Článek
Pavel Šimek nechtěl nic poslat elektronicky
Po posledním zápisu mi zůstala v telefonu hlasová zpráva od Pavla Šimka, bývalého kriminalisty, který se v roce 1999 podílel na případu Studia B. Tvrdil, že policie tehdy zajistila sedmadvacet kazet a tři z nich se minulý týden z archivu ztratily. Druhý den ráno jsem mu zavolal zpátky. Čekal jsem, že mi pošle naskenovaný protokol nebo alespoň fotografii nějakého dokumentu. Místo toho se mě zeptal, jestli budu večer doma.
„Nic vám neposílám,“ řekl. „Žádný e-mail, žádná úschovna, žádná fotka přes telefon. Přijedu osobně.“
Mluvil pomalu, skoro otráveně, jako člověk, který už podobný rozhovor vedl mockrát a ví, jak směšně musí znít. Když jsem se zeptal proč, odpověděl jen: „Protože jsme tohle jednou zkusili dělat pohodlně. Pak jsme týden nevěděli, která kopie je ta původní.“
Přijel krátce po sedmé večer. Čekal jsem někoho, kdo bude působit jako penzionovaný policista z televizního seriálu, ale Šimek vypadal úplně obyčejně. Šedá bunda, ošoupaná kožená taška, brýle v pouzdře v náprsní kapse. Na rohožce si pečlivě otřel boty a ještě než pozdravil, podíval se přes moje rameno do obýváku.
„Kde máte televizi?“ zeptal se.
Ukázal jsem na ni. Šimek chtěl, abych ji vytáhl ze zásuvky. Nestačilo mu vypnutí ovladačem. Kabel jsem tedy odpojil a on přes obrazovku přehodil deku z gauče. Teprve potom si sundal bundu.
„Tohle jste dělal i v roce 1999?“ zeptal jsem se.
„Ne,“ řekl. „Kdybychom to dělali, možná bychom dnes nemuseli sedět tady.“
Přinesl protokol, který podle něj nikdy neměl existovat ve dvou stejných kopiích
Z tašky vytáhl tenkou papírovou složku, žádný notebook. Uvnitř byla kopie protokolu označeného K-23/99 a jedna barevná fotografie formátu deset krát patnáct. Dokument byl starý, místy vybledlý a několikrát přeložený. Na první stránce stálo, že materiál ze Studia B se smí přehrávat pouze v přítomnosti dvou členů vyšetřovacího týmu a že před i po přehrání musí být zaznamenán počet kazet, přesný čas a stav plomb.
„To zní spíš jako práce s drogami nebo se zbraněmi,“ řekl jsem.
Šimek zavrtěl hlavou. „Tohle bylo kvůli tomu, aby jeden člověk nemohl tvrdit, že něco viděl sám.“
Na další stránce byl seznam čísel kazet. Některé jsem znal z otcovy VHS, většinu ne. Vedle několika položek byly rukou dopsané poznámky: NEPŘEHRÁVAT OPAKOVANĚ, OBRAZ NESOUHLASÍ S PRVNÍM OHLEDÁNÍM, ZVUKOVÁ STOPA SE LIŠÍ MEZI KOPIEMI. Jedna věta byla podtržená třikrát: PŘI ROZPORU SE NEPOKOUŠET URČIT „SPRÁVNOU“ VERZI.
Podíval jsem se na Šimka a čekal, že to nějak vysvětlí. Místo toho mi podal fotografii.
Byla na ní nízká technická budova, kterou jsem znal z fotky svého otce. Před vchodem stáli tři muži. Jedním z nich byl mladý Šimek. Druhého jsem nepoznal a třetí měl na krku fotoaparát. V okně vpravo nahoře bylo cosi světlého, co mohlo být odrazem záclony nebo kusem omítky.
„Kolik lidí na té fotce vidíte?“ zeptal se.
Řekl jsem tři.
„Já taky,“ odpověděl. „A právě proto ji vozím v papíru.“
Případ se podle něj nezavřel kvůli nedostatku důkazů
To, co mi pak Šimek řekl, bylo horší než všechny řeči o sektě, tajném vysílání nebo muži v liščím kostýmu. Podle něj totiž nebyl případ Kanálu 23 v roce 1999 odložen proto, že by policie nic nenašla. Naopak našla příliš mnoho věcí, které se nedaly udržet ve stejné podobě.
První problém byly videokazety. Jedna hlídka přehrála záznam a do protokolu popsala prázdnou místnost s pěti židlemi. Druhá směna pustila tutéž kazetu o šest hodin později a napočítala židle čtyři. Když se obě skupiny pohádaly a pásku pustily společně potřetí, byly na obraze židle zase čtyři, ale jedna z nich stála na opačné straně místnosti. Nikdo nedokázal prokázat střih nebo poškození pásky.
Pak se začaly měnit fotografie. Ne dramaticky. Nikdy se na nich přes noc neobjevila mrtvola nebo nějaká příšera. Byly to drobnosti, kvůli kterým člověk vypadal jako idiot, když je popsal nahlas. Dveře byly v jednom vyvolání pootevřené a v druhém zavřené. Na zdi visela tabule, která na kontaktním archu nebyla. Jeden policista přísahal, že na snímku viděl dětský obrázek, ale ráno tam byl jen prázdný rám.
