Článek
Nad schodištěm do podchodu se rozpíná modré okřídlené kolo. Pod vitráží visí hodiny a elektronická tabule, o kus níž se lesknou písmena PŘÍJEZD. Tenhle záběr patří k nejvýmluvnějším z mých fotografií hradeckého hlavního nádraží. Vedle sebe tu fungují výtvarný detail, navigace i obyčejná cesta k vlaku.
Podobně je postavená celá návštěva. Venku přitáhne pozornost věž, uvnitř měřítko haly, u kolejí nýtovaná ocel. Při bližším pohledu se ale dostává ke slovu také praktičnost. Kudy se chodí mezi nástupišti? Jak se velká budova potkává s potřebami dnešních cestujících? Právě tady začíná druhý příběh nádraží, jeho probíhající modernizace.
Hala plná denního světla
Prosklené části stropu a vysoká okna osvětlují odbavovací halu. Pokladny a obchody zůstávají při jejích okrajích.
Na celkovém snímku haly zabírají lidé jen malou část výšky prostoru. Nad pokladnami a obchody pokračují světlé stěny, nad nimi okna a prosklené stropní plochy. Dlouhá perspektiva vede pohled až na druhý konec. Nádraží se dá přečíst i bez plánku: dole každodenní provoz, nahoře velká zásoba světla.
Přirovnání k paláci mi tu sedí právě kvůli proporcím. V hale jsou běžné lavičky, prodejní místa a lidé, kteří někam míří. Nad tím vším zůstává prostor, který nemusí být zaplněný dalším poutačem. Modré označení pokladen i současná loga obchodů jsou na fotografii výrazná, ale architekturu nepřehlušují.
Prosvětlení má konkrétní stavební základ. Národní památkový ústav vysvětluje, že železobetonová konstrukce umožnila otevřít halu světlu přes střechu, světlíky i stěny.
Je to vlastnost, kterou člověk zaznamená ještě předtím, než začne řešit autora projektu. Velká okna mají pro čekajícího cestujícího bezprostřední hodnotu. I obyčejný pohled z lavičky díky nim nekončí u nízkého podhledu.
Bratři Rejchlové stavěli s velkými ambicemi
Okřídlené železniční kolo nad schodištěm. Pod ním se potkávají starší písmena PŘÍJEZD se současnou informační tabulí.
Dnešní výpravní budovu navrhli Václav Rejchl mladší a jeho bratr Jan. Projekt vznikal na přelomu let 1926 a 1927, otevření se nádraží dočkalo 5. května 1935. Královéhradecký architektonický manuál připomíná, že velkorysost odpovídala tehdejší představě Hradce jako významného železničního centra. Dokončování ovšem zdržely dodávky materiálu za hospodářské krize.
Za dnešní samozřejmostí prostorné haly tak stojí i tehdejší spor o velikost investice. Manuál zaznamenává dobovou kritiku předimenzovaného projektu. Zpětně je to zajímavá připomínka: prostor, který dnes oceňujeme, někdo při stavbě považoval za příliš velký.
Národní památkový ústav řadí budovu ke klasicizujícímu funkcionalismu. Hodinová věž dosahuje 46 metrů a její součástí byl také vodojem; sousoší světlonošů s okřídleným kolem vytvořil Josef Škoda. Železniční symbol se tak vrací venku i uvnitř. Na fotografiích funguje jako poznávací znamení stavby stejně přesvědčivě jako její název nad průčelím.
Výpravní budova je kulturní památkou. U oken s barevnými motivy je dobře vidět, proč stojí za pozornost i při úplně obyčejném přestupu.
Pod zelenou ocelí pokračuje každodenní železnice
Zelená ocelová konstrukce nad nástupištěm. V jednom pohledu se skládají přístřešky, troleje i různé podoby vlakových souprav.
Na nástupišti se pozornost přesouvá od oken k nosníkům. Zelený nátěr zvýrazňuje ocelové sloupy a příčky, v jejich spojích jsou dobře patrné nýty. Podélné linie střechy vedou podél kolejí a nad nimi se kříží trolejové vedení. Na fotografii je tolik vrstev, že stojí za druhý pohled.
Přes koleje je vidět modrobílá jednotka, blízko okraje záběru další osobní vůz. Mezi nimi jsou lavičky, informační tabule a lidé na protějším nástupišti. Tady dostává monumentální nádražní budova své běžné měřítko. Jedna souprava, kus zastřešení a místo, kde se čeká na odjezd.
Tenhle železniční detail je pro mě na snímcích stejně důležitý jako reprezentativní průčelí. Umožňuje podívat se na konstrukci zblízka: jak je poskládaná, kde drží jednotlivé části a jak rámuje výhled na vlak. Hradecké nádraží má vlastní podobu i tam, kam už z Riegrova náměstí není vidět.
