Článek
Petr Mareš je odchovanec pražské Slavie, bývalý hráč Hradce Králové, Mladé Boleslavi či Teplic a nová posila pro druholigovou Zbrojovku Brno. Rodák z Plané strávil posledních pět let v lotyšské Virslīze a nyní je zpátky v Česku. V rozhovoru mluví o zkušenostech z fotbalové akademie, o svém turbulentním konci v Mladé Boleslavi a porovnává českou ligu s tou lotyšskou. Na závěr také zmíní své nadcházející působiště a očekávání s ním spojená.
Na úvod bych se chtěl vrátit do Vašich mládežnických let. Přes juniorské týmy, jako byl TJ Chodský Újezd a FK Tachov, jste se dostal až do prestižní akademie pražské Slavie, v osmnácti letech jste poté debutoval za A-tým proti Janovu. Jak těžké je podle Vás se prosadit v takovém prostředí, kde to jistě přetéká talentem? Byla tam hodně kompetitivní nálada?
Já jsem byl zvyklý na prostředí z vesnice a teď jsem se ocitl ve velkém městě. Nová škola, noví kamarádi, moc se mi tam nechtělo. Rodina i kamarádi mě ale přemluvili s tím, že takováhle šance už nemusí přijít, takže jsem do toho šel. Prosadil jsem se v podstatě okamžitě, konkurence tam byla, ale byla zdravá. Všichni jsme se hned skamarádili, což nám zůstalo až dodnes. Měli jsme skvělou partu.
Vy jste poté půl roku hostoval v Hlučíně, pak jste byl ve Vlašimi, než jste v roce 2012 přestoupil do Viktorie Žižkov. Myslíte, že Vám tato angažmá pomohla?
Hlučín byl v první řadě strašně daleko, vlastně na druhé straně republiky. Nicméně jsem hrál druhou ligu a dával jsem tam i nějaké ty góly. Najednou jsem šel z velkoklubu do vesnice, kde nebylo nic. Řekl bych ale, že mě tyhle věci zocelily. V té době bylo obrovsky těžké se ve Slavii prosadit. Byli tam hlavně staří hráči a ti mladí se mezi ně moc neprosazovali, ať už na hřišti, nebo i v kabině. Přicházel jsem první, odcházel jsem poslední. Hostování určitě smysl mělo, byla to škola. Lepší než sedět na tribuně a jen se dívat.
Kromě mládeže Slavie jste hrával mládežnický fotbal i v reprezentaci. Konkrétně jste na různých úrovních odehrál 16 zápasů. Opět bych se zeptal na atmosféru v kabině, vládla tam spíše přátelská nálada, nebo šlo hlavně o to se předvést a dostat se do reprezentačního áčka?
Já jsem prošel skoro všemi mládežemi, od šestnáctky do devatenáctky. V té době jsem tam hrál ještě jako útočník. Pak ale přicházela ta zranění, v jednadvacítce jsem proto nebyl vlastně vůbec. Co se nálady týče, já myslím, že jsme měli dobrý tým. Ročník 1991 byl silný a přátelský. Vyjma zdravé rivality Sparta a Slavie tam nikdo nikomu neházel klacky pod nohy. Rozhodně jsme si nedělali žádné naschvály. Poté jsme se i potkávali v různých týmech, například se Zdeňkem Folprechtem v Žižkově.
V české nejvyšší soutěži jste hrával první rok za Hradec Králové, poté za Mladou Boleslav a také v Teplicích. V Boleslavi jste odehrál 78 zápasů, takže se jedná o Vaše dosavadní nejvýraznější angažmá v Česku. O kterém klubu byste ale řekl, že je ten Váš?
Určitě Slavia. Vychovala mě a dala mi šanci v první lize. De facto mě připravila na fotbalový život, takže Slavia je zkrátka srdcovka. Kdybych měl říct druhý tým, kam bych se vždycky rád vrátil, tak to bude určitě Mladá Boleslav. Jak jste řekl, strávil jsem tam největší část kariéry a dostal jsem díky tomu i šanci v reprezentaci. Mám tam kamarády a dobré vztahy s fanoušky. Můj konec v Boleslavi byl ale hektický, na ten nerad vzpomínám.
Hektický konec?
