Článek
Nejdřív důležitá věc: následující text je satira. Výsledek, čas vyloučení, popis gesta a výroky aktérů vycházejí z uvedených zdrojů. Ministerstvo fotbalové pravdy, jeho úředníci a všechny žádosti o vydání zdravého rozumu jsou autorská fikce.
V sobotu odpoledne se v pražském Edenu otevřela pobočka Ministerstva fotbalové pravdy. Vchod byl tradičně přes turnikety, úřední hodiny devadesát minut plus nastavení a v čekárně sedělo 18 428 lidí, kteří přišli na fotbal. Nakonec dostali něco mnohem češtějšího: úřední razítko, spor o kompetence a pána, který si znovu nedokázal pohlídat vlastní ruku.
SK Slavia Praha – FC Hradec Králové 0:0. Žádný gól, zato jedna přímá červená. Tomáš Chorý skončil v 55. minutě poté, co podle zápisu rozhodčího Jana Všetečky učinil urážlivé gesto: směrem k sudímu zvedl prostředníček. Televizní záběry gesto zachytily; v kontextu předchozího souboje, po němž se útočník dožadoval odpískání faulu, si Chorý rukou sáhl k obličeji. Tím se z fotbalu na okamžik stalo jednání přestupkové komise.
Úřední odpověď byla rychlá: Vaše námitka byla přijata. A zamítnuta.
Oddělení opakovaných žádostí: Tomáš Chorý
Chorý má zvláštní dar. Jiní hráči si zakládají sbírku gólů, asistencí nebo dresů. On jako by v zákulisí vlastnil věrnostní kartičku k červeným kartám. Čtyři vyloučení za poslední dvě sezony, z toho tři v té minulé. Jestli někde existuje věrnostní program „Po třech návštěvách dostanete čtvrtou zdarma“, nabízí se otázka, zda si právě dnes nešel vyzvednout dárek.
Jeho fotbalové kvality tím nikdo nemaže. Chorý umí být nepříjemný soupeř, důležitý hrot i hráč, na kterého obrana myslí už cestou z autobusu. Jenže občas se mu při přechodu z útočné fáze do sebeovládání zhroutí celý operační systém. Je to jako mít výbornou drahou tiskárnu, která nádherně tiskne, ale každé čtvrté pondělí sama sebe skartuje.
A dnešní bizár není v tom, že někdo ukázal prostředníček. Ten už česká společnost zná z dopravy, internetových diskusí i přepážek mobilních operátorů. Bizár je v tom, že fotbalista, který moc dobře ví, co mu hrozí, zkusí proti rozhodčímu předvést gesto tak, jako by byl neviditelný. Přímo před kamerami. Při zápase první ligy. Po všech předchozích průšvizích.
Ministerstvo fotbalové pravdy sděluje: Vaše námitka byla přijata. A zamítnuta.
Oddělení neomylnosti: rozhodčí jako majitelé posledního slova
Ale pozor. Jednoho účastníka úředního řízení jsme zatím odbyli příliš rychle. Pán s píšťalkou stojí uprostřed hřiště, chodí s vážností člověka, který vlastní poslední kopii ústavy, a občas působí, jako by nespolkl jen pravidla fotbalu, nýbrž celé hovno moudrosti i s razítkovacím polštářkem. Není to výtka konkrétnímu verdiktu Jana Všetečky, ale satirická poznámka k rozhodcovské auře neomylnosti, kterou kolem sudích naše fotbalové prostředí tak rádo buduje.
Rozhodčí je samozřejmě autorita. Musí být. Jinak by se během první standardky z trávníku stala veřejná schůze společenství vlastníků a poslední slovo by měl ten, kdo nejdéle křičí. Jenže mezi autoritou a božstvem je pořád rozdíl. Pravidla dávají sudím právo rozhodnout; nedávají jim patent na zdravý rozum, charakterovou dokonalost ani zvláštní povolení tvářit se, že všichni ostatní právě absolvovali předepsanou lobotomii.
Na dnešním gestu je ovšem háček, který by bylo nepoctivé zamést pod koberec. Fotbalová pravidla skutečně počítají s vyloučením za urážlivé výroky či gesta. Všetečka ve svém zápisu popsal prostředníček namířený k rozhodčímu. Takže kdo chce kritizovat rozhodcovskou kulturu, nemusí kvůli tomu předstírat, že měl Chorý na urážku automatický nárok. Neměl. Je možné uznat pravidlo a zároveň odmítat představu, že člověk s píšťalkou má pravdu úplně ve všem od ofsajdu po smysl života.
