Článek
Těch dvanáct minut nebylo ticho. Byla to výpověď
Prvních dvanáct minut ligových zápasů se o víkendu stalo něčím, co český fotbal skoro nezná: organizovaným tichem. V Edenu mlčela Tribuna Sever i hostující Zbrojovka, podobný protest se rozjel napříč soutěží. Rivalové, kteří spolu běžně nechtějí mít nic společného, se tentokrát spojili pod heslem Stop kriminalizaci fanoušků.
Pohybuji se kolem aktivní fanouškovské scény a nebudu předstírat falešný odstup. Pyro mám rád. Kotel bez emocí, bez chorea, bez vlajek a bez té syrové energie, která občas přeskočí do červeného světla a dýmu, je pro mě o kus chudší stadion. A v tomhle konkrétním sporu stojím na straně ultras tak pevně, jak se dá stát, aniž bych vypnul mozek.
To poslední je důležité. Neobhajuji světlici hozenou po člověku. Neobhajuji dělobuch mezi lidmi. Neobhajuji napadení hráče ani vniknutí na hřiště za účelem násilí. Kdo někoho ohrozí, ať nese odpovědnost za to, co skutečně udělal. Právě proto odmítám myšlenku, že stát místo přesného rozlišování začne zkratkou dělat trestný čin ze samotného použití pyrotechniky na stadionu.
Ultras napsali tři stránky. A tentokrát je těžké jim v jádru odporovat
Společné stanovisko aktivních fanoušků zveřejněné 3. září je pozoruhodné už tím, kdo za ním stojí. Na titulní grafice jsou připomenuty protesty táborů Slavie, Karviné, Teplic, Jablonce, Pardubic, Žižkova, Plzně, Opavy, Sigmy, Zlína, Hradce Králové, Baníku, Bohemians, Liberce, Sparty i Mladé Boleslavi. To není jedna tribuna, která se pohádala s vedením vlastního klubu. To je mimořádně široká shoda prostředí, které se jinak umí nesnášet z principu.
Fanoušci píší, že fotbal má svou kulturu a aktivní tribuny jsou její součástí. Připomínají šály, vlajky, choreografie, hlasité fandění i pyrotechnické efekty a jednu věc, kterou profesionální fotbal velmi rád zapomíná: právě tuto atmosféru kluby, soutěže a média dlouhodobě používají k propagaci českého fotbalu.
Souhlasím. Pokud chcete prodávat fotbal obrázkem dýmu, vlajek, plného kotle a lidí visících přes zábradlí při oslavě gólu, nemůžete se potom tvářit, že autoři té kulisy jsou provozní závada, kterou je potřeba administrativně vyčistit.
Aktivní fanoušci ve stanovisku píší, že samotné zahalení obličeje nemá být trestným činem a odmítají automatickou kriminalizaci každého použití pyra jen proto, že k němu dojde na stadionu. Tady jim dávám za pravdu bez rezervy.
Trestní zákoník není návštěvní řád s větším razítkem
Nejsilnější věta jejich stanoviska zní, že „trestní právo je nejsilnějším nástrojem státu“. Přesně. A právě proto mě vytáčí politický reflex, podle něhož má být odpovědí na každý těžko vymáhaný zákaz ještě tvrdší zákaz.
Trestní zákoník není návštěvní řád stadionu vytištěný na dražším papíře. Trestní řízení není zvýšená pořádková pokuta. Stát v něm používá nejsilnější běžné donucovací prostředky, které má. Jestli je chce rozšířit na něco, co dnes řeší přestupkové právo, měl by mít zatraceně dobré vysvětlení, proč dosavadní nástroje nestačí.
A tady nastává velmi nepříjemný detail: ještě po květnovém derby Ministerstvo vnitra veřejně napsalo, že současný legislativní rámec bezpečnosti sportovních akcí je dostatečný a funkční. Výslovně uvedlo, že české právo už má účinné přestupkové i trestní nástroje, zákaz vstupu na sportovní akce a odpovědnost provozovatelů stadionů. Zároveň ministerstvo tvrdilo, že většina problémových situací vzniká kvůli podcenění stavu, nedokonalé infrastruktuře nebo ignorování problémů.