Byly tam problémy s majitelem a já doteď nevím, proč a jak tato situace nastala. Pan Dufek si mě vybral z Hradce Králové, chtěl mě přivést a přivedl mě. Konec byl ale divoký. Já jsem nehrál, trenér mě nestavěl, nikdo se mnou moc nemluvil. Takhle to bylo asi půlrok. Můj odchod do Lotyšska pro mě tak byl vysvobozením.
Na to jsem se chtěl zeptat, proč jste si vlastně vybral RFS? V nejvyšší lotyšské lize to byl tehdy ještě nováček. Co vás k tomu vedlo, že jste si řekl, že právě tohle je ten správný krok pro Vaši kariéru? Měl jste i jiné nabídky?
Tady bych navázal na svůj konec v Boleslavi. Před hostováním v Teplicích tam byla nějaká nabídka z Turecka, což mi řekl tehdejší sportovní ředitel Doležal, která ale nakonec nedopadla. Právě v souvislosti s tím možná začaly všechny ty problémy. Nedopadl transfer, což možná naštvalo pana Dufka. Pak se údajně objevila možnost, že mě pan Dufek pustí zadarmo jako volného hráče, což nebyla úplně pravda, protože třeba do Česka jsem zadarmo odejít nemohl. Když o mě měl zájem Liberec, tak mě nepustili.
Takhle se to táhlo dlouho, až nakonec přišli s tím, že zájem projevila Riga a že mě tam pustí zadarmo. Jinou možnost jsem tedy v podstatě neměl. Chtěl jsem se vymotat z toho bláznovství, tak jsem tam podepsal. Dostal jsem smlouvu na dva roky, byly tam ambice hned vyhrát titul. Říkal jsem si, že se tam můžu ukázat a následně třeba ještě někam za rok přestoupit.
Takže to tedy přímo souvisí s nevydařeným koncem v Boleslavi.
Přesně tak. Přestoupil jsem do ne úplně fotbalového prostředí, stadiony například nedosahovaly ani úrovně naší druhé ligy. Co se ale týče týmu, tak ten byl strašně přátelský a rodinný, všechno fungovalo. Měli vizi, jak to chtějí posunout na top úroveň, což se podařilo, a z mých původně plánovaných dvou let jsem tam nakonec zůstal pět. Byl jsem spokojený a rodině se poté odcházelo těžce.
Změnu fotbalového prostředí jste zmínil, hrála velkou roli i jazyková bariéra?
Pro mě určitě ano, já jsem vlastně nemluvil anglicky. V té době zrovna vypukl koronavirus, takže jsem tam musel odletět sám, rodina přiletěla až za nějaké dva měsíce. Mluvilo se tam rusky nebo anglicky, lotyština se používala jen sporadicky. Ruštině jsem rozuměl, neuměl jsem mluvit, ale alespoň jsem věděl, co po mně chtějí. Prvních pár dní bylo těžkých, pak tam ale přijel Slovák s rakouským občanstvím Šimkovič, který mi se vším pomohl. Druhý rok odešel a to už jsem musel prostě mluvit, naučil jsem se anglicky a trochu rusky. Pochytím i pár slovíček lotyšsky. Tato zkušenost mi také mnohé dala.
V lotyšské Virslīgze jste odehrál celkem 146 utkání, v české nejvyšší soutěži 110. Dokázal byste s těmi zkušenostmi tyto dvě soutěže porovnat? Je ta česká opravdu více soubojová, nebo jste si jako obránce přišel na větší trable v Lotyšsku?
Česká je určitě fyzicky více náročná. V Lotyšsku jsme hráli každý rok o titul, dominovali jsme, díky čemuž jsme byli 90 % utkání na míči, takže to bylo jednodušší. Když jsem do RFS přišel, tak jsem byl fyzicky připravený z české ligy a tento nový styl pro mě byl šokem. To, že jsem dokázal 90 minut běhat po levé lajně, znamenalo, že když se jim zranil levý bek, tak jsem tam začal hrát a vydržel jsem tam pět let, přestože jsem původně přišel jako střední záložník.
A co se úrovně týče, česká liga se teď pohybuje mezi top pěti, top deseti určitě. Kdybych to měl porovnat se stavem před těmi pěti lety, tak lotyšská liga byla hodně daleko za českou. Teď Riga porazila v Konferenční lize Spartu, takže jsou tam týmy, které by se v české lize neztratily. Před třemi roky se nám málem podařilo hrát proti Plzni v kvalifikaci Ligy mistrů. Mrzí mě, že to nakonec nedopadlo, protože myslím, že v té nejlepší éře RFS bychom se tady v české lize do nějakého šestého místa umístili.
