Článek
Bylo mi čerstvě 20, když jsem chytal na obyčejný prut s ocelovým návazcem a trojákem na kus koupené makrely. Pocházím z Česka, ale byl jsem za prací v Norsku. Volný čas jsem si zde krátil právě a většinově rybolovem na nám tak málo známé vodě - moři. Zjistil jsem velmi záhy, že na pečivo lze celkem spolehlivě lovit jakési malé ryby, nápadně připomínající naše okouny, ale nic většího. Za účelem odlovu větších ryb, jsem se uchyloval k lovu na nejrůznější návnady, někdy opravdu z říše velkého fantasty. Makrela, párky, sušené ryby, nakládané ryby, pršut nebyl výjimkou. Nicméně několik jakýchsi Tresek, či čeho, jsem ulovil na menší druhy ryb, nalezené již po smrti na pláži. Nicméně nebyly moc velké a já toužil po trofejní kusu. Navnadil jsem tedy ocasem z Makrely, jak ji znáte z obchoďáku. Velmi dlouhé čekání střídalo výčitky a úvahy o vlastní pošetilosti. Ale světě div se - večer se kolovrátek rozbzučel a já zdolával rybu. Tah byl opravdu silný a můj obyčejný levný prut nebyl s to zodpovědně říci, jestli v tom semnou pojede až do konce. Svatý Petr nad námi, rybu jsme dorvali poblíž břehu a tam jsme zjistili, že to není ryba, nýbrž paryba. Špičatá hlava žraloka opustila své běžné prostředí, octla se nad hladinou a masivně sebou třepala ve snaze zbavit se háčku za každou cenu. A co mezitím já? Divím se, že ze mě nezačaly vytékat veškeré obsahy střev. Já se přiznám, nebudu si hrát na hrdinu. Prostě jsem neváhal, uřízl jsem vlasec a nechal tu hrůzostrašnou příšeru odplavat. Od té doby chodím velmi daleko od hranice kde pláž přechází v moře a do vody jsem už nestrčil ani palec od nohy.