O několik měsíců později slyšíme, že je zhruba z 95 procent hotový návrh, který má použití pyrotechniky posunout z přestupku do trestní roviny.
Promiňte, ale tady chci vysvětlení. Buď byl rámec v květnu dostatečný a funkční, nebo nebyl. Stát nemůže jednou rukou napsat, že nástroje má, a druhou rukou téměř okamžitě sahat po větším kladivu, aniž přesvědčivě ukáže, co přesně se mezi tím změnilo!
Stát má jednu nepříjemnou vlastnost: pravomoci rád získává, nerad je vrací
Fanouškovské stanovisko jde ještě dál. Varuje, že ustanovení vytvořené dnes proti fotbalovým fanouškům může být za pět, deset nebo dvacet let vykládáno jinak a použito vůči jiné skupině lidí.
Tohle není konspirační teorie. Je to základní důvod, proč má být člověk při rozšiřování státní moci podezíravý. Zákony nejsou jednorázové tlačítko, které po vyřešení jedné kauzy samo zmizí. Pravomoc, registr, databáze nebo nový trestný čin mají velmi nepříjemnou tendenci zůstat.
Stát má ostatně jednu chronickou slabost: nové pravomoci si umí zdůvodnit velmi snadno, jejich rušení mu jde podstatně hůř. Proto nechci, aby se z fotbalového kotle stal zkušební polygon pro pravidlo „když něco neumíme dost dobře vymáhat, překlopíme to do trestního práva“.
Dnes je to světlice a kukla. Zítra může být úplně jiný důvod, proč se moc rozhodne, že je nějaká skupina lidí příliš anonymní, příliš nepohodlná nebo příliš obtížně kontrolovatelná. Neříkám, že se to určitě stane. Říkám, že odpovědná společnost nemá čekat, až se to stane, aby se začala ptát, kde měla být brzda.
„Policejní stát“ je jejich výraz. Já rozhodně nechci čekat, až začne sedět přesně
Společné stanovisko končí požadavkem na rozumné řešení místo plošné kriminalizace fanoušků a „policejního státu“. Je to záměrně ostrý pojem a dnešní Česko bych jím neoznačoval.
Jenže současně odmítám dělat, že směr jejich obavy neexistuje. V jedné debatě se potkává trestnost pyra, zpřísnění pravidel zahalování obličeje, digitální registr osob se zákazem vstupu a technologie rozpoznávání obličejů. Každá položka má vlastní bezpečnostní zdůvodnění. Dohromady ale znamenají jediné: návštěvník stadionu má být stále lépe identifikovatelný, sledovatelný a sankcionovatelný.
A moje otázka je jednoduchá: proč má být právě fotbalový fanoušek první, na kom budeme považovat stále širší dohled za normální?
Bezpečnost není magické slovo, po jehož vyslovení se přestává diskutovat o přiměřenosti. Stát není rodič tribuny. Dospělý člověk není svěřenec veřejné moci, kterému musí úředník preventivně odstranit každé riziko ze života. Úkolem státu má být chránit lidi před skutečným útokem a škodou, ne před každým projevem kultury, který vypadá hlučně, kouří nebo se špatně vejde do tabulky.
Pyro není jedna věc. A kdo tvrdí opak, zjednodušuje realitu k nepoužitelnosti
Na tribuně může být světlice držená v ruce, může být součást choreografie, může vzniknout dým. A pak může někdo stejný předmět hodit po člověku. Materiálně je to podobná věc. Právně, morálně i prakticky je to úplně jiné jednání.
Stejně tak kukla. Člověk zakrytý při choreografii není automaticky člověk zakrytý proto, aby mohl někoho napadnout a uniknout identifikaci. Jestli někdo používá zahalení jako prostředek ke spáchání násilí, řešme násilí a konkrétního pachatele. Neprohlašujme zakrytý obličej sám o sobě za morální diagnózu.
