Článek
Poprvé jsem si toho všimla, když mi muž během rozhovoru začal vysvětlovat, že by nikdy nechtěl mít za partnerku ženu, která se živí sexem. Mluvil o morálce, důvěře a o tom, že taková žena podle něj nemůže být vhodná pro vážný vztah. Poslouchala jsem ho a říkala si, jestli mu dochází, před kým vlastně sedí. Přišel za mnou dobrovolně, věděl, čím se živím, a přesto měl potřebu vysvětlovat mi, proč ženy jako já nejsou hodné jeho respektu.
Podobné situace mě časem přestaly překvapovat. Někteří muži dokážou o prostituci mluvit velmi sebevědomě, dokud se jich osobně netýká. Mají jasné představy o tom, jaká žena by měla být, co by měla dělat a jaké hodnoty by měla zastávat. Jakmile se ale ocitnou v soukromí se ženou, která se živí sexuálními službami, jejich chování někdy neodpovídá tomu, co před chvílí říkali.
Nechci tvrdit, že takoví jsou všichni muži. Setkala jsem se i s klienty, kteří se ke mně chovali slušně, nic mi nevyčítali a naši dohodu respektovali. Právě proto si všímám rozdílu mezi člověkem, který má na sexuální práci vlastní názor, a člověkem, který potřebuje druhé ponižovat, aby se cítil lépe.
Nejvíc mě překvapovalo, co se dělo po některých setkáních. Muž se rozloučil, odešel a já měla pocit, že tím naše komunikace končí. O několik dní později mi ale přišla další zpráva. Někdy se ptal, kdy mám volno, jindy navrhoval nové setkání. Občas navázal úplně obyčejným rozhovorem, jako by mezi námi žádné nepříjemné poznámky nikdy nepadly.
V takových chvílích jsem přemýšlela, co vlastně hledá. Je možné, že mu naše setkání vyhovovalo, ale zároveň měl problém přijmout, co moje práce znamená pro jeho představu o ženách. Možná odděloval soukromou zkušenost od názoru, který zastával před ostatními. A možná si vůbec neuvědomoval, jak velký rozpor mezi jeho slovy a jednáním vzniká.
Někteří lidé totiž dokážou vnímat konkrétního člověka úplně jinak než skupinu, do které ho zařadí. Když se řekne prostitutka, představí si stereotyp, který znají z filmů, internetu nebo cizích vyprávění. Jakmile ale sedí naproti skutečné ženě, mluví s ní a poznávají její povahu, jejich představa se může začít rozpadat. Ne každý si to ovšem přizná. Pro někoho je jednodušší držet se původního názoru a tvářit se, že osobní zkušenost nic nemění.
Jednou z věcí, které mi na tom vadí nejvíc, je představa, že moje povolání automaticky vypovídá o celé mé osobnosti. Někteří muži se domnívají, že vědí, jaká jsem partnerka, jaké mám hodnoty nebo co od života očekávám, aniž by se mě na cokoli zeptali. Jako by jedno slovo stačilo k tomu, aby mě mohli zařadit a přestat se zajímat o všechno ostatní.
Přitom ani já neposuzuji klienty jen podle toho, jakou mají práci nebo kolik vydělávají. Každý přichází s vlastním příběhem, zkušenostmi a očekáváními. Někteří jsou příjemní, jiní mi lidsky nesednou. Někdo respektuje domluvu, někdo se ji snaží posouvat. To všechno jsou věci, podle kterých si o člověku vytvářím názor. Ne podle jediné nálepky.
Zároveň jsem se naučila, že samotný návrat klienta ještě nic nedokazuje. To, že se ke mně muž vrací, neznamená, že mě tajně miluje, že změnil své názory nebo že by se mnou chtěl skutečný vztah. Může mu vyhovovat naše dohoda, může se mu líbit moje společnost nebo jednoduše ví, co od setkání očekávat. Nemám důvod hledat v každé zprávě skrytý význam.
Problém nastává tehdy, když se někdo ke mně opakovaně vrací, ale současně mi dává najevo, že si mě jako člověka neváží. V takové chvíli si musím položit otázku, jestli mi takový kontakt vůbec stojí za to. Peníze jsou za práci důležité, ale neznamená to, že musím přijmout každé chování. Pokud někdo potřebuje mou přítomnost a zároveň mě ponižuje, mám právo nastavit hranice nebo další setkání odmítnout.
Někdy mám pocit, že se od žen v mém postavení očekává zvláštní druh pokory. Jako bych měla být vděčná za každého klienta a neměla právo ozvat se, když se ke mně někdo chová neuctivě. Jenže to, že nabízím placenou službu, ze mě nedělá člověka bez vlastní důstojnosti. Mohu přijmout, že někdo s mou profesí nesouhlasí, aniž bych musela přijímat urážky nebo pohrdání.
Nemusí se mnou každý souhlasit. Nečekám, že všichni budou prostituci podporovat nebo že by si každý dokázal představit vztah se ženou, která se tímto způsobem živí. Každý má právo na vlastní partnerské preference a hodnoty. Rozdíl je ale v tom, jestli člověk dokáže svůj názor vyjádřit slušně, nebo jestli ho používá jako záminku k ponižování někoho, jehož služby sám vyhledává.
Časem jsem přestala řešit, proč se někteří muži chovají tak rozporuplně. Nemohu vědět, co přesně se odehrává v jejich hlavách, a nechci jim připisovat motivy, které mi sami neřekli. Mnohem důležitější pro mě je, jak se chovají ke mně a jestli respektují pravidla, na kterých jsme se domluvili.
Je zvláštní sledovat, jak snadno může člověk odsuzovat něco, co sám v soukromí vyhledává. Ještě zvláštnější je, když očekává, že jeho vlastní jednání zůstane bez povšimnutí, zatímco ženu na druhé straně bude hodnotit podle přísných pravidel. Já ale nejsem povinna napravovat cizí rozpory ani přesvědčovat každého, kdo o mně už má předem vytvořenou představu.
Dnes se na podobné situace dívám jinak než dřív. Nesnažím se získat respekt člověka, který mi ho odmítá dát, a nepotřebuji, aby každý schvaloval moje rozhodnutí. Stačí mi, když dokážu sama sobě říct, že se nenechám tlačit do role, kterou mi někdo přidělil.
A pokud se ke mně někdo vrací, zatímco mě za zavřenými dveřmi nebo před ostatními odsuzuje, je to především jeho rozpor, se kterým se musí vypořádat sám. Já vím, čím se živím. Vím také, že moje práce nemusí definovat všechno, čím jsem. A rozhodně nepotřebuji, aby mi člověk, který mě vyhledává, zároveň vysvětloval, proč bych si podle něj neměla zasloužit obyčejný lidský respekt.
