Článek
Když 8. února 1913 konečně sestupoval k Cape Denison, po dvou měsících cesty už prakticky nebyl člověkem, který odtud v listopadu vyrazil. Kůže se mu olupovala, chodidla měl syrová, vlasy i vousy vypadávaly a několik nehtů se uvolnilo. Přesto viděl to nejhorší možné znamení: na horizontu byla loď Aurora. A odplouvala.
Douglas Mawson přežil jednu z nejbrutálnějších epizod hrdinské éry polárního průzkumu. Jeho tříčlenná Far Eastern Party vyrazila 10. listopadu 1912 z hlavní základny Australasian Antarctic Expedition. Z přibližně 960 kilometrů dlouhé cesty se zpět vrátil jediný muž.
Časová osa v pěti bodech
10. 11. 1912 odchod z Cape Denison → 14. 12. Ninnis padá do trhliny → 8. 1. 1913 umírá Mertz → leden Mawson putuje sám a téměř zmizí v další trhlině → 8. 2. dorazí na základnu několik hodin po odplutí Aurory.
Nešlo o závod k pólu. Mawson chtěl zmapovat neznámé pobřeží
Mawson nebyl na této výpravě posedlý prvenstvím na jižním pólu. Australasian Antarctic Expedition byla především vědecký a průzkumný projekt. Mawson vedl hlavní základnu u Commonwealth Bay a vysílal sáňkařské skupiny do dosud špatně známého vnitrozemí a podél pobřeží.
Do nejvzdálenější východní skupiny si vybral Belgrave Ninnise a švýcarského lyžaře a horolezce Xaviera Mertze. Oba měli zkušenosti se psy; Mertz patřil k nejsilnějším lyžařům celé expedice. Trojice vezla dva psí týmy a několik saní se zásobami.
14. prosince: dvě stopy vedly k trhlině, jen jedna pokračovala dál
Po více než měsíci postupu byla skupina zhruba 480 kilometrů od základny. Mawson a Mertz přešli nenápadnou zasněženou trhlinu. Ninnis jel vzadu se saněmi, na kterých byla velká část jídla, stan, vybavení a nejlepší psi.
Když se Mawson ohlédl, Ninnis zmizel. Vrátili se po stopách a našli otvor v ledu. Na ledovém stupni hluboko pod nimi viděli dva psy a část zříceného nákladu. Ninnis nikde. Po celé hodiny volali do trhliny, ale nepřišla žádná odpověď.
Pád nevzal jen člověka
Se saněmi zmizelo šest nejlepších psů a většina lidských i psích zásob. Mawsonův vlastní zápis po zhodnocení situace končil prostě: „May God Help us.“
Devět hodin po nehodě se Mawson s Mertzem otočili zpět. Neměli dost jídla na přibližně třistamílový návrat. Jejich jediná realistická strategie byla drastická: omezit dávky a postupně zabíjet zesláblé psy, kteří se zároveň stali potravou pro oba muže i zbývající spřežení.
Hlad je začal požírat dřív, než zemřel poslední pes
Na Vánoce měli za sebou přibližně polovinu návratu. S každým dalším dnem ale slábli. Psi neměli vlastní krmivo, protože i to zmizelo s Ninnisem, a jeden po druhém přestávali táhnout.
Mawson s Mertzem jedli jejich maso a vnitřnosti. Současně se u obou objevovalo olupování kůže a další vážné zdravotní potíže. U Mertze se stav během prvního lednového týdne prudce zhoršil: trpěl zažívacími problémy, horečkou, vyčerpáním a nakonec záchvaty a deliriem.
Dnes se často uvádí otrava vitaminem A z psích jater. Pozdější medicínské práce skutečně ukázaly, že popsané příznaky s hypervitaminózou A dobře souhlasí. Je ale fér říct, že jde o retrospektivní diagnózu z deníků a jídelníčku, nikoli o laboratorně potvrzenou příčinu smrti z roku 1913.
8. ledna 1913, dvě hodiny ráno
Mertz po sérii záchvatů a deliriu zemřel ve stanu. Mawson zůstal sám přibližně sto mil od základny, vyčerpaný a téměř bez jídla.
Mawson zkrátil saně, pohřbil Mertze a vyrazil sám
Po Mertzově smrti Mawson přestavěl vybavení pro jednoho člověka. Saně zkrátil, zredukoval náklad na minimum a nad Mertzovým tělem vytvořil ze sněhu provizorní mohylu s křížem z částí saní.
