Článek
Poznámka: Text je fikce. Postavy, instituce, vysílání, vyšetřování i popsané události jsou smyšlené.
Pokračování autorské hororové série Kanál 23. Blogový zápis Ondřeje Kříže funguje i samostatně.
Jméno Hany Soukupové jsem měl napsané na papíře celé odpoledne
Po návštěvě policejního archivu jsem si slíbil, že už ten den nic dalšího hledat nebudu. Vydrželo mi to asi dvě hodiny. Na stole ležel lístek se jménem Hana Soukupová a pod ním opis poznámky z policejní karty: NAVRÁCENO 18. 8. 1999. PAMĚŤ STABILNÍ. OPAKOVANĚ KRESLÍ TUTÉŽ MÍSTNOST. Pak tři pozdější zápisy: 2007, 2014, 2026 – stále kreslí. Poslední věta byla nejstručnější: KONTAKT NEOBNOVOVAT.
Nevím, kdo ji v roce 2026 napsal. Šimek tvrdil, že policie ten případ aktivně nesledovala desítky let. Přesto někdo věděl, že Hana stále kreslí. A někdo zároveň považoval za důležité napsat, aby ji už nikdo nekontaktoval.
První věc, kterou jsem udělal, byla ta nejméně chytrá: začal jsem ji hledat na internetu. Jméno nebylo nijak vzácné, ale věk a město z původní karty mi pomohly. Našel jsem tři možné Hany Soukupové. Jedna byla příliš mladá, druhá žila na Moravě a třetí měla malý profil s fotografiemi keramických výrobků a akvarelů.
Na jedné fotografii za ní na zdi visela kresba místnosti.
Zelený koberec. Nízké židle. Papírové slunce.
Napsal jsem jí ještě ten večer. Nepoužil jsem slovo Viktor, Studio B ani Kanál 23. Jen jsem uvedl své jméno, rok 1999 a zeptal se, zda by se mnou byla ochotná mluvit o starém policejním případu.
Odpověděla za devět minut.
„Vy jste Ondřej Kříž?“
Nenapsala „ano“ ani „o jaký případ jde“. Jen moje jméno.
Když jsem odpověděl, že ano, přišla druhá zpráva.
„Tak jste přišel pozdě.“
Hana mě poznala, ale tvrdila, že mě nikdy neviděla
Bydlela necelou hodinu cesty ode mě v malém řadovém domě na kraji města. Šimek trval na tom, že pojede se mnou. Nechtěl vejít dovnitř, pokud ho sama nepozve, a většinu cesty opakoval, že bychom měli návštěvu zrušit. Připomněl mi policejní poznámku KONTAKT NEOBNOVOVAT asi šestkrát.
Hana otevřela dveře ještě předtím, než jsem zazvonil. Byla jí něco přes třicet, měla krátké světlé vlasy a vypadala unaveně, ne vyděšeně. Podívala se nejdřív na mě, pak na Šimka.
„Hodinář,“ řekla.
Šimek ztuhl.
Hana se zamračila, jako by sama nevěděla, proč to slovo použila. „Promiňte. Nevím, proč jsem to řekla.“
Zeptal jsem se, jestli Šimka zná. Zavrtěla hlavou. Potom ukázala na mě. „Vás taky neznám. Jen vaše jméno znám od dětství.“
V obýváku neměla televizi.
Ne že by byla vypnutá nebo schovaná. Nebyla tam žádná. Na místě, kde ji mívá většina lidí, stála nízká knihovna a nad ní viselo několik zarámovaných obrázků. Telefon měla starý tlačítkový. Notebook nikde. Jediný displej v místnosti byl malý digitální termostat u dveří.
„Nemám ráda obrazovky,“ řekla, když si všimla, kam se dívám. „Nikdy jsem je neměla ráda.“
Šimek se zeptal od kdy.
„Nevím. Odjakživa.“
Pokoj nakreslila poprvé den po návratu domů
Hana přinesla z pracovny velkou krabici. Byla plná papírů různých velikostí, dětských pastelek, školních čtvrtek, skicáků a později i akvarelových papírů. Všechny obrázky měly stejný motiv.
Pokoj.