Současně tu nelze zaměnit působivý přístřešek za hotové pohodlí cestujícího. Zůstává ještě cesta pod kolejemi a zpátky nahoru.
Přestavba má změnit cestu k vlakům
Schodiště z nástupiště do podchodu. Výtahy, eskalátory a upravené podchody patří mezi oznámené cíle modernizace.
Nad schodištěm na mém snímku visí velká modrá tabule s označením východu a příchodu k nástupištím. Prosklená konstrukce pouští dovnitř světlo, cesta ale pokračuje po stupních dolů. Pro člověka s kufrem, kočárkem nebo omezenou pohyblivostí je řešení této části cesty podstatnější než krása věže.
Právě přístup k vlakům je jedním z cílů rozsáhlé modernizace, jejíž zahájení Ministerstvo dopravy oznámilo 7. dubna 2026. Zrekonstruované podchody mají s nástupišti propojit výtahy a eskalátory. Stávající nástupiště projdou úpravami a přibude jedno nové. Součástí projektu jsou také koleje, výhybky a zabezpečení.
Ministerstvo při zahájení uvedlo vysoutěženou cenu 9,94 miliardy korun a plánované dokončení v roce 2031. Jde o přestavbu stanice a její infrastruktury; částku proto nelze číst jako účet za opravu historické haly. Oznámený cílový stav zároveň ještě není dnešní hotovou službou.
Pro mě bude rozhodující, zda po dokončení půjde pohodlně projít celou trasu od vstupu až k vlaku. Každé místo, kde je nutné zvednout zavazadlo nebo hledat jinou cestu, je při přestupu znát.
Městský znak nad obyčejným východem
Nad východem do města je v oknech jeho znak. Zelený obklad a vysoké světlé stěny určují podobu tohoto konce haly.
Na straně obrácené k městu se nad dveřmi objevuje další velké slovo: VÝCHOD. Nad ním sahají okna vysoko ke stropu a v jejich středu je městský znak. Drobné zelené dlaždice obkládají spodní část stěn, světlejší plochy pokračují nad nimi. Je to jednoduchá kompozice, kterou drobný provoz v přízemí nedokáže rozbít.
Výtvarné motivy jsou rozmístěné na místech, kudy se skutečně chodí. Železniční kolo doprovází schodiště, městský znak odchod ven. Při pohledu na oba záběry mi právě tohle připadá povedené. Výzdobu nemusím hledat v zapadlém koutě; je přímo součástí orientace v budově.
Velkorysost haly se tak ukazuje i v detailech. Písmena názvů, podoba hodin nebo plocha barevného skla mají kolem sebe dost místa. U takové stavby dává smysl při dalších úpravách hlídat také to, kolik prostoru si postupně vezmou reklamy a provozní doplňky. Vysoká okna jsou nejpůsobivější právě tehdy, když je lze vnímat vcelku.
Za dveřmi už čeká jiné měřítko města
Pohled od nádraží přes vodní prvek a zeleň k hotelu Černigov. Po výstupu z haly se obraz města výrazně promění.
Pohled od nádraží směřuje přes vodní prvek a stromy k vysokému hotelu Černigov. V popředí jsou dlažba, lavičky a zábradlí. Vedle důstojné nádražní věže má tahle velká hotelová hmota úplně jiný výraz. Už několik fotografií pořízených kolem hlavního nádraží tak stačí k tomu, aby se Hradec ukázal v několika stavebních podobách.
Na nádraží si cením hlavně toho, že má co nabídnout i člověku, který se o železnici odborně nezajímá. Světlo v hale, vitráž nad schodištěm a konstrukce přístřešků jsou srozumitelné samy o sobě. Historické údaje jim přidávají souvislosti, ale jejich účinek je vidět přímo na místě.
V mém výběru fotografií nakonec zůstává nejvýraznější modré okřídlené kolo nad nápisem PŘÍJEZD. Pod ním jsou současná tabule a schody. Ten obraz dobře vystihuje, co už Hradec má a co potřebuje dopracovat. Výraznou budovu si uchoval. Když k ní přibude pohodlnější cesta na nástupiště, bude se její krása oceňovat o něco snáz i s kufrem v ruce.
Zdroje
Autoři stavby, historie projektu, otevření v roce 1935 a památková ochrana.
Konstrukce a osvětlení haly, architektonický styl, věž a sousoší Josefa Škody.
Tisková zpráva ze 7. dubna 2026: rozsah modernizace, cena a plánované dokončení v roce 2031.
Fotografie: Adam Holl, vlastní dokumentace. Historické a projektové údaje ověřeny k 4. říjnu 2026.
