Článek
Na krabičce audiokazety bylo C60, C90 nebo C120. Číslo vypadalo jako obyčejná délka nahrávky, jenže delší verze neměla uvnitř větší cívky ani větší plastovou schránku. Pořád šlo o stejný formát Compact Cassette.
Výrobci proto museli další desítky minut získat jinak: na stejné cívky navinout delší a tenčí pásek. A právě tady vznikl důvod, proč měla C120 pověst kazety, která se snadněji vytáhne, zmačká nebo namotá do mechaniky.
C60 znamenala přibližně půl hodiny na každé straně
Compact Cassette běžně posouvala pásek rychlostí 4,76 centimetru za sekundu. C60 nabízela zhruba 30 minut na jednu stranu a patřila k rozměrově méně extrémním verzím.
U těchto kratších kazet se používal relativně silnější magnetický pásek. Přesná hodnota se mezi výrobci lišila, ale běžně se uvádí zhruba 15 až 18 mikrometrů.
C90 potřebovala skoro o polovinu víc pásku
Čtyřicet pět minut na každé straně znamenalo delší pás při stejném pouzdře. C90 proto používala tenčí materiál, typicky přibližně kolem 10 až 12 mikrometrů.
To vysvětluje, proč oblíbená devadesátka dokázala přidat půl hodiny celkového času bez větší kazety. Nezrychlila přehrávání ani nezměnila šířku pásku. Prostě se ho do stejného prostoru vešlo víc.
C120 už tlačila fyziku formátu výrazně dál
U dvouhodinové kazety bylo potřeba vměstnat do stejného pouzdra ještě delší pásek. Ten proto býval výrazně tenčí než u C60.
Čím tenčí pásek je, tím méně materiálu má proti natažení, přehnutí nebo poškození při špatně seřízené mechanice. Dlouhé kazety byly také citlivější na navinutí a na problémy při přetáčení.
Delší čas tedy nebyl zadarmo
Z pohledu uživatele byla C120 lákavá: hodinový pořad se vešel na jednu stranu a dvě hodiny hudby na jednu kazetu. Z pohledu mechaniky ale znamenala menší rezervu.
Proto se u dlouhých kazet objevovala doporučení používat je opatrněji nebo se jim u některých přístrojů úplně vyhnout. Nešlo o marketing proti delší stopáži. Byl to mechanický kompromis.
C90 se stala praktickým středem
Devadesátiminutová kazeta nabízela dost dlouhý čas na album nebo vlastní mix, ale nebyla tak extrémní jako C120 či ještě delší experimenty.
Právě proto působí C90 dodnes jako téměř výchozí symbol domácího nahrávání: dost času, ale ještě ne tak tenký pásek, aby formát ztratil většinu své mechanické rezervy.
Stejná krabička, jinak silný materiál
Na staré kazetě tedy číslo C60, C90 nebo C120 neříkalo jen, jak dlouho můžete nahrávat. Nepřímo říkalo i něco o samotném pásku uvnitř.
Čím víc minut se mělo vejít do stejné plastové schránky, tím tenčí musel být nosič. Délka nahrávky tak byla zároveň malým kompromisem mezi pohodlím a mechanickou odolností.
Zdroje