Ne pokaždé úplně stejný. Někdy byl zelený koberec světlejší, jindy tmavší. Papírové slunce bývalo vpravo nebo vlevo, počet židlí se měnil, dveře se objevovaly na různých stěnách. Přesto bylo okamžitě jasné, že jde o jednu a tutéž místnost.
„Máma schovávala všechno,“ řekla Hana. „První je z devatenáctého srpna devadesát devět.“
Den po tom, co ji policie podle karty „navrátila“.
Na první kresbě byly tři židle otočené ke zdi. Na prostřední seděla drobná postava. Neměla obličej, jen oválnou hlavu vybarvenou hnědou pastelkou. Za ní bylo velké žluté slunce.
„Kdo to je?“ zeptal jsem se.
„Nevím.“
„Viktor?“
Hana na mě poprvé opravdu ostře pohlédla. „To jméno nepoužívejte tady.“
Šimek se mírně předklonil. „Vy si ho pamatujete?“
„Ne.“
„Tak proč ho nechcete slyšet?“
Hana zavřela krabici.
„Protože pokaždé, když mi někdo to jméno řekne, mám pak v noci pocit, že jsem nechala někde rozsvíceno.“
Ta věta nedávala smysl. Přesto jsem přesně věděl, co myslí.
Všichni tři používali stejný výraz pro okamžik před vysíláním
Hana nebyla jediná osoba z policejního seznamu, kterou se mi podařilo dohledat. Ještě před cestou k ní jsem našel kontakt na dva další lidi, kteří byli v srpnu 1999 označeni jako navrácení. Jeden se jmenoval Martin Benda. Telefon zvedl, jakmile jsem vyslovil svoje jméno, ale když jsem zmínil rok 1999, několik vteřin mlčel.
„Máte doma televizi?“ zeptal se.
Řekl jsem, že ano.
„Tak ji dejte z místnosti, než se o tom budeme bavit.“
Myslel jsem, že žertuje. Nežertoval. Když jsem odmítl, hovor ukončil.
Třetí, žena jménem Lenka Horská, se mnou mluvila asi pět minut. Na Studio B si nepamatovala vůbec nic. Řekla ale jednu věc, která mi utkvěla: „Pamatuju si jen to ticho po obraze.“
Zeptal jsem se, co znamená „ticho po obraze“.
„Nevím. Vždycky tomu tak říkám.“
Když jsem o hodinu později seděl u Hany, použila stejný výraz sama od sebe.
„Nejhorší není, když se něco objeví,“ řekla. „Nejhorší je ticho po obraze.“
Šimek položil ruce na kolena. „Co to je?“
Hana chvíli přemýšlela. „Když něco skončí, ale místnost ještě neví, že skončilo.“
Nevěděl jsem, co si pod tím představit. Ona pokračovala.
„Televize zhasne, člověk odejde, světlo se vrátí. Ale několik vteřin je všechno pořád… připravené. Jako kulisa, která čeká, jestli se kamera znovu zapne.“
Martin Benda to podle pozdější SMS nazýval úplně stejně. Ticho po obraze.
Tři lidé, kteří tvrdili, že se navzájem neznají, používali po sedmadvaceti letech stejnou podivnou frázi.
Viktor podle Hany nechodí přes televizi
Zeptal jsem se Hany, proč doma nemá žádnou obrazovku. Tentokrát odpověděla bez přemýšlení.
„Protože televize není problém.“
Šimek se na ni podíval. „Tak co je problém?“
„Rám.“
Hana vstala a přešla ke stěně s obrázky. Jeden sundala. Za ním zůstalo světlejší obdélníkové místo na omítce.
„Když jsem byla malá, myslela jsem si, že je to televize. Pak jsem jednou viděla jeho hlavu ve vypnutém monitoru. Později v zrcadle v koupelně. Jednou ve skle trouby. Nikdy mimo něco, co jsem v tu chvíli vnímala jako obraz.“
„Jeho?“ zeptal jsem se.
Hana zavřela oči.
