Článek
Když se Tami Oldham Ashcraft probrala, nejdřív nevěděla, kde je. Měla poraněnou hlavu, kabina byla částečně zaplavená a jachta Hazana už nepřipomínala loď, která před několika týdny vyplula z Tahiti. Stěžně byly pryč. Motor a elektronika nefungovaly. Rádio bylo mrtvé. A Richard Sharp, její snoubenec, nebyl nikde.
Bylo říjen 1983. Původně rutinní převoz 44stopé jachty z Papeete do San Diega skončil uprostřed hurikánu Raymond. Outside ve své rekonstrukci uvádí, že dvojice narazila na bouři 12. října a Hazanu zasáhly podmínky hurikánu 4. kategorie. Ashcraft utrpěla těžký úder do hlavy a zůstala přibližně 27 hodin v bezvědomí.
Před bouří to měla být obyčejná plavba přes Pacifik
Ashcraft a Sharp nebyli turisté, kteří si poprvé půjčili loď. Oba měli zkušenosti s plavbou a převoz jachty brali jako práci. Hazanu měli dopravit z Tahiti na západní pobřeží Spojených států. Cesta měla měřit zhruba čtyři tisíce mil.
První část plavby probíhala klidně. Pak přišly zprávy o tropické depresi. Posádka se pokusila bouři vyhnout, jenže Raymond zesílil a změnil moře v prostředí, ve kterém se z navigace stává boj o samotné udržení lodi.
Poslední okamžiky před katastrofou
Podle pozdějšího líčení Ashcraft ji Sharp během nejhorší části bouře poslal pod palubu. Sám zůstal nahoře připoutaný bezpečnostním lankem. Krátce nato se loď převrátila a Ashcraft byla vržena proti stěně kabiny.
Pak už si nic nepamatovala. Když se po zhruba 27 hodinách probrala, bouře byla pryč. Na palubě našla přetržené bezpečnostní lanko. Richard Sharp zmizel v moři a jeho tělo se nikdy nenašlo.
Loď bez stěžně, motoru a rádia
Hazana přežila, ale jen v tom nejzákladnějším smyslu slova. Byla bez stěžňů, část kabiny byla zaplavená, elektronická navigace nefungovala a Ashcraft neměla funkční rádio, kterým by přivolala pomoc. Byla navíc zraněná a stále se potýkala s následky úderu do hlavy.
Z trosek ale postupně vytvořila něco, co se znovu mohlo pohybovat. Použila zlomenou spinakrovou tyč a bouřkovou kosatku, aby improvizovala nouzové oplachtění. Zprovoznila také provizorní způsob odčerpávání vody z kabiny.
San Diego už nebylo realistické. Zbývala Havaj
Původní cíl ležel na americké pevnině. Po bouři ale Ashcraft pochopila, že v takto poškozené lodi nemůže pokračovat stejným směrem. Podmínky i stav Hazany ji přiměly změnit plán a zamířit k Havajským ostrovům.
Před ní bylo přibližně 1 500 mil otevřeného oceánu. Bez elektronické navigace se musela vrátit k základům námořnictví: sextantu, hodinkám, tabulkám a odhadu polohy. Chyba několika stupňů mohla po dnech znamenat desítky nebo stovky kilometrů.
Sextant, hodinky a schopnost nezpanikařit
Navigace podle nebeských těles není romantická disciplína z dobrodružných knih. Na otevřeném oceánu je to matematika, čas a přesnost. Ashcraft musela podle Slunce a sextantu odhadovat zeměpisnou šířku, pomocí času a dalších údajů korigovat svou polohu a přitom počítat s větrem a proudy.
Její situaci komplikovalo, že improvizované oplachtění nedávalo lodi běžnou ovladatelnost. Nešlo tedy jen určit směr k Havaji. Musela také zjistit, jak se tam s poškozenou lodí vůbec přiblížit.
41 dní samoty
Od okamžiku katastrofy do příjezdu k Havaji uplynulo 41 dní. Ashcraft přežívala ze zásob, které na lodi zůstaly, a zároveň musela každý den řešit počasí, navigaci, stav lodi a vlastní zranění.
Fyzická stránka byla jen polovina problému. V pamětech Red Sky in Mourning popisuje také psychický tlak po ztrátě člověka, se kterým plánovala společný život. V jednu chvíli bojovala o přežití a současně už věděla, že Sharp se nevrátí.
