Rozhovor s Matějem Koubkem: V patnácti letech jsem chtěl skončit s fotbalem. Na první gól nezapomenu

Na úvod se vás zeptám, jak jde vaše studium na vysoké škole?

Stále pokračuji na inženýra, akorát jsem změnil obor a chybí mi poslední rok studia. Takže doufám, že je to moje cílová rovinka (smích). Teď píšu diplomku, a v lednu mě čekají státnice. Další zase pak v červnu. Takže doufám, že už to doklepu a zcela upřímně se těším, že to snad budu mít za sebou.

Je těžké to skloubit se vším. Ubírá mi to značné množství energie. Zároveň ale musím říct, že absolutně ani trošku nelituji, že jsem šel takto dále studovat a jsem strašně rád za své rozhodnutí, protože mě to jako člověka nesmírně posunulo.

Vrátíme se k fotbalu. Vzpomenete si na svůj první ligový gól, a jaké jste z něho měl pocity?

Tak na první ligový gól doufám nejde zapomenout (smích). Bylo to v Bohemce a budu ho mít v hlavě už snad napořád. Byl to pro mě obrovský zážitek. Bylo mi devatenáct let. Bohemku tehdy trénoval Martin Hašek.

Vzpomínám si, že to bylo na hřišti Karviné a my tam vyhráli 3:0. Nastoupil jsem tam v základní sestavě a Tonda Vaníček mi krásně nacentroval a já dal gól hlavou. V kádru byl ještě třeba Ruda Reiter, Lukáš Pokorný, Michal Šmíd a David Bartek byl tehdy v zápase kapitánem. Takže jsou to moc hezké vzpomínky. Děkuju za připomenutí (smích).

Když jsme u té Bohemky, co říkáte na nestárnoucího Josefa Jindřiška, se kterým jste toho také mnoho odehrál?

Pepa je prostě neuvěřitelný borec, opravdu před ním smekám. Vždycky mu napíšu gratulaci, když překoná nějaký milník (smích). Zároveň jsem vděčný, že jsem s ním mohl být v jedné kabině a hrát po jeho boku.

Myslíte si, že by mladí hráči měli dávat na rady ostřílených borců v kabině?

Já sám za sebe musím říct, že rady zkušenějších jsem si vždycky snažil brát k srdci a zamýšlel se nad vším, co mi řekli. Proto jsem si i tehdy vážil rad kluků, ke kterým jsem vzhlížel, třeba jako právě Pepy Jindřiška. Zároveň když ty starší hráči vidí, že si to bereš k srdci a jsi za to vděčný, pomůžou ti, protože v osmnácti letech nemůžeš mít všechnu moudrost světa, to je blbost. Bohužel mám však v dnešní době kolikrát u některých mladých kluků pocit, že si myslí, jak ví všechno nejlépe a už se nemají v čem zlepšovat. To je samozřejmě špatně.

Když se vrátím k vašemu odchodu z Bohemky do Hradce, tak jste byl vyměněn za Erika Prekopa, který teď již hraje v Baníku Ostrava. Bral jste tehdy tuto výměnu za správnou?

Rozhodně ano. Tehdy mě z Bohemky nikdo nevyhazoval, ale já sám jsem cítil, že potřebuji změnu. Vlastně ta změna pomohla i Erikovi, který se stal po pár měsících důležitým článkem v sestavě Bohemky. Já zase nastupoval v základní sestavě Hradce za pana trenéra Miroslava Koubka a vstřelil jsem i nějaké důležité góly a dařilo se mi. Pro oba z nás to byla výborná změna.

Už zmíněný veterán Josef Jindřišek rád zahrává penalty a několik jich také nedal. Když se přesuneme k vašemu nynějšímu angažmá v Hradci Králové, tak vašemu klubu v letošní sezoně penalty fakt nejdou. Poslední neproměnil váš kapitán Petr Kodeš proti Sigmě Olomouc.

Je pravdou, že nám letos exekuce penalt opravdu moc nejdou, i když já jsem jednu již v soutěžním zápase za béčko proměnil (smích). Tu poslední neproměněnou proti Sigmě si vzal na starost právě Kody, věřil si na ni. V trénincích je proměňuje suverénně, a fakt jsem mu ten gól přál. Bohužel to dopadlo blbě, nicméně věřím, že tu další již určitě úspěšně proměníme.

Váš kapitán Petr Kodeš byl v létě hodně spojován s přestupem do jiných klubů, byla mezi nimi i Bohemka. Jste rád, že zůstal v Hradci?

Kody to tady má fakt rád, zamiloval si to tu. Má tu celou rodinu, děti tady chodí do školky. Stěhovat se mu i z těchto důvodu jinam moc nechtělo. Nakonec se ale domluvil s klubem na pokračování a jsem rád, že tady zůstal. Je to super kluk, a všem v kabině jde příkladem. Je to náš kapitán a zároveň hráč, kterého prostě chceš mít v týmu, ale jako protihráč proti němu hrát nechceš (smích).