Před dvěma lety jsme hráli Evropskou ligu, porazili jsme Ajax, hráli jsme s Galatasarayem 2:2 a 1:1 s Anderlechtem, takže jsme se nějak předvedli. Samozřejmě RFS a Riga jsou úplně odstřelené od zbytku týmů v lotyšské lize, hlavně finančně. Co se infrastruktury týče, RFS má teď podle mě jedno z nejlepších zázemí v Pobaltí. Riga má velký fotbalový stadion a neskutečný rozpočet, tak na úrovni našich top tří klubů v Česku.
Riga FC a RFS jsou oba týmy z hlavního města. Jak velká tam panuje rivalita? Dalo by se to srovnat třeba s derby pražských „S“?
Na hřišti možná i ano, ale tím, že tam nejsou takové fanouškovské základny a ani to není tak mediálně pokryté, tak to tak úplně srovnávat nejde. Ke Spartě a Slavii bych to nepřirovnával.
Přestože jste spíše defenzivní hráč, tak jste za svou kariéru zvládl nastřílet nemalý počet gólů. Jen v RFS jich bylo čtyřiadvacet. Čím si to vysvětlujete?
V první řadě jsem kopal hodně penalt, pak bude spousta gólů ze standardních situací. Ale troufnu si říct, že mám dobrou střelu, vždycky jsem v týmu míval nejtvrdší ránu a byl jsem proto nabádán, abych střílel, takže góly jsem dával i z dálky. V mládežnické reprezentaci jsem hrál přímo útočníka.
Ještě výraznějším prvkem u Vás jsou asistence. V Lotyšsku jste jich nasbíral celkem 53, v poslední ligové sezóně jste se s 13 stal nejlepším nahrávačem ligy. U nás máme ocenění pro krále asistencí, byl jste za to nějak podobně oceněný i v Lotyšsku?
Liga tam myslím přímo nic nedává, vždycky nás oceňoval klub, tedy majitel. Každý rok se rozdávaly nové iPhony, tenhle rok to bylo jiné, protože jsem končil. Majitel mě tak ocenil za celých pět let. Dostal jsem od něj hodinky Rolex, což mě tedy hodně překvapilo. Klobouk dolů před naším prezidentem za to, jaký to je člověk a jak si dokáže vážit svých hráčů. Pokaždé mě dokázal hodně mile odměnit.
Čekal jste na podzim za svoji vydařenou sezónu třeba ještě pozvánku do české reprezentace, a to i vzhledem k dlouhodobému nedostatečnému obsazení pozice levého beka?
Nečekal. Doma se mě na to někdy ptali, ale vždy jsem říkal, že zaprvé lotyšskou ligu nikdo nesleduje a zadruhé si prostě nedokážu představit, že by přišla pozvánka do české reprezentace pro hráče z lotyšské ligy. I kdyby trenér chtěl, tak si myslím, že by to mělo hrozné ohlasy od lidí. Ani jsem se nad tím nepozastavil, že by pozvánka mohla přijít. Čísla jsou samozřejmě hezká, ale jsem k sobě upřímný. Je to pořád jen lotyšská liga a s tou českou se to nedá srovnávat.
Jsou tam hráči, kteří by měli mít přednost. Je tam David Jurásek, který možná tolik nehraje, ale pořád je to někdo, kdo kope v Turecku nebo v Německu. Kdybych tahle čísla měl v české lize, tak bych se nad tím už asi pozastavil. Myslím si, že si hromada skautů a trenérů na základě dat může oblíbit hráče z lotyšské ligy, ale když poté začnou sledovat zápasy a uvidí tu atmosféru bez diváků a nevyhovující stadiony, tak je to odradí, protože si řeknou, že to je úroveň třetí ligy.
Takže zájem fanoušků v Lotyšsku o fotbal prostě není takový?
Není. Když se hraje derby, tak se vyprodá stadion a přijde šest tisíc lidí. Když jsme hráli Konferenční nebo Evropskou ligu, přišlo deset tisíc lidí, ale o ligu zkrátka zájem není. Je to lepší a lepší, ale dokud nebudou pořádné stadiony a nebude se to více prezentovat v médiích, tak to nebude ono. Jediné RFS, Liepaja, Auda a Riga se snaží fanoušky nalákat, ale když bude hrát RFS proti Jelgavě, tak tam plný stadion nepřijde.
