Proč kluby dávají přednost zahraničním hráčům před těmi domácími? Jaká to přináší rizika?

Netýká se to jen naší domácí soutěže, protože spousta zahraničních týmů razí podobnou cestu, kdy upřednostní zahraniční akvizici před domácím odchovancem. Otázka zní, proč je tato varianta čím dál častější a z jakého důvodu někde slaví úspěch, a jinde ne?

Naše mančafty, vedení, trenéři si vyhledávají častěji hotové hráče, než aby se poohlédli po odchovancích, které by v budoucnu mohli zpeněžit. Proč? Je to pro ně v danou chvíli nejjednodušší volba. Potřebujete nutně zalepit díru v sestavě a nemáte čas zkoušet nového mladého hráče, jestli se chytne. To bych pochopil. Nechápu to ale v dlouhodobé strategii daného týmu, který by mohl případným prodejem svého hráče notně navýšit finanční možnosti do budoucna. Pokud se tato varianta táhne několik let, najednou není z vlastních zdrojů kde brát a klub musí razit stejnou přestupovou taktiku stále dokola.

Za opačný příklad bych uvedl FC Red Bull Salzburg. Na konci sezony 2010/2011 převzal tento klub nizozemský kouč Ricardo Moniz. Právě v tomto ročníku byl Red Bullu odepřen třetí titul v řadě Sturmem Graz, který vyhrál ligu tříbodovým rozdílem. Red Bull skončil druhý v lize a kvalifikoval se do Evropské ligy UEFA následující sezony. Monizovi bylo nařízeno začlenit mladé hráče z juniorského kádru: na začátku sezony 2011/12 byli do prvního týmu povýšeni Daniel Offenbacher, Martin Hinteregger, Georg Teigl a Marco Meilinger. V sezoně 2011/12, Red Bull vyhrál Bundesligu a pohár. Tady se sázka na domácí zdroje vyplatila a klub v ní pokračoval i v dalších letech.

V letech 2013 až 2019 vydělal Salzburg 300 milionů eur z přestupů hráčů jako Mu'nas Dabbur, Xaver Schlager, Stefan Lainer, Hannes Wolf, Diadie Samassékou, Takumi Minamino, Sadio Mané a Erling Haaland, a to vše při získání reputace klubu zaměřeného na hledání a rozvíjení nadějných mladých talentů.

Dnes má tento tým takřka neomezené finanční možnosti, ale stále nepřestává vychovávat další a další talenty. Už totiž dávno zjistil, že sázka na kvalitní akademii a na péči o mladé hráče se mu v budoucnu několikanásobně vrátí.

Jistě, že i naše kluby mohou využívat odchovance a postupně je začleňovat do A-týmů. Problém je u nás v tom, že v nich daný kouč nevidí potřebný potenciál, anebo daný fotbalista nezapadá do koncepce hry hlavního trenéra. Další věcí je určitý risk, kdy musejí být za hlavním trenérem vidět výsledky. On hraje vlastně každý zápas o přežití a možná se mu nechce riskovat svůj post zkoušením mladého fotbalisty, o kterém není úplně přesvědčený, že bude přínosem. V tom vidím veliký problém v naší lize. Jen málo trenérů dostane prostor ve větším časovém horizontu, kdy by mohl tyto hráče postupně začlenit. Než si vše sedne, může to trvat třeba dva roky, než přijdou s mladými domácími hráči výsledky. Na to nemá ve většině klubů vedení trpělivost.

Každý profesionální hráč má svého zastupujícího agenta, který profituje z prodeje daného fotbalisty. Takže jeho účelem je prodat hráče do co možná nejbohatší (nikoliv nejlepší) soutěže, aby mu z toho něco cinklo. To je v pořádku, je to jeho živobytí. Takový agent má úzké kontakty s určitými kluby a je napojen na jejich vedení. Pokud s ním má nějaké mužstvo dobrou zkušenost a navázanou dlouhodobou spolupráci, často dá na jeho doporučení. No a pokud má tým dostatek finančních prostředků, sáhne raději po drahé akvizici, na kterou dostane doporučení. V tu chvíli ho ani nenapadne volit řešení z vlastních zdrojů. Tam čeká mladý nadějný hráč na šanci, a když vidí, že se vedení rozhodlo jít jiným směrem, často ztrácí motivaci ke svému zlepšení. Tým takového hráče pošle na hostování do průměrného ligového klubu, kde vidina jeho fotbalového růstu rapidně klesá. Takový hráč s potenciálem pak upadá do průměru. To má návaznost i na omlazování reprezentace, kdy trenér nemůže doplňovat kádr kvalitními novými tvářemi, protože prostě nejsou. Pak se divíme, jak je možné, že naše kluby předvádějí v Evropě letos bodové hody a naše reprezentace je jen stínem dob dávno minulých.