Přesně to je ten úřednický paradox: o konkrétní červené kartě lze věcně diskutovat nad záběry a pravidly. O tom, zda je český fotbal příliš zamilovaný do nedotknutelných autorit, lze vést mnohem širší debatu. A na tu žádná červená kartička nestačí.
Deset hráčů, jedenáct názorů a nula gólů
Samotný fotbal mezitím předvedl takový dramaturgický zlom, že by ho scenárista sportovního sitcomu nejspíš vyhodil jako málo uvěřitelný. Slavia v první půli neměla jedinou střelu na branku. Hradecký Uhrinčať trefil v 11. minutě tyč a hosté měli další nepříjemné náznaky šancí. Pak Chorý odkráčel a sešívaní v deseti najednou začali hrát energičtěji.
To je, jako když z kanceláře odejde nejhlasitější kolega a zbytek oddělení zjistí, že existuje práce. Samozřejmě nejde férově tvrdit, že za špatný první poločas mohl jediný útočník: celý tým hrál nepřesně a bez tempa. Jenže ironii situace nepomůže ani úřední korektor. Hradec dostal přesilovku a Slavia začala připomínat mužstvo, které se teprve teď dozvědělo, k čemu se používá míč.
Chytilovu velkou možnost ve druhém poločase zlikvidoval brankář Zadražil, Moses později hlavičkoval nad. Hosté náskok jednoho hráče neproměnili ve vítězství. A tak skončilo na stadionu plném lidí utkání, v němž byl nejviditelnějším zakončením prst. Jednalo se o prst přesně mířený – na rozdíl od většiny střel.
Ministerstvo fotbalové pravdy vydalo úřední sdělení: Vaše námitka byla přijata. A zamítnuta. Střely na branku přijímáme pouze během provozní doby.
Trpišovský nechce žadatele ani vidět
Nejtvrdší razítko navíc nepřišlo od rozhodčího, nýbrž z vlastní šatny. Trenér Jindřich Trpišovský po zápase neskrýval zklamání. Chorého jednání označil za naprosto stupidní, řekl, že ho zatím nechce ani vidět, a oznámil, že útočníka nevezme k úternímu utkání Ligy mistrů na hřišti Fenerbahçe. Tohle už není komedie o prostředníčku. Tohle je moment, kdy se z malého gesta stane velký klubový problém.
Příběh má navíc pokračování z minulé sezony. Po předchozích excesech se řešilo, zda Chorý ve Slavii vůbec zůstane. Trenéři a spoluhráči se za něj postavili. A dnes znovu stojí před stejnou otázkou: kolikrát může být něco posledním varováním, než se z posledního varování stane běžný provozní dokument?
Kapitán Tomáš Holeš byl opatrnější než komentáře na internetu. Přiznal, že sám gesto neviděl; podle jeho líčení mu Všetečka vysvětlil, jak situaci vnímal. Holeš zároveň řekl, že pokud se další zkrat potvrdí, je neomluvitelný. A právě tahle drobná věta je podstatná. Nejdřív zjistit, co se stalo. Potom soudit. Koncept tak revoluční, že by na ministerstvu potřeboval tři podpisy a kolkovou známku.
Rozhodnutí úřadu: všichni dolů z piedestalu
Český fotbal si v podobných kauzách libuje ve dvou extrémech. V jednom táboře je každý červeně potrestaný hráč mučedníkem a každý rozhodčí nepřítelem lidstva. Ve druhém táboře je sudí chodec po vodní hladině, který by měl na trávníku právo rozhodnout dokonce i to, kolik je hodin v Japonsku. Obě skupiny by mohly přestat předstírat, že zdravý rozum je jejich výhradním majetkem.
Chorý má odpovědnost za vlastní gesto. Rozhodčí mají odpovědnost za přesnost, komunikaci, konzistenci a ochotu snést věcnou kritiku. Autorita bez kontroly začne dříve či později připomínat úředníka, který sice neví, kde je formulář, ale ví naprosto přesně, proč ho nemáte správně vyplněný. A fotbal bez sebeovládání se zase mění v předražený kurz, jak během vteřiny poškodit vlastní mužstvo.
Z Edenu si tak odnášíme remízu 0:0 a nečekaný manuál k české povaze: Jeden člověk neumí udržet prostředníček při těle, ostatní by rádi udrželi celé fotbalové pravdě ruku na krku. Naštěstí máme pravidla. Bohužel nemáme pravidlo, které by všem automaticky přidělilo trochu soudnosti.
Ministerstvo fotbalové pravdy oznamuje: Vaše námitka byla přijata. A zamítnuta. Pro případné odvolání prosíme použijte všech pět prstů a aspoň jeden funkční argument.
Zdroje