„A víte, co je na tom nejhorší?“ zeptal se Šimek. „Když jsme začali dělat kopie, kopie se neshodovaly mezi sebou. Takže jsme si mysleli, že máme chybu ve fotolabu. Udělali jsme druhý fotolab. Pak třetí. Nakonec jsme měli tři různý fotografie, všechny ze stejného negativu.“
Zeptal jsem se, jestli někdo zkoušel negativ zkoumat.
„Samozřejmě. Na negativu bylo vždycky přesně to, co jste čekal, že na něm má být. Jenže to se měnilo podle toho, kdo se díval.“
V tu chvíli mi poprvé došlo, proč Šimek odmítl poslat dokument elektronicky. Nešlo o paranoiu starého policisty. On se nesnažil chránit soubor před někým, kdo by ho mohl ukrást. Snažil se omezit počet nových verzí.
Šimek měl v týmu přezdívku, kterou už skoro třicet let nikdo nepoužil
Šimek mi vysvětlil, že po několika týdnech vytvořili jednoduchá pravidla. Jeden člověk četl, druhý zapisoval. Nikdo nesměl přehrávat stejný materiál sám doma. U fotografie se na zadní stranu zapisovalo, co přesně na ní bylo v okamžiku převzetí, aby se dalo poznat alespoň to, že si někdo změnu nevymyslel.
Otočil fotografii, kterou přinesl. Na zadní straně byla modrou propiskou věta: TŘI OSOBY, DVEŘE ZAVŘENÉ, OKNO PRÁZDNÉ. Pod tím datum a dva podpisy.
Podíval jsem se znovu na přední stranu. V okně technické budovy už mi ta světlá skvrna nepřipadala jako omítka. Vypadala spíš jako část rukavice přitisknuté ke sklu.
„Bylo tam tohle?“ zeptal jsem se.
Šimek si vzal fotku, dlouho na ni hleděl a potom ji položil lícem dolů. „Nevím,“ řekl. To slovo znělo, jako by ho stálo víc sil než celý předchozí rozhovor.
Pak jsem se ho zeptal, jestli si z roku 1999 pamatuje Viktora. Ne masku z televize, ale okamžik, kdy ho viděl poprvé.
„Na obrazovce v kanceláři,“ odpověděl. „Pustili jsme jednu z pásek bez zvuku. Já tehdy dělal tabulky časů. Pořád jsem porovnával hodiny na kamerách, na VHS a v hlášeních. Kluci mi kvůli tomu říkali Hodinář. Hloupá služební přezdívka. Používalo ji asi šest lidí. Po případu už nikdo.“
Zapamatoval jsem si to hlavně proto, že o několik minut později se moje odpojená televize rozsvítila.
Deka přes obrazovku začala svítit studeným bílým světlem
Nejdřív jsem si myslel, že je to od lampy za mnou. Na tmavé dece se ale pomalu objevil modravý obdélník přesně ve tvaru obrazovky. Televize byla stále vytažená ze zásuvky. Kabel ležel na podlaze mezi námi.
Šimek se nepohnul. Jen se mu změnil výraz. Už nevypadal jako člověk, který mi něco vysvětluje. Vypadal jako někdo, komu se po sedmadvaceti letech vrátil zvuk, na který celý život čekal.
Zpod deky se ozvalo slabé praskání a potom Viktorův hlas.
„Dobrý večer, Hodináři.“
Šimek zbledl tak rychle, že jsem se instinktivně zvedl ze židle. Chvíli neřekl vůbec nic. Viktor zopakoval přezdívku pomaleji, skoro přátelsky. „Hodinář přišel na návštěvu.“
„Nesundávejte tu deku,“ řekl Šimek.
Samozřejmě jsem ji sundal.
Dodnes nevím, jestli to byla zvědavost, nebo prostě odpor k tomu sedět ve vlastním bytě před kusem nábytku přikrytým jako mrtvé tělo. Na obrazovce stál Viktor ve Studiu B. Za ním nebyla obvyklá dětská tabule. Místo ní visela velká bílá deska popsaná sloupci časů. Vypadala jako policejní pracovní tabule.
Viktor se nedíval na mě. Hlava kostýmu byla natočená ke Šimkovi.
„Kolik vás tehdy vešlo dovnitř?“ zeptal se.
Šimek mlčel.
„Čtyři?“ pokračoval Viktor. „Pět? Nebo už jen tři?“
Obraz se přepnul na starou fotografii technické budovy. Tu, která ležela na mém stole. Jenže v televizní verzi nestáli před dveřmi tři muži. Byli tam čtyři. Čtvrtá postava stála těsně za mladým Šimkem, rozmazaná pohybem. Nebyla v kostýmu. Vypadala jako obyčejný člověk otočený zády ke kameře.