Tohle je možná největší spor, který s návrhem mám. Příliš snadno zaměňuje kontext za čin. Kotel za pachatele. Pyro za útok. Masku za úmysl.
Já chci přesný opak: co nejvíc individuální odpovědnosti. Hodil jsi světlici mezi lidi? Tvůj problém. Napadl jsi hráče? Tvůj problém. Zničil jsi toalety? Zaplať škodu a nes následky. Zapálil jsi kontrolovaně světlici v kotli a nikoho jsi neohrozil? Nedává mi smysl, aby zrovna tady stát potřeboval trestní rejstřík jako výchovný prostředek.
Květnové derby bylo katastrofou. Právě ono ale ukázalo, že problém není jen v paragrafech
Nikdo nemůže poctivě psát o této debatě a obejít květnové derby Slavie se Spartou. Fanoušci vnikli na plochu, došlo k napadení hráče, pyrotechnika létala mezi lidmi a utkání se nedohrálo standardním způsobem. To bylo za hranou a některé konkrétní činy mají mít konkrétní tvrdé následky.
Jenže disciplinární komise LFA při hodnocení derby napsala také něco zásadního: domácí klub podle ní pořadatelsky a bezpečnostně absolutně podcenil a nezvládl jeden z nejrizikovějších zápasů sezony. Kritizovala nedostatečná preventivní opatření i pozdní žádost o pomoc policie.
To se do jednoduchého příběhu „fanoušci jsou problém, přidejme trestný čin“ příliš nehodí.
Pokud selže konkrétní pachatel, potrestejme pachatele. Pokud selže pořadatel, řešme pořadatele. Pokud je špatně postavený sektor nebo kontrola u vstupu, opravme systém. Ale nedělejme z institucionálního selhání důvod, proč plošně zvyšovat trestní riziko všem lidem v aktivní části stadionu.
Dokonce i stát sám přiznal, že většina rizikových zápasů probíhá bez vážných problémů
Ministerstvo vnitra po derby současně uvedlo, že díky spolupráci policie, klubů a fotbalových institucí v posledních letech výrazně ubylo excesů spojených s diváckým násilím a většina rizikových utkání probíhá bez závažných problémů.
Tak si to přeložme do normální češtiny. Systém podle samotného ministerstva většinu času funguje. Excesů ubylo. Přesto teď míříme k možnosti, že za světlici půjde fanoušek z přestupkového světa do trestního.
Tohle není argument proti jakékoli změně zákona. Je to argument proti automatismu, že každý medializovaný průšvih musí skončit novým trestným činem. Politika nemá být soutěž v tom, kdo po špatném víkendu přinese největší kladivo.
Aktivní fanoušek není automaticky hooligan. To ostatně říká i Sparta
Ještě jeden důvod, proč odmítám plošné podezírání kotlů: ani samotné kluby takto jednoduše aktivní fanoušky nevnímají. Sparta ve své komunikaci pro sezonu 2026/27 výslovně připomíná, že aktivní fandění zahrnuje také stovky teenagerů a rodičů a že nejde automaticky o organizované vlajkonoše nebo problémové osoby.
Klub zároveň uvádí, že komunikace vedení s Ultras Sparta byla v minulé sezoně konstruktivní, i když se obě strany samozřejmě neshodnou ve všem.
Tohle je normální model. Klub a aktivní tribuna nemusí být kamarádi. Mají rozdílné zájmy a někdy budou ve tvrdém konfliktu. Ale mluví spolu. Přesně tak se řeší živá kultura: komunikací, jasnými hranicemi a individuální odpovědností.
Stát do toho nemá vstupovat jako někdo, kdo všechny spory vyřeší tím, že na konec věty připíše slovo „trestný“.
Fotbal chce jejich oheň na plakátu, ale jejich názory by nejraději nechal za turniketem
Tady jsem s ultras možná nejvíc. Aktivní fanoušci ve stanovisku připomínají, že za klubem cestují stovky kilometrů, dávají vlastní čas a peníze do choreografií a vytvářejí atmosféru, kterou český fotbal rád prezentuje.