Největší protivník nebylo jen moře
Příběhy o přežití se často redukují na technické úkoly: sehnat vodu, opravit loď, určit kurz. U Ashcraft byl stejně důležitý stav mysli. Outside ve starším profilu popisuje, že chvílemi chtěla zemřít a psychicky se pohybovala na hraně zhroucení.
Přesto pokračovala v každodenní rutině. Kontrolovala loď, navigovala, upravovala plachtu a počítala další postup. Právě tato rutina se stala jedním z mechanismů, které jí umožnily proměnit bezvýchodnou situaci v sérii zvládnutelných úkolů.
Hilo po 41 dnech
Dne 22. listopadu 1983 se poškozená Hazana dostala k Havaji. Ashcraft dosáhla oblasti Hila po 41 dnech od ztráty stěžně a Richarda Sharpa. Po cestě, která měla původně končit v San Diegu, nakonec přistála sama na druhé straně Pacifiku, s lodí, která jen s obtížemi připomínala svou původní podobu.
Její přežití nebylo výsledkem jediného geniálního rozhodnutí. Byla to kombinace zkušeností, improvizace, navigačních znalostí, disciplíny a schopnosti pokračovat ve chvíli, kdy prakticky všechny původní plány přestaly existovat.
Film Adrift změnil jednu zásadní věc
Příběh se v roce 2018 dostal do filmu Adrift se Shailene Woodley a Samem Claflinem. Film ale kvůli dramatické konstrukci některé skutečnosti mění.
Největší rozdíl se týká Richarda Sharpa. Ve skutečnosti po bouři zmizel a Ashcraft po procitnutí našla jen přetržené bezpečnostní lanko. Ve filmu je dlouhou část příběhu přítomen vedle ní a teprve později divák zjistí, jaký je skutečný stav. Los Angeles Times při premiéře filmu výslovně upozorňovaly, že snímek některé historické detaily ohýbá ve prospěch vyprávění.
Pro film to funguje jako dramatický prostředek. Pro skutečný příběh je ale důležité oddělit tuto konstrukci od reality: Ashcraft navigovala po hurikánu sama.
Její příběh se nestal jen hollywoodskou legendou
Ashcraft svou zkušenost později zpracovala v knize Red Sky in Mourning: A True Story of Love, Loss, and Survival at Sea, kterou napsala se Suseou McGearhart. Paměti vyšly v roce 2002 a staly se hlavním autobiografickým zdrojem pro její příběh.
Zajímavé je, že po takové zkušenosti moře neopustila. Publishers Weekly při vydání knihy uváděl, že se později stala licencovanou kapitánkou a měla za sebou desítky tisíc námořních mil.
Proč ten příběh funguje i po více než čtyřiceti letech
Na první pohled je to příběh o hurikánu. Ve skutečnosti je silnější v okamžiku, kdy bouře skončí. Pak totiž nezbývá žádné velké drama, jen člověk, poškozená loď a oceán kolem dokola.
Ashcraft neměla satelitní telefon, GPS ani možnost sledovat svou polohu na displeji. Měla sextant, hodinky, zásoby, improvizovanou plachtu a dost zkušeností na to, aby dokázala z katastrofy vytvořit plán.
Právě tím se její 41 dní na moři liší od jednoduché historky o štěstí. Štěstí potřebovala. Ale aby se dostala k Havaji, musela ho doplnit dovednostmi, které se v krizové chvíli nedají naučit za pochodu.
Časová osa: od Tahiti k Havaji
září 1983: Tami Oldham Ashcraft a Richard Sharp vyplouvají z Tahiti s jachtou Hazana směrem k San Diegu.
12. října: dostávají se do hurikánu Raymond; Sharp posílá Ashcraft pod palubu.
následujících přibližně 27 hodin: Ashcraft je po úderu do hlavy v bezvědomí.
po procitnutí: nachází loď bez stěžňů a bez funkční elektroniky; Sharp je pryč.
další týdny: improvizuje plachtu, mění cíl na Havaj a naviguje pomocí sextantu a hodinek.
22. listopadu: po 41 dnech dosahuje oblasti Hila na Havaji.
Zdroje a další čtení