„Nevím koho.“
„Před chvílí jste řekla jeho hlavu.“
„Já vím.“
Šimek vytáhl malý zápisník. Hana okamžitě zavrtěla hlavou. „Nefoťte si nic. Ani nekreslete rám kolem textu.“
„Proč?“
„Protože když něco ohraničíte, dáváte tomu místo, kde se může ukázat.“
To bylo poprvé, kdy jsem slyšel pravidlo, které nepocházelo od techniků, policistů ani Spolku čistého signálu. Bylo to pravidlo člověka, který s tím žil od osmi let a ani nevěděl proč.
V hlavě se mi okamžitě vybavily všechny předchozí případy. Televize. Okno mého bytu. Fotografie. Záběr bezpečnostní kamery. Kazeta. Zrcadlový odraz.
Nikdy nešlo o konkrétní přístroj.
Vždycky tam byl rám.
Jedna kresba měla na zadní straně datum, kdy jsem se narodil
Hana mi dovolila projít jen část krabice. Většinu obrázků měla seřazenou podle let. U některých se motiv skoro nezměnil, jiné byly znepokojivě konkrétní. V roce 2007 začala kreslit na jedné stěně pokoje dveře. V roce 2014 přibyla za dveřmi chodba. V roce 2021 se na konci chodby objevilo okno.
Pak mi podala čtvrtku, kterou sama označila za „tu špatnou“.
Byla z roku 2002. V místnosti sedělo pět dětí. Na stěně za nimi visel černý obdélník, něco jako vypnutá televize. Uvnitř obdélníku byla malá postava dospělého muže.
Na zadní straně bylo napsané datum.
17. dubna 1991.
Moje datum narození.
Podíval jsem se na Hanu. „Proč jste tam napsala tohle?“
„Nevím.“
„Znala jste mě?“
„Ne.“
„Moje datum narození?“
„Ne.“
Šimek se zeptal, zda jí někdo z policie dával seznam ostatních dětí. Hana zavrtěla hlavou. Tvrdila, že rodiče jí o případu téměř nic neřekli a že jméno Ondřej Kříž začala znát až podle vlastních starých kreseb.
Vytáhla jiný obrázek. Pod jednou dětskou židlí bylo pastelkou napsáno ONDRA.
„Tohle je z roku 2000,“ řekla. „Rok poté, co nás odtamtud dostali.“
„Já tam nebyl,“ řekl jsem.
Hana se na mě zadívala.
„To vím.“
Pak dodala: „Proto tam ta židle vždycky zůstávala prázdná.“
Hana si pamatuje něco, co policie v protokolu nemá
Šimek se jí zeptal na srpen 1999 napřímo. Ne kde byla nalezena, ne kdo ji přivezl domů. Co je poslední věc, kterou si pamatuje před tím, než se ráno probudila u rodičů.
Hana nejdřív tvrdila, že nic. Pak šla do kuchyně, uvařila čaj a asi deset minut jsme mluvili o úplně jiných věcech. Když se vrátila do obýváku, sedla si a řekla: „Pamatuju si zvuk židle.“
„Jaký zvuk?“
„Jak ji někdo táhne po podlaze.“
Zavřela oči. „Seděli jsme zády ke zdi. Někdo nám říkal, že se nesmíme otočit. Před námi nebyla kamera. Byl tam rám. Velký dřevěný rám a za ním tma.“
Šimek si přestal psát.
„Kolik vás bylo?“
„Nevím.“
„Byl tam Viktor?“
Hana dlouho mlčela.
„Někdo měl jeho hlas.“
„A co se stalo?“
„Říkali nám jména.“
„Čí?“
„Naše. A pak jména lidí, které jsme neznali.“
Otevřela oči a podívala se na mě.
„Vaše bylo mezi nimi.“
Řekl jsem, že jsem v tu chvíli seděl doma. Bylo mi osm a o jejím jménu jsem nikdy neslyšel.
Hana pokrčila rameny. „Možná jste tam nebyl vy. Jen místo pro vás.“
Kreslit přestala před pěti lety. Pak jsem zveřejnil první článek
Zeptal jsem se na poslední poznámku v policejní kartě: 2026 – STÁLE KRESLÍ. Hana se zamračila.