Někdy si říkám, jak je možné, že jde nadějný mladý český hráč sbírat zkušenosti do zahraničí. Podivuji se nad tím, že ho jeho mateřský klub pustí, když má takový potenciál. Dotyčný fotbalista nastoupí do akademie nějakého slavného klubu, kde se rozvíjí, a samozřejmě pokud se mu daří, zůstane v něm. Pro jeho původní klub jde v tu chvíli o ztrátu, protože ho mohl v budoucnu mnohem lépe zpeněžit. Co tedy brání vytvořit pro mladé hráče takové podmínky, aby neměli důvod odcházet? Zázemí, kvalitní trenéři, vzdělávání, finance? Když si kladu tyto otázky, tak mi vychází zase jediné řešení, a to je změna myšlení vedení jednotlivých klubů, jakým směrem se mají ubírat v dlouhodobém horizontu. Vytvořit takovou akademii chce pochopitelně spoustu peněz, kvalitních lektorů, trenérů a dalších věcí na to napojených. Chápu, že ne každý náš klub chce do takového drahého projektu jít. Myslím si však, že je to škoda a že by se investice z prodeje časem začaly vracet. S tím je návazně spojený kvalitní skauting.

Každý klub platí nemalé finanční prostředky za skauty. Tito důležití aktéři v pozadí tráví většinu času v autě a na cestách a sbírají informace o budoucích fotbalových hvězdách po celém světě. A tady narážím znovu na takový problém. Tím je věk vytipovaných budoucích nadějí. Je hezké, když čtu, jak někde zaujal osmnáctiletý mladík a sáhl po něm některý mančaft z čela ligy. Já si myslím, že skauting by měl probíhat u mnohem mladších fotbalistů. Poskytnout jemu a jeho rodině ujištění, že to s ním myslí vážně a že v něm vidí v horizontu třeba deseti let velikou budoucnost pro klub. Pokud si hráče „vypiplá“ takový tým od jeho útlého věku, je veliká šance, že se z něj stane v budoucnu jedna z hlavních hvězd v daném klubu.

Každý tým pracuje s nějakým ročním rozpočtem, který se skládá z mnoha položek. Jsou kluby, které jsou silně závislé na prodeji hráčů, jinak by byla ohrožena jejich existence. No a pak jsou ti druzí. Ti, kteří mají téměř neomezené možnosti a na prodeji hráčů jejich rozpočet nestojí. To je například u nás AC Sparta Praha. Letenský klub vlastní už spoustu let miliardář Daniel Křetínský. V posledních letech vsadil na zahraniční posily, a i když se mu to vyplatilo v předchozích letech, nyní tato strategie naráží na problémy. Vidím dva.

Za prvé zmíním, že i Sparta čas od času dříve generovala nějakého odchovance, kterého pak s úspěchem prodala. Teď se to neděje právě na úkor drahých zahraničních posil, které často nenaplňují svůj potenciál z dřívějšího angažmá. Pokud pak český hráč čekající na šanci vidí, že dostat se do hlavního týmu není jedna z priorit vedení ani trenéra, raději zmizí jinam. Příkladem je nyní brankářská dvojka Sparty Vojtěch Vorel, který už zjistil, že i kdyby Vindahl kopal míč do vlastní sítě, stejně se na jeho místo nemá šanci dostat, a tak požádal o uvolnění.

