu kočíroval, i když jsem mu možná trošku pomohl. Budu se opakovat, ale byli tam pánové Paclík, Šádek a Mysliveček, kteří žili fotbalem 24 hodin denně. A když máte kolem sebe takové lidi, tak se vám pracuje mnohem lépe, než když hodinu po zápase nejsou hráči ani funkcionáři na stadionu.
Kdy jste si uvědomil, že se v Plzni buduje něco velkého?
Přicházelo to postupně. Prvním úkolem bylo dostat se ze spodních příček, což se nám tehdy do konce podzimu 2008 povedlo. Postupnými kroky, postupným doplňováním kádru a také především zlepšováním stadionu. Tam si všechno sedlo i s městem. Najednou se vytvořil nádherný areál na trénování a krásný stadion. Fanoušci to měli z tribun na hrací plochu dříve daleko, prostředí bylo nefotbalové a najednou se vytvořil stadion, který nikdo nepředpokládal, že se v Plzni někdy vybuduje. Přidávalo se město, trenéři, hráči, funkcionáři a vzniklo z toho to, co vzniklo.
Kabina byla ryze česko-slovenská a o skvělé partě kolují legendy. Bylo dost složité udržet „smečku vlků“ na uzdě?
Hráči měli období, když se dařilo, tak se slavilo. Ale zároveň dobře věděli, že když se blíží trénink, důležitý zápas, tak se na něj musejí připravit. Příběhů je asi spousta, nějaké restíky jsme tam měli, ale všichni hráči chtěli být úspěšní a byli to profíci, když šlo do tuhého.
Cítili jste, že Spartě v nadsázce lezete do zelí? Zápasy začaly být plné nevraživostí…
Ze začátku nás Sparta nebrala jako rivala. Plzeň byla například dvanáctá. Ale postupem času se to měnilo, zápasy dostávaly úplně jiné grády, a najednou nechodily na Štruncovy sady dva tisíce lidí, ale jedenáct. To tak je. Když se objeví mužstvo, které hrálo jen o záchranu, a najednou začne tlačit na top mužstva, tak ty z toho velkou radost neměli a nemají ani doteď.
Dnes už bývalý záložník Pavel Horváth
Kdy Plzeň znovu vyhraje ligu?
Mají to čím dál víc složitější. Týmy už neberou zápas v Plzni jako povinnost, nikdo si je nedovolí podcenit. Všechny kluby už je berou jako Spartu nebo Slavii. Tyhle kluby, když někam přijedou, tak vzbuzují respekt. Jak znám hráče a funkcionáře, tak určitě chtějí vyhrát ligu v letošní sezoně, ale liga má dnes několik favoritů a sám jsem zvědavý, jak to dopadne.
Anketa
Dotazník pro Pavla Vrbu
Nejlepší zápas – Vypíchnul bych první postup do Ligy mistrů proti Kodani. Odvetu jsme hráli v Edenu, protože se v Plzni rekonstruoval stadion, což byl takový paradox. Poté samozřejmě zápasy v lize, když se blíží konec a hraje se o titul. Člověk si třeba nevzpomene na určité zápasy, ale vybaví si následnou euforii s hráči a fanoušky.
Nejhorší zápas – Nejhorší zápas byl možná hned ten první s Baníkem, když jsme v roce 2003 prohráli 0:7 na Slavii. Často to bylo tak, že jednou jste nahoře, jednou dole, a na ty vydařenější zápasy člověk vzpomíná raději než na ty, ve kterých dostal obrazně řečeno přes hubu.
Nejoblíbenější hráč – Nedokáži vybrat jednoho. Když si vezmu začátky v Plzni, tak to bylo mužstvo, které drželo pohromadě, a kdybych řekl jedno jméno, tak bych ublížil těm ostatním. To bych musel vyjmenovat 20 hráčů.
Největší pochvala – Ježišmarjá, na mě spíše nadávali (směje se). Kolegové se mezi sebou zas tolik nechválí, samozřejmě vám třeba pogratulují, řeknou, že jste hráli dobře, ale vyložené chválení tam neprobíhá.
Nejtěžší soupeř – V české lize je to vždycky o Spartě a o Slavii, pro mě to byl ještě Baník. Když tyto týmy porazíte, tak je to nejvíc.
Nejdojemnější chvilka – Souvisí to se vším, co jsem tady říkal. Když vyhrajete titul nebo postoupíte do Champions League, tak to jsou chvíle, které vás trošku zlomí. Dosáhnete něčeho, o čem jste si deset let nazpět mysleli, že nemůžete dokázat.
Autor rozhovoru: Petr Prokeš