„To není pravda.“
„Máte těch kreseb plnou krabici.“
„Poslední je z roku 2021.“
Vytáhla několik prázdných skicáků a ukázala mi zadní část krabice. Tvrdila, že před pěti lety přestala. Jednoho dne prostě už neměla potřebu ten pokoj kreslit. Poprvé od dětství se jí přestal zdát. Začala si myslet, že je konečně konec.
„A letos?“ zeptal jsem se.
„Nic.“
„Policie má poznámku z roku 2026.“
„Tak ji nenapsala kvůli mně.“
V místnosti bylo několik sekund úplné ticho.
Pak Hana pomalu vstala a odešla do pracovny. Vrátila se s malým blokem, který vypadal nový.
„Tohle jsem koupila minulý týden,“ řekla. „Ještě jsem do něj nekreslila.“
Otevřela ho.
Na první stránce byla kresba pokoje.
Hana zbledla.
Tvrdila, že ji neudělala.
Na obrázku nebylo Studio B
Kresba byla tužkou, jednoduchá a přesná. Nejdřív jsem hledal zelený koberec, papírové slunce a dětské židle. Nic z toho tam nebylo.
Byl tam gauč. Nízký stolek. Police s malou bluetooth bedýnkou. Kuchyňské dveře vlevo. Okno naproti pohovce.
Můj současný obývák.
Ne přibližně. Přesně.
Na stolku byl nakreslený hrnek, který jsem dostal před dvěma lety a používám skoro každý večer. Vedle něj notebook. Na podlaze prodlužovací kabel vedený stejným směrem, jak ho mám doma. Hana u mě nikdy nebyla. Nikdy jsem jí neposlal fotografii bytu.
Šimek se naklonil nad blok. „Kdy jste to koupila?“
„Minulou sobotu.“
První článek o Kanálu 23 jsem zveřejnil několik dní předtím.
V pravém dolním rohu kresby byla malá postava. Seděla na mém gauči zády k pozorovateli a dívala se na černý obdélník televize.
Na obrazovce nebyl Viktor.
Byla na ní Hana.
Stála ve svém obýváku a držela v ruce ten samý blok.
Hana stránku okamžitě zavřela.
„Odvezte si to,“ řekla.
Nechtěl jsem.
„Odvezte si to,“ zopakovala. „Jestli to zůstane tady, dneska v noci se znovu rozsvítí.“
Zeptal jsem se co.
Hana se podívala na prázdnou stěnu, kde dřív nejspíš stávala televize.
„Rám.“
Cestou domů mi Šimek řekl něco, co měl říct už dávno
Blok jsme nakonec nevzali. Šimek ho vložil do neprůhledné obálky a Hana ho zamkla do kovové schránky v pracovně. Nevěděl jsem, jestli je to lepší. V tu chvíli mi ale připadalo špatně převážet další obraz, který evidentně ví, kde bydlím.
Cestou zpátky Šimek dlouho mlčel. Asi po dvaceti minutách řekl, že frázi „ticho po obraze“ zná.
„Z protokolů?“ zeptal jsem se.
Zavrtěl hlavou.
„Od Vacka.“
Jaroslav Vacek ji údajně použil při jednom z posledních výslechů. Policisté se ho ptali, jak poznají, že vysílání opravdu skončilo. Vacek tehdy odpověděl: „Neskončí, když zhasne obraz. Skončí, až místnost přestane čekat.“
Šimek to v roce 1999 považoval za další Vackovu sektářskou větu.
Dnes už si tím jistý nebyl.
Když mě vysadil doma, zůstal jsem několik minut sedět v autě. Nechtělo se mi nahoru. Vzpomněl jsem si na Hanu, její prázdnou stěnu a na větu, že Viktor chodí jen tam, kde je rám.
Nakonec jsem vystoupil.
Ve vestibulu domu visí velké zrcadlo.
Prošel jsem kolem něj bez podívání.
Ve výtahu je další.
Díval jsem se na podlahu.
Když jsem odemkl byt, televize byla vypnutá. Notebook zavřený. Okna tmavá.
Všechno vypadalo normálně.
Až na rámeček s rodinnou fotografií na polici.
Fotografie byla pryč.
Za sklem zůstal jen bílý papír.
Na něm byla tužkou nakreslená malá místnost.
A v ní šest židlí.
Pět obsazených.
Jedna prázdná.