Jakou pociťujete krajskou rivalitu mezi Hradcem a Pardubicemi?

Hodně to tu cítím, je tady rivality celkem dost (smích). Hradečáci a Pardubičáci se opravdu nemají příliš v lásce. Hradec byl vždycky spíše fotbalové město, Pardubice jsou zase převážně hokejové město. Takže je to takhle dost vnímané. Ale já sám jsem se nikdy s jakoukoliv nevraživostí mezi kluby nesetkal. Osobně to vnímám jenom na hřišti, že bych se bál například jet do Pardubic na kávu, tak to určitě ne. Ale na hřišti nechám vždycky všechno za Hradec, to je jasné. Ale pro zdejší lidi se nepochybně jedná o jeden z největších zápasů vůbec.

Sledujete v Chance Lize nějakého svého bývalého spoluhráče z mládeže?

Mám v poslední době obrovskou radost z Vládi Zemana z Bohemky, se kterým jsme stejný ročník narození. Za poslední dva roky se neskutečně posunul. Pomohla mu druhá liga v Táborsku pod trenérem Romanem Nádvorníkem. Než šel do Táborska, tak jsme spolu mluvili. Jsme celkem v častém kontaktu a byl jsem rád, že se tak rozhodl, protože sám jsem věděl, že to dokáže hodně pomoci. Góly dávat umí, což dokazoval už ve třetí lize v béčku Bohemky, kde dal kolem 20 branek za sezonu. Teď nastupuje v lize a dává góly tam. Moc mu to přeju!

I vy jste nedávno vstřelil ligový gól na hřišti Českých Budějovic. Stačilo vám na to pár vteřin pobytu na hřišti. Co se vám honilo hlavou, když jste v 89. minutě nastupoval na plac?

Fotbal je hodně o hlavě. Odboural jsem to, že jdu na nějaké závěrečné minutky na hřiště a šel jsem do toho s tím, že chci odvést maximum. Jedu pokaždé na sto procent a za gól jsem rád. Jsem nastavený tak, že se snažím vždy z každé situace vytěžit maximum.

Váš tatínek František Koubek byl také ligovým fotbalistou. Je vašim milníkem ho překonat v počtu ligových startů i nastřílených gólů?

(smích) Určitě je to jeden z mých cílů. Už jsem ho třeba překonal v tom, že jsem se dostal do reprezentace U-21, kde se nám podařilo se dostat na EURO. Podívat se na takový velký závěrečný turnaj bylo super. To sám třeba již uznal, že se mu nepovedlo, což je pro mě nějaké malé zadostiučinění.

Ale jak v těch startech, tak v gólech bych ho chtěl rozhodně překonat. Je to pro mne taková zdravá motivace, ale rozhodně to není nic rozhodujícího. Jsem nejvděčnější za to, jaký spolu máme vztah, a to, kdo bude mít více startů nebo gólů, rozhodně není nejdůležitější!

Který trenér byl pro vás v kariéře nejdůležitější?

To je hodně těžká otázka. Každý trenér má svá specifika a od každého si můžu vzít to, co potřebuji pro svůj růst. Ve svých 24 letech už jsem v profesionálním fotbale zažil hodně trenérů. Ať už tady v Hradci, Bohemce nebo v Ústí nad Labem, kde mě vedl pan David Jarolím a pan Jiří Jarošík.

Třeba s trenérem Davidem Jarolímem mám troufnu si říci super vztah, i když to ze začátku vypadalo, že se mnou úplně nepočítá. Přesvědčil jsem ho však tvrdou prací na trénincích a získal jsem si jeho důvěru. Což pro mě bylo velmi motivující a zvedlo mi to do jisté míry sebevědomí. Hlavně když jsem se vracel z hostování v Ústí zpátky do Bohemky. Protože jsem si mohl říct, že mě trénoval borec, který válel strašně dlouho v Bundeslize, a já se mu doufám líbil. Tohle hostování mi v kariéře hodně pomohlo, zocelilo mne to.

Můžete mi prosím a našim čtenářům říct o vaší založené fotbalové akademii M&M, která je takové know-how (v překladu: vědět – jak). Proč jste ji vůbec založil?

Dlouho jsem měl v hlavě myšlenku, že na české fotbalové scéně nic takového není. Je plno jiných komunit, co se týče třeba fitness scény, seberozvoje nebo třeba financí. Ale nic pro fotbalisty a fotbalistky jsem nepostřehl, že by bylo. A tak jsem si řekl, že by to mohlo být fajn založit a vybudovat, když to funguje i v jiných odvětvích. Vidím v tom velký potenciál do budoucna. Ať už co se týče toho, že někomu můžeme pomoct nebo i z pohledu byznysového.