Šimek se postavil. „Vypněte to.“
„Je vytažená ze zásuvky.“
Viktor sklonil hlavu. „Správný svědek se dívá jen jednou.“
Šimek si vzpomněl na člověka, kterého v protokolu nikdy nebylo
Televize dál běžela, ale místo pořadu se na ní objevil několikasekundový úsek ze Studia B. Mladý Šimek kráčel chodbou vedle tří kolegů. Za nimi šel ještě někdo. Kamera ho zabírala jen po ramena, tvář byla mimo záběr. Nesl kovový kufřík a na rukávu měl reflexní pásku.
Šimek se jednou rukou chytil opěradla židle.
„Kdo to je?“ zeptal jsem se.
„Nevím.“
Řekl to okamžitě, ale dál se díval. Po několika vteřinách si sedl. „Ne. Počkejte.“
Začal si třít čelo a opakoval, že u ohledání byli čtyři. On, vyšetřovatel Koubek, technik z rozvodů a kameraman. Přesně tak to stálo v protokolu. Přesně tak si to pamatoval. Jenže při pohledu na člověka s kufříkem se mu vybavila úplně obyčejná vzpomínka: muž, který si před vstupem do sklepa stěžoval, že mu je zima. Šimek mu prý půjčil rukavice. Dokonce si vzpomněl, že jednu z nich už nikdy nedostal zpět.
„Jak se jmenoval?“ zeptal jsem se.
Šimek otevřel ústa, ale nic neřekl. Bylo na něm vidět, že to jméno hledá někde, kde by normálně mělo být. Nakonec zavrtěl hlavou.
Na obrazovce se člověk s kufříkem na okamžik otočil směrem ke kameře. Obraz se v tom místě rozsypal do šedého šumu. Když se obnovil, šel chodbou zase jen Šimek a tři další muži.
Viktor se vrátil do obrazu. „Výborně,“ řekl. „Pořád si skoro vzpomínáš.“
Pak televize zhasla.
Tohle byl skutečný důvod, proč případ odložili
Šimek několik minut seděl a nedotkl se ani vody, kterou jsem mu nalil. Pak mi řekl poslední věc, kterou původně říct nechtěl. V roce 2000 prý vedení případu došlo k závěru, že další vyšetřování samo vytváří nový materiál. Každé přehrání přidávalo rozpory. Každý další policista, který si prohlédl pásku, měl trochu jinou vzpomínku. A čím větší tým případ znal, tím obtížnější bylo zjistit, co se stalo předtím, než tým vznikl.
„To zní jako výmluva,“ řekl jsem.
„Taky jsem si to myslel,“ odpověděl. „Dokud jsme jednou nezavřeli jednu kazetu do trezoru a tři týdny se jí nikdo nedotkl. Byla stejná. Pak jsme ji pustili pěti lidem najednou. Druhý den měla o devatenáct vteřin víc.“
Zeptal jsem se, co na těch devatenácti vteřinách bylo.
Šimek chvíli sledoval vypnutou televizi.
„My.“
Nechtěl to dál rozvádět. Případ byl úředně uzavřen formulací, která dovolovala všechno uložit do archivu a přestat materiál aktivně přehrávat. Někteří policisté s tím nesouhlasili, jiní si oddechli. Šimek patřil k těm prvním. Proto si nechal jednu papírovou kopii protokolu a fotografii. Ne jako důkaz pro soud. Spíš jako kontrolní bod pro vlastní paměť.
„A teď jsou tři kazety pryč,“ řekl jsem.
Přikývl. „Proto jsem přijel. Jestli se po sedmadvaceti letech znovu objevily u vás, tak někdo nebo něco znovu skládá původní případ dohromady.“
Nápis na zadní straně fotografie tam před návštěvou nebyl
Šimek se chystal odejít krátce před desátou. Fotografii chtěl nechat u mě, ale nakonec si to rozmyslel. Prý je lepší, když zůstane u člověka, který přesně ví, co na ní viděl naposledy. Než ji zasunul do složky, otočil ji ještě jednou na rub.
Pod starou modrou poznámkou TŘI OSOBY, DVEŘE ZAVŘENÉ, OKNO PRÁZDNÉ byla nová věta.
Černý inkoust byl lesklý, jako by ho někdo napsal před několika vteřinami.
DĚKUJEME ZA NÁVŠTĚVU.
Oba jsme na ten nápis chvíli zírali. Pak Šimek udělal něco, co mě vyděsilo skoro víc než Viktor. Nevynadal, nezačal hledat fixu ani zkoumat papír proti světlu. Jen fotografii opatrně položil zpátky na stůl a řekl: „Tak dobře. Ráno jedeme do archivu.“
Zeptal jsem se proč.
„Protože jestli to dokáže měnit věc, kterou jsem skoro třicet let držel doma v obálce, chci vidět, co teď leží ve skříni číslo 23.“
Fotografie zůstala přes noc u mě. Dal jsem ji do průhledného sáčku a položil na kuchyňský stůl. Před spaním jsem si ji ještě jednou prohlédl. Nápis na zadní straně tam pořád byl.
Na přední straně ale v okně technické budovy už nebyla světlá rukavice.
Okno bylo prázdné.
Přesně jak stálo v původní poznámce.
