Článek
Byl jsem před časem požádán, zda bych nepomohl s úlohou z českého jazyka, kterou mělo řešit dítko na prvním stupni základní školy. Děcko, jeho matka, ani její kamarádka, která mě o radu poprosila, netušily, co s tím. „Máte štěstí, že jdu zrovna kolem,“ chtělo se mi sebevědomě prohlásit, ale po přečtení zadání jsem se ocitl v téže pasti. Ve snaze neztratit glanc, hledal jsem odpověď na internetu, ale byl jsem spíš zmaten, než poučen.
Úkol zněl: Nahraďte v textu „přísudek slovesný přísudkem jmenným se sponou“. Jaký text to byl, už si nepamatuju a není to podstatné; jestli na něco ministerstvo školství důsledně dbá, je to, aby texty učebnic byly co nejméně záživné a studentům neusnadňovaly zapamatování čehokoli.
Podstatné je, že jsem nepochopil ani zbla. Co to má být? Za mých školních let bylo přísudkem sloveso: „Jan je žák“. Podmět: „Jan“. Přísudek: „je“. Předmět: „žák“. Takhle nás to učili. Nebo si to tak přinejmenším pamatuju. Pomůcka: Podmět je vždy v prvním pádu, zatímco předmět lze „ohnout“ do jiného tvaru bez ohledu na pořadí ve větě: „Jan je žákem“; „Žákem je Jan“. Ovšem pozor! Ve větě „Žák je Jan“ si podmět a předmět vymění místo, jinak platí táž pravidla…
Pokud se čtenář této úvahy už teď ztrácí, není to nic proti tomu, co musí řešit dnešní děti. Tvůrci učebnic spolu s jazykovědci dospěli k existenci přísudku jmenného („Duben - Měsíc knihy“, kde přísudkem je „měsíc knihy“) a přísudku jmenného se sponou, což představuje sdělení „Duben je Měsíc knihy“ či naše věta „Jan je žák“. Sloveso „je“ tvoří sponu a „žák“ je přísudkem.
Ptáte se, jaký význam mají tyto mluvnické hrátky? Naprosto nulový! Jen to má ospravedlnit pilnou práci jazykovědců, kteří nejen vedli vysoce sofistikované debaty, zda blbý, ale hojně rozšířený tvar „(bramborová) hranolka“ konečně zrovnoprávnit se spisovným „(bramborový) hranolek“. Oni podobné pitomosti nejen dokumentují, ale i vytvářejí, protože je to živí! O plody jejich „nenahraditelného úsilí“ jsme nuceni zakopávat stále.
Proč? Protože jinak by se přišlo na to, že i bez nich umíme mluvit, psát a vyjadřovat myšlenky, které dávají smysl. A že jazykozpytci a jejich ústavy by měli jít co nejdříve do kopru! Nebo si své výzkumy financovat ze svého. Čeština nepatří státu a už vůbec ne státem placeným pošahancům, co si zvykli pitvat ji jako nějakou zdechlinu. Jazyk se umí rozvíjet a měnit i bez přičinění směšných vědátorů sám od sebe, jak ostatně dokazuje po staletí. On není nemocný a žádnou ústavní péči nepotřebuje! Ústav pro jazyk český je typický produkt komunistického smýšlení: Stát může lidem vyvlastnit majetek. Stát smí vlastní občany držet jako vězně za železnou oponou. Stát rozhoduje o tom, co budou číst a co si za své peníze mohou koupit. Stát má pod kontrolou porod každého nového občana. Tak proč lidem nevzít mateřskou řeč a nařizovat, jak ji smějí používat?
Ano, tak nějak všemocný Ústav vznikl a do vínku dostal úkol vytvářet a pravidelně revidovat novodobé Kladivo na čarodějnice jménem „Pravidla českého pravopisu“. Diktáty typu „sveřepí šakali zavile vyli“ vnesly kýženou rovnost do hodnocení žáků. Kdo umí doplnit i/y, ten je chytrý, i kdyby nedal dohromady kloudnou myšlenku. Kdo umí rozvinout myšlenku, ale udělá čtyři chyby v „i/y“, „mě/mně“ či „s/z“, je automaticky nedostatečným.
Za komunistů by to člověk chápal. Ale co je účelem terorizování dětských duší v souvislosti s užíváním jejich vlastního jazyka dnes?! Jakým právem je jakýsi Ústav pro jazyk český či Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy poučují, jak mají zacházet s mluvou, jíž se naučili od vlastní matky?! Činit je nejistými, pokud neovládají rozdíl v pravopisu mezi kropicím a kropícím vozem nebo jůhelákem a trojúhelníkem?! To jsou, s prominutím, kolosální kraviny, které by společnost příčetných lidí měla poslat do zapomnění.
Je snad smyslem vést děti od útlého věku k odporu vůči mateřštině, protože hrůzně roztaženým chapadlům pravidel, výjimek z pravidel a výjimek z výjimek nerozumějí?! Proč jsou nuceny prokousávat se vyčpělými texty „klasiků“, které jim nemají co říct? Budeme jim sveřepě tajit, že četba může být zábavou? Chceme snad ty bezelstné „objekty vzdělávání“ donutit najít si jiný, přátelský jazyk - například angličtinu -, jímž se lze vyjadřovat rychle, naprosto svobodně a pro ně srozumitelně? WTF? IDGI! (Poslední dvě zkratky, jimž mladí bez problému rozumí, znamenají, kulantně řečeno: O co jde? Nechápu to…)
Kdysi jsem někde četl slova Jana Wericha, jimiž se vyznával k lásce k češtině. Jako příklad použil spojení „kulaťoučké jablíčko“, jež anglicky hovořící básník nedokáže přeložit jinak, než jako „malé kulaté jablko“. Všechna ta šťavnatost a radost z plodu jabloně se ztrácí v překladu a uživatel ji musí dohánět tónem řeči, otrockým popisem či jinak krkolomně…
Naučit děti cítit ten rozdíl na jazyku – a nejen při ochutnávání jablka, ale i při „ochutnávání“ češtiny a jiných, cizích řečí -, to by mělo být náplní vyučovacích hodin!
A nejdůležitějším cílem by mělo být naučit žáčky vyjadřovat vlastní myšlenky! Ne jim cpát do hlaviček zvrácenosti typu „jmenný přísudek se sponou“! A už vůbec ne jim dávat najevo, že na tom všem stojí svět! A když to nechápou, jsou hloupí! Vyvolávání podobných pocitů v dosud nedotčených lidských makovičkách by mělo podléhat nejpřísnějším trestům.