Spojil jsem síly s mladším klučinou a teď už si troufnu říct mým dobrým kamarádem Martinem Hrabinou, kterému je osmnáct let a skvěle ovládá a spravuje sociální sítě. Fotbal sice nehraje na profesionální úrovni tak jako já, ale baví ho a hraje za tým Sokol Mutěnice. Zároveň si ale myslím, že se skvěle doplňujeme a jsem strašně rád, že jsem šel do založení akademie právě s ním.

Martin je mladý kluk, ve svých mladých letech skvěle nastavený, pracovitý a má v tomhle směru celou řadu schopností, které třeba já nemám. To samé platí doufám i naopak. Rádi bychom společně něco předávali dál a navzájem i s našimi členy se každý den posouvali blíže k našim cílům.

Kde a jak vaše fotbalová akademie M&M funguje?

Fungujeme na platformě SKOOL, což je nová platforma, která je zatím populární zejména v Americe, ale my v ní vidíme obrovskou budoucnost. U nás je například více známá platforma HeroHero nebo Patreon. Právě SKOOL nám dává mnohem větší možnosti, i když si spousty lidí myslí, že je to krokem do neznáma. Ale tímto postupem můžeme přeskočit dobu o nějaké dva roky.

Zaměřujeme se převážně na videa, ve kterých ukazujeme a radíme, jak vylepšit tréninky, střelbu, driblink, fyzičku a cokoliv vás napadne. Třeba i silovou přípravu, stravu, suplementaci a vše co mladé fotbalisty a fotbalistky zajímá. Jsme tam pro ně na denní bázi a mohou nás kdykoliv kontaktovat. Je to u nás jako na Facebooku, když bych to měl trochu přirovnat. Každý týden tam probíhají komunitní cally, kde si vždy o všem skvěle pokecáme a probereme zápasy. Taky se konají každých 14 dní soutěže o hodnotné ceny a každý měsíc odměňujeme nejaktivnější členy.

Děláme taky rozhovory s fotbalovými hosty. Vůbec prvním našim hostem byl Dan Krch z Bohemky, pak můžu zmínit třeba Adama Gabriela. Nedávno jsme tam měli Vojtu Šilhana, který dělá reportéra pro O2 TV. Je to stejný ročník jako já, který dříve patřil k obrovským talentům.

Když to řeknu narovinu, pokud by vám skončila fotbalová kariéra předčasně například kvůli zranění, jste připraven dělat něco jiného…

Lidé si neuvědomují, že fotbalová kariéra hráče může být v mnohých případech strašně krátká. Nikdy nevíte, co se stane, můžete skončit předčasně kvůli těžkému zranění. Pokud máte „štěstí“ vydržíte hrát třeba do 35 let, jenže co pak? Když člověk nehraje v dnešní době buď v zahraničí, ve Spartě, Slavii či Plzni, tak se do konce života z hraní fotbalu určitě nezajistí.

Proto jsem rád, že můžu studovat vysokou školu, ve které vystoupím z takové své komfortní fotbalové bubliny. Nikdo se mě ve škole neptá – „jak jste o víkendu hráli?“, ale ptá se vás na normální věci a nebere vás jako fotbalistu, ale bere vás tak, že jste jeden z nich. Zároveň mám i naši akademii, která mě strašně naplňuje a můžeme předávat rady a informace dalším klukům a holkám.

Jak moc je složité věnovat se fotbalu kolem pubertálního věku?

Když mám mluvit za sebe, tak jsem kolem svých patnácti let chtěl skončit s fotbalem. Každý z nás může pubertu prožívat v jiném věku, někdo v těch patnácti, jiní později. Nepovažoval jsem se nikdy za žádný extra fotbalový talent. V té době jsem začal chodit na gympl a moji kamarádi začali chodit ven, zajímat se o holky. Já chodil na tréninky a měl jsem pocit, že mi život protéká mezi prsty (smích). Naštěstí jsem s fotbalem neskončil, protože s odstupem času už dneska vím, že to bylo úplně obráceně. Musím zaklepat, že to takhle dopadlo a nelituji ani minuty strávených na fotbale.

Zároveň si ale myslím, že je to těžké téma, protože se umím do těch kluků v dnešní době vžít. Jak říkám, tak samotnému mi chybělo málo a přestal jsem fotbal kolem puberty hrát. Třeba to někomu pomůže při čtení těchto řádků a přesvědčí ho to u fotbalu zůstat. To bych byl fakt rád!

Děkuji vám za váš čas a rozhovor. Ať se daří a drží zdravíčko, Matěji!

Také děkuji za příjemné povídání. Ať se daří vám i celé redakci 90 minut.

Autor rozhovoru: Marek Horký