Sociální sítě a smartphony: Odpojení od Matrixu

Internet se od svého rozšíření na konci 20. století významně proměnil. S rozvinutím služeb, které aktivněji zapojovaly uživatele (web 2.0), se internet postupně dostal do každé domácnosti rozvinuté společnosti na planetě. V tomto - do značné míry - novém prostoru začaly vznikat nejrůznější weby a stránky prezentující obsah jak informační, tak zábavný.

První významný průlom nastal se vznikem platformy Facebook (2004), která přinesla zcela nový způsob komunikace na internetu. Sám si tuhle dobu nepamatuji (narodil jsem se dva roky před Facebookem), ale např. díky filmu Sociální síť mám jistou představu o tom, jaký boom to musel být.

Dalším významným milníkem bylo uvedení prvního iPhonu společnosti Apple v roce 2007. Tímto momentem začíná nová éra. Éra neustálého připojení, kdy internet, práce a zábava jsou vzdáleny jen na pár kliknutí.

Pamatuji si dobu, kdy se smartphony poprvé začaly objevovat v kapsách mých vrstevníků a jejich a mých rodičů - přibližně rok 2012. Nový nablýskaný kus technologie, o jakém se nám do té doby ani nesnilo. „Páni, ovládám telefon tím, že klikám přímo na „velký“ displej, namísto na plastová tlačítka!“ Neuvěřitelné.

Tehdy se také moji kamarádi a spolužáci začali připojovat na platformy, jako byl právě Facebook a později i - Facebookem vlastněný - Instagram. Poté přišly platformy jako Snapchat, Twitter, Discord a Musically (dnes TikTok). Já jsem se připojil o něco málo později, oproti mým přátelům, ale o to rychleji jsem adaptoval všechny výše zmíněné služby a technologie. Skočil jsem rovnýma nohama do víru chatování, notifikací, statusů a lajků. Jako „technologický panic“ jsem chtěl být všeho součástí a všechno jsem nasával jako houba.

Tento přístup mi vydržel do prvního ročníku na gymnáziu, kdy jsem začal pomalu zjišťovat, že jsem si „ukousl víc, než dokážu strávit“. Cítil jsem neskutečný stres a úzkost, kdy tyto pocity byly způsobené neustále proudícími upozorněními, lajky a zprávami. Úspěšně jsem si vypěstoval to, čemu se v odborných kruzích říká FOMO (zkratka z anglického Fear of missing out). Byl jsem zahlcený informacemi a bylo téměř nemožné najít chvilku klidu na učení, čtení a sport.

Bylo na čase, abych si přiznal, že jsem se stal závislým. Okamžitě jsem se pustil do hledání způsobu, jak přerušit tento nekonečný cyklus skrolování, kontrolování, odepisování, zveřejňování a lajkování. Zároveň jsem ale začal zjišťovat, že mě FOMO drží pevně v hrsti a vlastně asi nechci přijít o všechen ten balast, který se na sociálních sítích šíří. Chtěl jsem najít řešení, které by mi pomohlo znovu najít ztracený klid, ale zárověň mě neizolovalo od mých přátel.

Ve snaze najít řešení mého problému jsem se vydal hledat odpověď na jediné místo, o kterém jsem se domníval, že mi poskytne odpovědi - Google a YouTube. Já vím, vtipné, hledat řešení problému se sociálními sítěmi na sociálních sítích. Překvapivě pro mě jsem na pár kliknutí našel hromadu materiálu a videí od lidí, kteří řešili stejný problém a nabízeli přehršel vlastních metod. Myšlenka, která ale byla společným jmenovatelem těchto metod, bylo něco, čemu říkali digitální detox. Jak jsem zjistil, digitální detox je doba (většinou 30 dní), kdy přestanete používat volitelné technologie - technologie, jejichž absence neohrozí vaši kariéru a osobní vztahy.

Zdálo se, že jsem našel přesně to, co jsem hledal. Bez váhání jsem popadl svůj telefon a vytvořil příspěvek, ve kterém jsem psal, že po dobu jednoho měsíce nebudu k zastižení na těchto platformách. Příspěvek jsem následně sdílel na všech mých sítích. Když bylo dokonáno, cítil jsem se jako Mark Renton ve filmu Trainspotting. Popadl jsem telefon a začal urputně mazat všechny nepřátelské aplikace. Potom jsem zablokoval jejich webové stránky v prohlížeči. Po pár minutách bylo dokonáno. Konečně jsem pocítil úlevu od všudypřítomného tlaku.

Moje radost ale neměla dlouhého trvání, protože si moji přátelé velmi rychle všimli, že nejsem online a že jim neodpovídám na jejich zprávy. Strhla se smršť hovorů a SMS zpráv, kde se mě ptali, co se stalo a jestli jsem v pořádku.

Tyto zprávy nepřestávaly přicházet ani několik týdnů po mém „zmizení“. Klid byl rázem pryč a to jediné, na co jsem dokázal myslet, bylo, kolik nepřečtených zpráv se mi na Facebooku a Instagramu hromadí.

V posledním zoufalém pokusu o nalezení klidu jsem si koupil „hloupý“ telefon, reinkarnaci legendární Nokie 3310, která právě přišla na trh. Po vybalení z krabice a vložení SIM karty jsem definitivně smazal účty na svých sítích - tentokrát bez upozornění pro ostatní. Tím jsem si koupil jednosměrnou jízdenku do sociální izolace a možného zapomnění, alespoň to mě zprvu napadlo.

