Článek
Ve svém volném čase se věnuju urban explorationu (urbexu) a na svůj YouTube kanál natáčím dokumentární sérii „Stavby“, kde mapuju historii, architekturu a zapomenutá místa.
Dneska vás vezmu na procházku stověžatou matkou měst, která má k romantickým brožurkám hodně daleko. Zapomeňte na nablýskaný Karlův most, vyžehlený Pražský hrad nebo Václavák. Dneska se ponoříme do čisté, syrové melancholie, drolícího se betonu, hnědé rzi a těžkého industriálního smutku, který pomalu požírá místa, jež kdysi definovala tvář, průmysl a sportovní slávu naší země.
Strahov: Monumentální hřbitov sportovní slávy a lidské pomíjivosti
Naše putování začíná na kopci, odkud je sice nádherný výhled na celou Prahu, ale když se otočíte zády k vyhlídce, sevře se vám srdce nefalšovaným doomer vibem. Velký strahovský stadion. Když kolem něj procházíte, uctivé oslovení „monumentální“ získává úplně nový, děsivý rozměr. Tento betonový gigant, který je s rozlohou přes 60 tisíc metrů čtverečních největším stadionem na světě, dnes doslova umírá před očima a slouží jako obří konzerva minulosti.
Kdysi se tu v jednom rytmu mačkaly stovky tisíc lidí při všesokolských sletech, spartakiádách nebo obřích polistopadových rockových koncertech, které oznamovaly novou éru svobody. Dnes? Chátrající tribuny zarůstají náletovými dřevinami, ze zdí po celých plátech opadává zvětralá omítka a masivní betonové konstrukce praskají pod neúprosným náporem času a mrazu.
I když vnitřní plochy dnes částečně využívá AC Sparta Praha pro svou mládežnickou fotbalovou akademii, samotný monstrózní skelet stadionu je jedna velká, smutná a opuštěná zřícenina. Procházet se v okolí jeho opuštěných bran, pod vyhaslými reflektory a rezivějícími turnikety, evokuje až orwellovskou atmosféru opuštěného ministerstva starých, dávno zapomenutých časů. Člověk si tu uvědomí, jak pomíjivá je sláva, které tleskaly miliony.
Industriální smutek pražských periferií: Kde stroje utichly navždy
Praha ale neskrývá jen sportovní ruiny na kopcích. Skutečný, těžký industriální smutek leží skrytý na jejích okrajích, v bývalých dělnických čtvrtích a zapomenutých periferiích, kam běžný turista nikdy nezabloudí. Staré tovární haly, nefunkční teplárny s monumentálními komíny, opuštěná seřaďovací nádraží a zarůstající skladové areály.
Místa, kde dříve ve dne v noci duněly těžké stroje, kde se tavil kov, syčela pára a stovky dělníků tam těžce pachtily od rána do noci, aby formovaly průmyslovou páteř národa, jsou dnes odsouzena k tichému a osamělému zániku.
Když jako urbexer s kamerou prozkoumávám tyhle opuštěné interiéry, fascinuje mě ten drsný kontrast. Na jedné straně stojí masivní ocelové nosníky a betonové základy, které měly podle plánů inženýrů vydržet staletí. Na straně druhé vidíte absolutní křehkost přítomného okamžiku a rychlost, s jakou si příroda bere všechno zpět:
Vymlácená okna: Skrze rozbité skleněné tabule továrních střech do hal desítky let prší a sněží, což vytváří uvnitř budov vlastní unifikovaný ekosystém.
Zub času na technologiích: Staré sovětské ciferníky na rozvodových skříních, vytrhané měděné kabely, kalendáře z devadesátých let utopené v tlusté vrstvě prachu a všudypřítomná hnědá rez, která požírá i ty nejpevnější šrouby.
Lidská stopa: Zapomenuté dělnické šatny, kde ještě visí staré pracovní pláště, na stolech leží zažloutlé noviny a na zemi se válejí staré kádrové posudky nebo instrukce pro civilní obranu.
Je v tom obrovská dávka nostalgie, úcty k minulé práci a estetického zmaru. Mnohé z těchto staveb mají neuvěřitelnou architektonickou a historickou hodnotu, přesto v dnešní době často prohrávají svůj poslední boj s dravými developery nebo prostým nezájmem státu a majitelů.
Verdikt urbexera: Boj o zachování zapomenuté paměti města
Proč mě tahle chátrající Praha tak neskutečně fascinuje a proč o ní točím své dokumenty? Protože tyhle stavby v sobě nesou autentickou, nesmazatelnou paměť naší historie. Zatímco historické centrum Prahy je dokonale vyžehlené, naleštěné a upravené pro zahraniční turisty, na Strahově a v opuštěných industriálních zónách leží syrová, pravdivá a nepřikrášlená historie 20. století.
Do června příštího roku sice musím pečlivě hlídat svůj rozpočet a obracet každou korunu, abych splnil svůj osobní finanční plán a našetřil 77 000 Kč, ale tyhle výpravy za pražským zmarem mě nestojí nic víc než čas, odvahu a absolutní respekt k místům, která navštěvuju. Urbex pro mě není o ničení nebo sprejování, ale o dokumentování mizejícího světa.
Tato místa totiž mizí závratným tempem. Každým rokem je nějaká stará cenná hala srovnána se zemí, aby uvolnila místo pro nové, unifikované skleněné kanceláře a drahé bytové komplexy. Je to sice přirozený vývoj moderního města, které se potřebuje rozvíjet, ale ten industriální smutek, vůně prachu a nostalgie po zašlé slávě starého Strahova ve mně zůstanou už napořád. Tyhle stavby si zaslouží, aby se na ně nezapomnělo, i když z nich zbyly jen obvodové zdi a ticho.
A jak vnímáte chátrající místa a opuštěnou architekturu v Praze vy? Máte rádi tuhle syrovou, industriální estetiku plnou nostalgie, nebo by se měly podobné ruiny co nejrychleji zbourat a nahradit moderní výstavbou? Vnímáte Strahov jako národní památník, nebo jako černou díru na peníze? Napište mi svůj názor dolů do komentářů, pojďme to pořádně probrat!
