Článek
Kus železa, který poznal skoro každý sídlištní dvůr
Dvě nebo tři silné ocelové trubky zabetonované do země. Žádná houpačka, žádná skluzavka, žádný výrobce hraček. Přesto právě kolem téhle konstrukce dokázaly děti strávit celé odpoledne. Klepadlo na koberce mělo původně jediný praktický účel: přehodit přes něj koberec a zbavit ho prachu. Pro dětskou partu se ale velmi snadno změnilo v něco úplně jiného.
Pamětníkovi často stačí vyslovit jediné slovo - klepadlo. Okamžitě naskočí výmyky, visení hlavou dolů, šplhání po bočních trubkách, sezení na horní tyči a nekonečné debaty s kamarády. Dnešnímu dítěti může připadat zvláštní, že jedním z nejpopulárnějších prvků sídlištního dětství bylo zařízení určené k údržbě domácnosti.
Proč vůbec klepadla stála mezi paneláky
Jejich přítomnost nebyla náhodná. Při výstavbě rozsáhlých sídlišť se řešil nejen samotný bytový dům, ale také jeho okolí a běžný provoz domácností. Vlastivědné muzeum v Šumperku při popisu poválečných sídlišť připomíná, že od šedesátých let se veřejný prostor doplňoval typizovanými kovovými herními prvky a v jejich blízkosti se betonovaly také sušáky na prádlo a právě klepadla na koberce.
Na jednom plácku tak vedle sebe mohl existovat oficiální dětský svět - pískoviště, hrazdy, zeměkoule nebo kovová raketa - a několik metrů od něj čistě užitková konstrukce. Děti však mezi těmito kategoriemi žádnou ostrou hranici nepotřebovaly. Co šlo přelézt, oběhnout nebo použít k výmyku, to se prostě počítalo.
Koberec přes tyč, prakl do ruky a oblak prachu
Původní funkce klepadla přitom bývala opravdu využívaná. Koberec se vynesl z bytu, přehodil přes horní tyč a pomocí klepače - často proutěného nebo později plastového - se z něj mechanicky vytloukal prach a nečistoty. Na sídlišti tak nebylo neobvyklé slyšet pravidelné tupé údery a vidět kolem koberce oblak prachu.
Regionální Český rozhlas vzpomíná na chátrající klepadla jako na jednu z věcí, které z veřejného prostoru postupně mizí. Zároveň výslovně připomíná jejich druhý život: na klepadlech se podle autora dělaly výmyky a pro děti představovala běžnou formu dobrovolného tělocviku.
Hřiště bez návodu a bez pravidel
Na klasickém klepadle nebylo co zapnout, roztočit ani zmáčknout. Právě to z něj paradoxně dělalo univerzální herní prvek. Jeden den to byla hrazda, další den prolézačka, jindy branka nebo základna při nějaké hře. Horní příčka zároveň fungovala jako lavička pro ty, kteří už zrovna necvičili.
Tohle je důležitá část nostalgie po sídlištním dětství. Nejde jen o konkrétní kus kovu. Jde o dobu, kdy si děti často vymýšlely význam prostoru samy. Hřiště nebylo nutně místo označené cedulí. Mohla jím být betonová zídka, sušák na prádlo, schody před domem - nebo právě klepadlo.
Dospělí ho potřebovali, děti si ho přivlastnily
Klepadlo mělo navíc jednu zvláštnost: přirozeně spojovalo svět dospělých a dětí. Dospělý na něm dopoledne čistil koberec, odpoledne už na stejných trubkách visela místní parta. Konstrukce nebyla vyrobena jako hračka a nikdo k ní dětem nepřikládal návod. Přesto přesně věděly, co s ní.
Právě proto se klepadlo v paměti často nepojí s jedinou konkrétní událostí. Je spíš kulisou. Člověk si vybaví domy kolem, kamarády ze vchodu, rodiče volající z okna nebo chvíli, kdy měl být dávno doma. Klepadlo jen stálo uprostřed toho všeho.
Kam se poděla
Původní účel začal postupně ztrácet význam. Údržbu koberců převzaly výkonnější vysavače a další domácí technika, měnil se i způsob vybavování bytů. Na některých sídlištích klepadla zůstala jako rezavý relikt, jinde byla při úpravách veřejného prostoru odstraněna.
Mostecký deník ještě v roce 2021 dokumentoval zachovaná klepadla a sušáky mezi domy a připomínal, že kovové konstrukce sloužily dětem jako prolézačky či hrazdy. Podobná torza se proto dají najít i dnes, jen málokdo už přes ně skutečně přehazuje koberec.
Možná nejlevnější prolézačka československého dětství
Na klepadle nebylo nic technologicky zajímavého. Nemělo motor, barevná světla ani jedinou pohyblivou součást. A přesto kolem něj vznikaly hry, soutěže, schůzky i drobná dětská dobrodružství.
Možná právě proto dnes funguje jako tak silný spouštěč vzpomínek. Nebylo navrženo pro děti a nikdo z něj nechtěl vytvořit symbol jedné generace. Prostě stálo mezi paneláky. A děti udělaly zbytek.
Zdroje a prameny
Vlastivědné muzeum v Šumperku - Aby si děti měly kde hrát — https://muzeum-sumperk.cz/clanky/aby-si-deti-mely-kde-hrat-sumperska-experimentalni-hriste-vaclava-blahy-a-jiriho-kastaka/ — kontext poválečných sídlišť, typizovaných kovových hřišť, sušáků a klepadel v jejich okolí
Český rozhlas České Budějovice - Klepadla na koberce a teď už i telefonní budky se staly přežitkem minulosti — https://budejovice.rozhlas.cz/klepadla-na-koberce-a-ted-uz-i-telefonni-budky-se-staly-prezitkem-minulosti-7159937 — pamětnický kontext klepání koberců a využívání konstrukce dětmi k výmykům
Mostecký deník - Retro na Mostecku: Erární sušáky a klepadla na koberce z ulic nezmizely — https://mostecky.denik.cz/zpravy_region/susaky-klepadla-mostecko-20211110.html — dochované konstrukce, původní praktická funkce a dětské využití jako prolézačky či hrazdy
Wikimedia Commons - Klepadlo na koberce, Jasmínová 33, Praha-Záběhlice — https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Klepadlo_na_koberce,_Jasm%C3%ADnov%C3%A1_33.jpg — fotografický doklad zachovaného sídlištního klepadla