Stal se ovšem - do jisté míry - pravý opak. Ano, uniklo mi 100% věcí, které se udály v online prostoru a i řada večírků a akcí, o kterých bych se jinak dozvěděl a zúčastnil se jich. Kupodivu mi to ale vůbec nevadilo. S přáteli, se kterými jsem se toužil vidět, jsem i tak bych schopen domluvit se na párty nebo pivo. O zajímavých novinkách ze společnosti jsem se dozvěděl právě od těchto přátel, kteří aktuální dění nepřestali sledovat.

Jako bonus jsem najednou získal spoustu volného času, který jsem - namísto sjíždění nekonečného obsahu na sítích - mohl věnovat čtení knih a studiu. Za tu dobu - bez smartphonu a sociálních sítí - jsem přečetl nespočet knih. Pro člověka, který předtím četl maximálně z donucení povinnou četbu, se to zdálo neuvěřitelné. Taky se výrazně zlepšil můj školní prospěch, jelikož jsem neměl nic, co by mě rozptylovalo od učení. Bylo to jednoduše skvělé období zhruba jednoho roku.

Přesuneme se teď o pár let dopředu - do současnosti. Studuji na vysoké škole. Na začátku studia jsem se dobrovolně vrátil k používání sociálních sítí. Byl jsem k tomu z části donucen okolnostmi. Přece musíte být na vysoké škole v kontaktu s ostatními, abyste navazovali nová přátelství, získávali užitečné kontakty do budoucna a získali přístup k poznámkám a materiálům od ostatních. Alespoň to jsem si říkal.

Možná za to může moje neschopnost zpracovávat velké množství rychle se objevujících informací nebo moje sociální fóbie nebo možná moje introverze, ale velmi rychle jsem začal pociťovat naprosto stejný tlak jako na gymnáziu. Nepřeberné množství informací, pozvánky na akce, nikdy neutichající notifikace o nových zprávách ve školních skupinách na Messengeru. Byl jsem zase na začátku. Hůř, propadl jsem se ještě hlouběji a vize klidu a mentální pohody byla v nedohlednu. Co víc, tentokrát jsem se sociálních sítí nechtěl vzdát nejen kvůli kontaktu s přáteli, ale říkal jsem si, že moje studium je na jejich používání přímo závislé.

Po jarním semestru však nastal zlom. Spadl jsem na samotné dno. Ve škole, i přes všechnu snahu - ne ovšem 100% - se v mnoha předmětech vyskytly problémy. Nikdy nekončící příval informací na sítích tomu nepomohl. K tomu se občas vynořil některý známý s nabídkou jít na pivo, na které jsem věděl, že nemůžu jít.

Věděl jsem, že musím pryč, pokud se nechci úplně zbláznit a pokud chci svému životu vrátit nějaký řád. Chvíli jsem si s myšlenkou všechny účty na sociálních sítích smazat hrál, ale navzdory všem argumentům pro smazání můj mozek vymýšlel stějně smysluplné argumenty pro to, abych zůstal.

Nakonec, když jsem strávil měsíc pod neúprosným tlakem a měl jsem pocit, že nemůžu najít cestu ven ze tmy, to můj mozek konečně vzdal. „Musíš pryč!“ blesklo mi hlavou. Bez přemýšlení jsem znova popadl nástroj, který mě tak dlouho držel ve své moci a začal jsem mazat všechny aplikace, o kterých jsem se domníval, že mohly za můj současný stav. Zrovna tak jsem začal mazat i účty na těchto platformách a měnit hesla na nerozluštitelné šifry, které hned zapomenu, abych se už nikdy nemohl vrátit, i kdybych chtěl. Nepřestal jsem, dokud nezůstal jen WhatsApp, který potřebuju pro komunikaci s rodinou a který na mě nemá takto negativní vliv.

Můj moderní smartphone měl rázem funkce nepříliš odlišné od toho zastaralého telefonu Nokia. Opět jsem našel klid. Rozhodl jsem se, že i když se v budoucnu můžou objevit - a zcela jistě se objeví - chvíle, kdy si budu říkat, že by bylo fajn mít Facebook a jemu podobné, nevrátím se zpět.

K mému překvapení svět neskončil, dokonce jsem nedostal ani jedinou zprávu od známých a přátel, kteří by se ptali, proč už nemám účet na Facebooku, Instagramu a dalších. Zdá se, že jsem konečně dosáhl vytouženého cíle.

Na závěr bych chtěl povzbudit každého z vás, kdo dočetl tento článek až sem, aby zkusil něco podobného. Doporučuji, abyste si přečetli knihu Digitální minimalismus od amerického profesora a spisovatele Cala Newporta. Při jejím čtení vás třeba zaujme myšlenka Digitálního úklidu/Digitálního detoxu, se kterou zde autor přišel. Třeba se po skončení tohoto experimentu rozhodnete kultivovat své internetové návyky. Možná se mezi vámi dokonce najdou revolucionáři, kteří se taky rozhodnou smazat účty na sociálních sítích a zakusit život „před Matrixem“. A nebo taky ne a po skončení experimentu si vyberete „modrou pilulku“ a spokojeně se opět připojíte.