V letošní sezóně dalo RFS sto gólů. V posledním zápase jste porazili Rigu 4:3, přesto jste nakonec titul o jeden bod nezískali. Doufal jste v lepší rozloučení?
No určitě, vesměs za těch pět let jsem spokojený s celým angažmá, ale poslední rok mě mrzí. Chtěl jsem se loučit titulem nebo skupinou v evropských pohárech a nepodařilo se nám nic, ani pohár. To bylo snad poprvé za těch pět let. Vyhráli jsme tedy superpohár, ale to nemá takovou cenu. Mrzí mě to o to více, že po sedmém kole jsme měli asi sedm bodů náskok na Rigu, pak se nám ale nakupilo hodně zraněných a přivedli jsme narychlo posily, které do týmu úplně nezapadly. Klíčovým zápasem byla domácí prohra s Jelgavou 4:1, což byl asi největší šok celého roku, který patrně rozhodl o titulu.
Evropa nám nevyšla, protože jsme neměli dostatek hráčů, hráli jsme vlastně ve dvanácti. I když nám los přál, tak bohužel. Celkově jsme ale za těch pět let dosáhli na tři tituly, dva poháry, dvě skupiny, takže jsem za toto angažmá spokojený. Jen ten poslední rok mi to trochu zkazil.
Váš bývalý spoluhráč, lotyšský útočník Marko Regža, který teď hraje v Rize, by mohl zamířit do Hradce Králové, tedy do Vašeho bývalého klubu. Víte o tom? V posledních třech sezónách dal přes 15 gólů.
Vím o tom, psal jsem si s ním, protože jsem to zaslechl a chtěl jsem se ho na to zeptat. Potvrdil mi, že mu nabídka leží na stole, a konzultovali jsme to. Doporučil jsem mu, aby to podepsal, protože je to super nabídka. Může hrát na novém stadionu v krásném městě. Říkal jsem mu, že to může být skvělá přestupní stanice, jestli chce někam výše, a že je naše liga hodně sledovaná, a může se tak po dobrém roce vykopat někam dál. Řekl jsem mu jenom pozitiva a naše konverzace končila tím, že se uvidíme v Praze.
V RFS Vám skončila smlouva a otázka je tedy prostá. Jaká bude Vaše budoucnost?
Jsem zdravý a mám stále chuť hrát. Byl jsem v kontaktu s Boleslaví, konkrétně s trenérem Mejerem. Měli na výběr mezi mnou a Matějem Hybšem. Trenér znal Hybše více z české ligy, já jsem byl pět let pryč, a tak se nakonec rozhodli pro něj, což plně akceptuji a chápu. Já jsem se nakonec dohodl s panem Svědíkem. V kontaktu jsme byli již v létě, to jsem byl už jednou nohou v Brně, ale RFS mě nakonec nepustilo. Teď podepíšu smlouvu na půl roku a potom se uvidí, jak to bude dál.
Teším se na novou výzvu, protože jak jsem říkal, s panem Svědíkem jsme byli v kontaktu opravdu dlouho. Chtěl mě tehdy už do Slovácka, ale pokaždé to nevyšlo, protože mě nepustili z RFS. Teď tedy konečně po vypršení smlouvy půjdu do Brna. Byl jsem v kontaktu i s Duklou Praha, s panem Haškem, ale také tam nakonec podepsali mladšího hráče. Chápu to, jelikož kluby chtějí toho hráče třeba ještě někdy zpeněžit. V Brně jsem si vyslechl jejich vizi a poté jsme jim nastínil svůj pohled a to, jak se cítím, jakou mám chuť k fotbalu a že klidně budu plnit roli mentora pro mladší hráče, ale že ještě nechci končit. No a začátkem ledna budu působit ve Zbrojovce Brno.
Těšíte se na novou ligu?
Určitě se těším, druhou ligu sleduji a vize Zbrojovky je neskutečná. Jejich fanouškovská základna a všechno okolo se mi strašně líbí. Názory trenéra Martina Svědíka a pana Jiránka se mi opravdu zamlouvají a mám velkou chuť být součástí toho všeho a dostat Zbrojovku tam, kam patří. Do první ligy.
Redaktor: Lukáš Brabec