Za druhé může být problém i v kultuře, národnosti, vyznání, kdy se vám sejde v kabině mnoho rozdílů, které pak nejdou dohromady jako celek. To se samozřejmě promítne i do hry, kterou v daném mužstvu sledujeme. Namátkou zmíním letní posilu Albiona Rrahmaniho. Sparta ho koupila za sto milionů s vidinou, že bude dál předvádět to, co dělal v minulém klubu. Střílet góly. Jenže ouha, Rrahmani je jen stínem gólového snajpra a Sparta teď neví, co s ním. Důvody bych hledal právě ve sparťanské kabině, protože fotbal hrát nezapomenete. Protipól vidím ve Václavu Sejkovi. Dvaadvacet let, rychlý, dravý, s velikým potenciálem, který nemůže ve Spartě rozvíjet. Byl by nyní horší než Rrahmani? Nemyslím si. K tomu si přičtěte dalších 16! zahraničních hráčů na soupisce a vyjde vám, že pro odchovance je teď minimální šance se na Letné prosadit. Ve Slavii šli do menšího rizika nákupem Tomáše Chorého. Odzkoušený český útočník, kterého si Jindřich Trpišovský přál, ihned zapadl do slávistické kabiny a všem dokazuje, proč ho klub z Edenu kupoval. Jeho výhoda oproti Rrahmanimu je i přístup trenéra. On na něj od začátku sází a koncepci hry upravil jemu na míru. Profitují z toho všichni, a i Chorý se herně zvedl. Já se nemohu zbavit dojmu, že tyto dva naše nejslavnější kluby uvažují obráceně. Postavení v tabulce a předvedená hra vypovídá o tom, která cesta je dlouhodobě ta správná.

Podle Mezinárodní federace fotbalových historiků a statistiků (IFFHS) jde o desátou nejkvalitnější fotbalovou ligu v Evropě. To není vůbec špatný výsledek, i když si myslím, že by mohla pomýšlet i na vyšší pozici. Je totiž velmi náročná. Hlavně pro zahraniční hráče. Je soubojová, tvrdá, a ne každé nové zahraniční posile musí sednout. Když nového hráče klub kupuje, vidí ho v kontextu koncepce své hry, vidí, že mu předchozí štace vyšla na výbornou, a asi ho ani nenapadne, že mu nemusí sednout styl, kterým se v naší lize hraje. Takový hráč, který se dříve prosazoval, najednou cítí, že naše liga mu vonět nebude, a jeho otrávenost je vidět na míle daleko. Takovou teď sleduji u Rrahmaniho.

SK Slavia Praha má sedm zahraničních hráčů a zbytek týmu je český. Jádro zůstalo české, takže se naopak její zahraniční hráč lépe adaptuje na náš styl hry, protože mu domácí hráči, kteří ho obklopují, na hřišti pomohou. To je pro mě smysluplnější než to, co se děje na Letné.

V Plzni je na soupisce 12 zahraničních akvizic, ale dvě z nich jsou slovenské národnosti. Na rozdíl od Sparty má Plzeň českého kouče, a ten vytvořil základní kostru z českých hráčů. Vše se točí okolo Pavla Šulce, na kterého navazují Lukáš Kalvach, Lukáš Červ, Václav Jemelka v obraně, v bráně Jedlička, v útoku Vašulín nebo Vydra. To znamená, že v každé řadě figuruje nějaký český hráč, a to je dle mého názoru velmi důležité pro součinnost celého týmu.

Pokud se podívám do zahraničí, tak například v Arsenalu bylo na soupisce na začátku sezony 12 anglických fotbalistů, zbytek byl ze zahraničí. Jenže na rozdíl od Sparty se v tomto klubu lépe přizpůsobují zahraniční hráči dané lize. Vědí, do čeho jdou. Česká liga není tak známá a pro nové hráče nenarozené v Česku může způsobit problémy. Ty narůstají, pokud okolo nemáte domácí fotbalisty, kteří pomohou s adaptací na styl tvrdé české ligy. Druhá věc je, že z Arsenalu se neodchází. Je to špičkový klub pro každého špílmachra, který do něj vstoupí, a nová posila se jednoduše v takovém mančaftu chce prosadit stůj co stůj. Sparta je známá u nás, ale takový Rrahmani jí bere, dle mého názoru, jen jako přestupní stanici. Na Wiesnera se občas nadává, ale ten bere Spartu jako vrchol své kariéry, a i když se mu občas něco nepovede, líbí se mi jeho vztah k ACS.

Určitě jsem na spoustu dalších aspektů, proč se upřednostňují zahraniční posily před těmi domácími, zapomněl, ale všechny zmíněné body vidím jako spojené nádoby. Jedna navazuje na druhou. Vše ovšem začíná u strategie a myšlení vedení daných klubů, kterou cestou se chtějí vydat. Jaká koncepce je ta správná, to nechám na posouzení čtenářů, protože každý ji vidí jinak. Já ji vidím někde mezi Slavií, Salzburgem a Plzní.

Autor: Jan Lajbl