Článek
Rok 1998 dnes působí jako technologický pravěk. Mobilní telefon s fotoaparátem nebyl běžná věc a domácí digitální fotografie byla pořád drahá. Nintendo ale tehdy prodávalo příslušenství, které z obyčejného Game Boye udělalo malý digitální fotoaparát.
Game Boy Camera se zasunula do slotu pro cartridge. Nahoře měla otočný objektiv, na displeji handheldu se objevil živý monochromatický obraz a snímek šel uložit přímo do cartridge. Tím ale workflow nekončilo. Fotku bylo možné upravit, doplnit grafikou, použít v minihře a nakonec přes kabel vytisknout.
Fotoaparát nebyl doplněk ke hře. Sám byl hrou
Nintendo uvádí, že Game Boy Camera dokázala uložit 30 obrázků, objektiv se dal otočit o 180 stupňů a software obsahoval také minihry. To dobře vystihuje, proč zařízení nebylo jen levnou digitální kamerou.
Uvnitř cartridge byl malý kreativní program. Oficiální návod pracoval s režimy pro fotografování, album a slideshow, mazání a kopírování, efekty, skládání obrázků, jednoduchou animaci, hry i propojení s dalšími zařízeními. Fotoaparát se tedy choval spíš jako kapesní multimediální hračka než jako seriózní fotografický přístroj.
Snímky měly rozlišení 128 × 112 pixelů, tedy jen 14 336 obrazových bodů. Na dnešním telefonu by taková fotka působila extrémně hrubě, na černobílém displeji Game Boye ale přesně odpovídala celé estetice zařízení.
Objektiv se dal otočit směrem k sobě
Jedním z nejchytřejších detailů byl otočný modul kamery. Stejný objektiv mohl mířit před hráče nebo přímo na jeho obličej. Dnes bychom tomu řekli přepnutí na selfie kameru; tady se nic softwarově nepřepínalo, uživatel fyzicky otočil celé oko kamery.
Nešlo o přístroj, na kterém by se ručně ladila expozice jako na klasickém fotoaparátu. Smyslem bylo zamířit, vyfotit a hned si s výsledkem hrát.
Fotka se nemusela opustit cartridge
To je část, která z Game Boy Camera dělá mnohem zajímavější produkt než jen kuriozitu. Fotografie šly v samotném Game Boyi dál zpracovávat. Návod popisuje kopírování a mazání snímků, efekty, kombinování obrázků a vytváření animací.
Nintendo tak už v roce 1998 nabízelo velmi jednoduchou verzi workflow, které dnes známe z telefonu: vyfotím -> upravím -> doplním grafický prvek -> sdílím nebo vytisknu. Jen místo dotykového displeje byly k dispozici D-pad a dvě hlavní tlačítka.
A pak přišla malá krabička s papírem
Druhou polovinou systému byl Game Boy Printer. Nintendo ho popisuje jako termotiskárnu schopnou tisknout fotografie z Game Boy Camera i obrazovky z kompatibilních her. Konzole se s tiskárnou spojila přes Universal Game Link Cable.
Uvnitř nebyl inkoust ani toner. Printer zahříval speciální termopapír a vytvářel na něm body v odstínech šedi. Výsledek připomínal účtenku s obrázkem. Originální papír mohl mít samolepicí zadní stranu, takže z portrétu nebo herního obrázku byla rovnou nálepka.
Celý fotolab fungoval bez počítače
Dnes by se podobný produkt automaticky opíral o mobilní aplikaci, cloud a Wi-Fi. Nintendo v roce 1998 nic z toho nepotřebovalo. Game Boy byl displej, ovladač, editor i úložiště. Camera byla snímač. Printer byl fyzický výstup. A link kabel mezi nimi přenesl data.
Tím vznikl překvapivě uzavřený ekosystém. Člověk mohl na výletě pořídit portrét, přidat k němu bizarní grafiku a během chvíle vytisknout malou černobílou nálepku, aniž by kdy viděl stolní počítač.
Tiskárna nebyla určená jen pro fotoaparát
Nintendo Printer otevřelo i některým hrám. Oficiální podpora uvádí, že tisknout šlo také z titulů označených jako Game Boy Printer compatible. Příslušenství se tak nestalo jednorázovým doplňkem jedné cartridge, ale malým periferním standardem.
Princip byl stejný: hra vytvořila černobílá obrazová data a přes link kabel je poslala do termotiskárny.
30 fotek dnes zní směšně. V roce 1998 šlo o jiný svět
Třicet uložených obrázků působí vedle dnešních galerií s desítkami tisíc snímků skoro komicky. Jenže tehdejší srovnání nebyl smartphone s 256 GB úložištěm. Pro mnoho dětí byl běžným fotoaparátem filmový kompakt, kde každý snímek spotřeboval políčko filmu a výsledek člověk uviděl až po vyvolání.
Game Boy Camera byla technicky mizerný fotoaparát, ale poskytovala něco neobvyklého: okamžitý výsledek. Fotku bylo možné hned vidět, pokazit efektem, smazat a udělat znovu. Právě tahle okamžitost byla v domácí fotografii konce devadesátých let mnohem větší změna, než dnes naznačuje hrubý černobílý obraz.
Kamera, editor, hra a tiskárna v jednom kapesním řetězci
Nejzajímavější na Game Boy Camera tedy není samotný senzor. Je to celý řetězec. Nintendo vzalo kapesní konzoli a postavilo kolem ní jednoduchý digitální workflow: kamera -> uložený snímek -> editace a minihry -> link kabel -> termální tisk.
Dnes je podobná cesta ukrytá v jediném telefonu. V roce 1998 ji tvořily dvě šedé krabičky, cartridge a kabel. Právě proto je Game Boy Camera pořád sympatický kus herního hardwaru: nesnažila se porazit skutečné fotoaparáty. Udělala z fotografie další hru, kterou bylo možné strčit do kapsy.
Zdroje a prameny
• Nintendo UK Support – Game Boy Camera — oficiální parametry: 30 snímků, otočný objektiv, minihry, kompatibilita a technická data
• Nintendo UK Support – Game Boy Printer — oficiální popis termotisku, propojení s kamerou a kompatibilními hrami
• Game Boy Camera – Instruction Booklet — dobový návod: album, slideshow, úpravy, animace, hry, přenos obrázků a tisk
• Nintendo Life – Game Boy Camera — datum vydání a rozlišení snímků 128 × 112 pixelů