Jeho vlastní stav byl děsivý. Prsty na nohou černaly, nehty se uvolňovaly a silná vrstva kůže na chodidlech se oddělovala. Mawson ji podle svého líčení přikládal zpět na syrovou plochu, obvazoval a přes ni natahoval několik párů ponožek.
Přesto pokračoval. Ne protože by před sebou viděl jistou záchranu, ale protože zastavení znamenalo prakticky totéž jako smrt.
Pak zmizel pod povrchem i on
Nejnebezpečnější okamžik samostatné cesty přišel na rozpraskaném ledovci. Mawson prorazil sněhový most a propadl se do trhliny. Saně zůstaly nahoře a zastavily jeho pád; on visel přibližně čtyři metry pod okrajem na laně.
V jednu chvíli si podle deníku pomyslel: „so this is the end“. Pak si uvědomil, že saně stále drží. Po uzlech na laně se vytáhl vzhůru, ale okraj se pod ním znovu utrhl a shodil ho zpět. Nakonec se na povrch dostal podruhé.
Nápad, který mu mohl zachránit život podruhé
Po této zkušenosti vyrobil z alpského lana improvizovaný provazový žebřík. Vedl ho od saní přes rameno tak, aby se při dalším pádu mohl vytáhnout i v okamžiku, kdy už nebude mít sílu šplhat po samotném laně.
Žebřík nebyl teorie. Krátce poté se znovu propadl do skryté trhliny – a improvizace fungovala. Mawson se dokázal dostat ven bez stejného vyčerpávajícího zápasu.
Kousek jídla uprostřed ničeho
29. ledna už mu podle vlastního odhadu zbývaly zhruba dvě libry jídla. Vánice však odkryla něco tmavého: sněhový cairn, který postavila pátrací skupina.
Uvnitř byla zpráva a zásoby. Nebyl zachráněn, ale poprvé po týdnech získal fyzickou i psychickou rezervu. O několik dní později se dostal k Aladdin's Cave, zásobovací jeskyni nedaleko základny. Silný vítr ho ale ještě několik dní držel jen několik kilometrů od cíle.
8. února: loď byla na horizontu
Mawson dorazil k Cape Denison 8. února odpoledne. Aurora téhož dne konečně naložila většinu lidí a po týdnech čekání odplula. Z výšky nad základnou ji Mawson zahlédl na moři.
Bezdrátová zpráva loď zastihla asi 160 kilometrů od pobřeží: Mawson se vrátil, Mertz a Ninnis jsou mrtví. Aurora se obrátila zpět, ale silný vítr znemožnil bezpečné přistání a velitel John King Davis nakonec rozhodl odplout, aby neohrozil vyzvednutí další expedice na západě.
Krutá pointa
Mawson přežil dvě úmrtí, hlad, nemoci, propad do trhliny i samostatný pochod přes led. Na loď, kvůli níž se celé týdny snažil nezastavit, dorazil o několik hodin pozdě.
Místo návratu domů přišla další zima
Na Cape Denison zůstalo s Mawsonem šest mužů, kteří byli vybráni pro případ, že se jeho skupina nevrátí včas. Místo okamžitého odjezdu tak čekala přeživšího další antarktická zima.
Aurora se pro ně vrátila až v prosinci 1913. Mawson dorazil do Austrálie v roce 1914, byl přivítán jako hrdina a později povýšen do rytířského stavu. Jeho vlastní expedice ale nebyla jen příběhem přežití – přinesla rozsáhlá geografická, geologická a meteorologická data.
Proč je ten příběh pořád tak silný
Protože v něm není jeden zázračný okamžik, který všechno vyřeší. Mawson přežil sérii malých rozhodnutí: zkrátit saně, nechat si minimum vybavení, ošetřit vlastní chodidla, vyrobit žebřík z lana, zvednout se po dalším pádu a znovu udělat pár kilometrů.
A také proto, že konec není čisté vítězství. Mawson se vrátil. Ninnis a Mertz ne. A loď, která ho měla odvézt domů, viděl mizet na horizontu přesně v den, kdy konečně dorazil.
Příběh v číslech
3 muži vyrazili • 2 zemřeli • asi 960 km celkové cesty • přibližně 480 km od základny při Ninnisově pádu • 32 dní putoval Mawson po Mertzově smrti sám • 8. února 1913 se vrátil do Cape Denison.
Zdroje a ověření