A mají pravdu. Fotbalový marketing je plný fotek kotle. Plný vlajek. Plný dýmu. Plný tváří, které řvou po gólu. Když se prodává derby, nikdo na plakát nedá tři úředně správně usazené diváky, kteří mlčky konzumují párek.
Liga chce emoci. Televize chce emoci. Klub chce emoci. Sponzor chce emoci. A tu emoci ve velké míře vyrábí lidé, které pak veřejná debata zredukuje na slovo „rizikoví“.
To mě štve. Buď chcete aktivní scénu jako součást fotbalu, nebo chcete sterilní sportovní kulturní dům. Obojí je legitimní model. Ale není fér prodávat první a regulovat podle druhého.
Místo dalšího zákazu bych konečně zkusil dospělý model
Můj ideální směr není fotbal bez pravidel. Je to fotbal s méně hloupými pravidly.
Vymezené podmínky pro kontrolované pyro. Dohoda s klubem. Jasné typy prostředků. Bezpečnostní odstup. Odpovědná osoba nebo skupina. Absolutní stopka házení pyra, dělobuchům mezi lidmi a použití, které reálně ohrožuje okolí. Kdo podmínky poruší, nese vlastní následky.
Takový model má jednu velkou výhodu: vrací odpovědnost konkrétním lidem. Nedělá z tisíce lidí kolektivního rukojmí jednoho idiota.
Možná to někdo označí za ústupek ultras. Já tomu říkám pragmatismus. Zákaz, který je roky systematicky porušován a jehož hlavním výsledkem je opakující se kolečko světlice - disciplinárka - pokuta klubu - další světlice, není triumf právního státu. Je to důkaz, že norma a realita spolu dlouhodobě odmítají mluvit.
Ne, nechci fotbal bez policie. Chci policii tam, kde je skutečně důvod
Tohle je místo, kde bývá kritik podobných návrhů snadno shozen jako člověk, který chce anarchii. Nechci.
Když se stovky lidí perou, policie má zasáhnout. Když někdo napadne hráče, má být identifikován. Když někdo vrhá pyrotechniku na rodiny v jiném sektoru, přeji policii při jeho hledání mnoho úspěchů. Když někdo ničí cizí majetek, nemá se schovávat za klubovou šálu.
Ale přesně stejně důrazně odmítám představu, že preventivní podezírání celé tribuny je cena, kterou musíme automaticky zaplatit za bezpečnost.
Svobodná společnost se nepozná podle toho, že nemá policii. Pozná se podle toho, že policii a trestní právo používá přesně tam, kde jsou nutné, a odolá pokušení rozšiřovat je jen proto, že by to bylo administrativně pohodlnější.
Tentokrát stojím na straně ultras. A nemám potřebu se za to omlouvat
Aktivní fanoušci ve svém prohlášení napsali: „Aktivní fanoušci nejsou problém.“ Tuhle větu bych klidně podepsal.
Neznamená to, že každý ultras je automaticky sympatický člověk. Neznamená to, že scéna nemá průšvihy. Neznamená to, že násilí, rasismus nebo ničení majetku mám omlouvat klubovou kulturou. Nemám.
Znamená to něco mnohem jednoduššího: odmítám kolektivní nálepku. Odmítám představu, že kotel je závada, kterou má stát postupně zkrotit databází, kamerou, zákazem masky a trestním paragrafem za světlici.
Člověk nemá ztrácet právo na přiměřenost jen proto, že místo saka nosí černou mikinu a místo divadla chodí za branku.
Takže ano: tentokrát jsem na straně ultras. Bez omluvné hvězdičky. A jestli má být tohle „tenký led“, tak na něm rád stojím.
Házení pyra po lidech trestejte. Násilníky identifikujte. Škody vymáhejte. Ale ruce pryč od pohodlné rovnice světlice = zločinec.
Český fotbal je pro fanoušky. A stát by si měl občas připomenout jednu velmi zdravou zásadu: ne všechno, co dokáže kontrolovat, musí kontrolovat. Ne všechno, co umí zakázat, musí zakázat. A ne každou neposlušnost musí povyšovat na zločin.
Zdroje
