Článek
Když se někdo dozví, čím se živím, většinou ho zajímají stejné věci. Kolik si vydělám, jací jsou moji klienti a jestli mi samotný sex někdy vadí. Jen málokdo se ale zeptá, co se mi během práce odehrává v hlavě. Přitom právě to pro mě bývalo mnohem náročnější než samotná fyzická stránka této profese.
Na začátku jsem si myslela, že si jednoduše nastavím hranice a všechno ostatní půjde stranou. Práce je práce, říkala jsem si. Když budu vědět, do čeho jdu, domluvím si podmínky a budu mít možnost rozhodovat o tom, s kým se setkám, zvládnu to bez větších problémů. Jenže člověk může mít všechno předem promyšlené, a přesto ho některé situace zaskočí.
Nejtěžší pro mě byly chvíle, kdy jsem se necítila dobře, ale měla jsem pocit, že to nesmím dát najevo. Někdy jsem byla unavená, jindy jsem měla za sebou náročný den nebo jsem jednoduše neměla náladu na společnost. To se stává každému. Rozdíl byl v tom, že při práci jsem měla pocit, že musím své rozpoložení odsunout stranou a vystupovat tak, aby všechno probíhalo podle očekávání.
Člověk si snadno představí, že stačí nasadit úsměv a zahrát určitou roli. Ve skutečnosti je ale vyčerpávající neustále sledovat nejen to, co říkáte a jak se tváříte, ale také to, jestli druhý člověk nic nepozná. Přemýšlela jsem, jestli působím dostatečně příjemně, jestli nejsem příliš odtažitá a jestli si někdo mou únavu nevyloží jako nezájem nebo neochotu.
Někdy přitom nešlo o žádnou dramatickou událost. Právě naopak. Byly to obyčejné chvíle, kdy jsem si přála být někde jinde, dát si sprchu, obléct si pohodlné oblečení a nemuset s nikým mluvit. Místo toho jsem se snažila soustředit na člověka přede mnou a nenechat na sobě nic znát. Zvenčí mohlo všechno vypadat naprosto normálně. Uvnitř jsem ale počítala minuty do chvíle, kdy budu mít konečně čas sama pro sebe.
Postupně jsem pochopila, že v této práci nejde jen o fyzickou intimitu. Velkou roli hraje také schopnost pracovat s emocemi, komunikovat a reagovat na očekávání druhých. Někteří klienti chtějí především diskrétnost a jasně domluvenou službu. Jiní očekávají, že budu hovorná, veselá a bezstarostná. A občas jsem měla pocit, že se ode mě čeká, že na chvíli odložím vlastní náladu a přizpůsobím se představě, kterou si o setkání vytvořil někdo jiný.
Neznamená to, že jsem se pokaždé cítila špatně nebo že každé setkání bylo nepříjemné. Byly chvíle, kdy jsem se cítila dobře, s klientem jsem si rozuměla a všechno probíhalo přirozeně. Právě proto bych nechtěla tvrdit, že moje zkušenost vystihuje všechny ženy, které se živí sexuální prací. Každá má jiné podmínky, jiné důvody a jinou hranici toho, co je pro ni přijatelné.
Problém nastával především tehdy, když jsem měla pocit, že nemohu dát najevo vlastní nepohodu. Jako by přiznat únavu nebo změnit názor znamenalo selhání. Některé ženy se možná setkávají s podobným očekáváním i v jiných zaměstnáních, například v pohostinství nebo službách. Od pracovníka se očekává úsměv, vstřícnost a profesionální přístup bez ohledu na to, co zrovna prožívá. V intimním prostředí ale může být takový tlak mnohem osobnější.
Časem jsem se proto začala víc soustředit na to, co skutečně chci a co už je za hranicí mých možností. Uvědomila jsem si, že profesionalita neznamená povinnost snášet všechno. Pokud se necítím dobře nebo někdo nerespektuje naši dohodu, mám právo situaci řešit, setkání odmítnout nebo ho ukončit. Nemusím se usmívat za každou cenu a nemusím předstírat, že je všechno v pořádku jen proto, aby byl někdo jiný spokojený.
Tohle uvědomění pro mě nebylo jen otázkou pracovních pravidel. Začala jsem si všímat, jak snadno člověk potlačuje vlastní potřeby, když má pocit, že nesmí nikoho zklamat. Někdy jsem měla tendenci přesvědčovat sama sebe, že únava přejde, že nepříjemný pocit není důležitý a že stačí ještě chvíli vydržet. Jenže právě takové uvažování může vést k tomu, že člověk přestane vnímat vlastní hranice.
Důležité pro mě bylo také naučit se oddělovat práci od soukromí. Po setkání jsem potřebovala chvíli, kdy jsem nemusela nikomu nic vysvětlovat ani se o někoho starat. Chtěla jsem být sama sebou, bez očekávání, že budu příjemná, zajímavá nebo neustále k dispozici. Někdy pomohly úplně obyčejné věci. Procházka, klidný večer, rozhovor s někým, komu důvěřuji, nebo prostě jen čas, během kterého jsem nemusela nic předstírat.
Když se dnes někdo ptá, co bylo na prostituci nejtěžší, neodpovídám automaticky tím, co si většina lidí představí. Pro mě to nebyl pouze sex s cizím člověkem. Byla to také očekávání, která se někdy pojila s mou rolí, a tlak působit v pořádku i ve chvílích, kdy jsem se tak necítila.
Možná právě proto si dnes mnohem víc vážím možnosti říct, jak mi skutečně je. Ne vždycky musím být veselá, nemusím mít na všechno odpověď a nemusím nikomu dokazovat, že zvládnu každou situaci. To platí v práci i mimo ni.
Nechci ze své zkušenosti dělat příběh, ve kterém je všechno jen špatné. Byly v ní různé okamžiky a každý mě něco naučil. Jedno jsem si ale uvědomila velmi jasně: člověk může navenek působit sebejistě, usmívat se a odvádět svou práci, a přesto v sobě řešit věci, o kterých nikdo kolem něj neví.
A někdy není největší úlevou to, že vás někdo pochválí nebo vám nabídne víc peněz. Je to prostě možnost přestat předstírat, že je všechno v pořádku, a dovolit si přiznat, jak se doopravdy cítíte.
