Článek
Poznámka: Text je fikce. Postavy, instituce, vysílání, dokumenty i popsané události jsou smyšlené.
Mezizápis autorské hororové série Kanál 23. Chronologicky patří mezi devátý díl a finále první série.
Páska byla schovaná uvnitř tubusu s plánem, který neměl existovat
Po kazetě číslo 19 jsme se Šimkem měli jediný rozumný plán: nic dalšího nepouštět a počkat do zítřejšího kontrolovaného vstupu do Studia B. Technický plán verze 3 už sám o sobě stačil. Ukazoval místnost, která procházela několika patry a pokračovala mimo obvod budovy, jako kdyby se půdorys řídil tím, odkud se na něj díváte. U vchodu bylo datum zítřka. To byl přesně ten typ informace, po kterém by měl člověk zavřít archiv, odejít domů a začít se věnovat něčemu zdravějšímu.
Pak Šimek zvedl papírový tubus, ve kterém byl plán uložený, a něco uvnitř zarachotilo.
Vysypala se z něj malá VHS-C kazeta.
Na bílém štítku nebylo číslo dílu. Jen ručně napsané: VEČERNÍ KLUB – NÁVŠTĚVA BEZ POZVÁNKY. Pod tím datum 22. 7. 1999 a červené razítko NEVYSÍLAT.
Šimek řekl, že tu pásku nikdy neviděl. Já mu věřil hlavně proto, že se při pohledu na datum přestal tvářit jako policista a začal vypadat jako člověk, kterému se právě vrátila velmi stará bolest hlavy.
„Červenec,“ řekl. „To bylo ještě před tebou.“
Myslel tím před mým příchodem ke Studiu B v srpnu. Pokud datum sedělo, na nahrávce bylo něco z doby, kdy policie Kanál 23 teprve skládala z útržků stížností a výpovědí.
Neměli jsme ji pouštět.
Samozřejmě jsme ji pustili.
Kamera ležela na boku a Viktor šel po schodech nahoru
Obraz naskočil bez znělky. Žádné papírové slunce, žádná tabule, žádné „dobrý večer, děti“. Kamera ležela na zemi nebo na nízké polici a celý záběr byl otočený o devadesát stupňů. Viděli jsme jen betonové schody a Viktorovy nohy v tmavých kalhotách.
Lišák pomalu stoupal nahoru. Bílé rukavice se občas objevily v záběru, když se přidržoval zábradlí. Zvuk byl mizerný. Praskal, hučel a něco v něm připomínalo vzdálené dětské hlasy.
Pak obraz na okamžik zčernal.
Když se vrátil, kamera už stála rovně.
Viktor byl nahoře u otevřených dveří. Proti němu stál chlapec, podle mě jedenáct nebo dvanáct let. Hubený, krátké tmavé vlasy, pruhované tričko. Nebyl vyděšený tak, jak si člověk představuje dítě v hororu. Byl vzteklý.
To na tom bylo mnohem uvěřitelnější.
„Terezo, jdeme,“ zavolal někam za Viktora.
Z hloubi chodby se ozval dívčí hlas. „Ještě ne.“
Chlapec udělal krok ke dveřím.
„Máma tě hledá. Je skoro deset.“
Viktor mu zastoupil cestu.
Hlas, který se ozval zpod liščí hlavy, nebyl hlasem moderátora Večerního klubu. Byl hlubší, unavenější a úplně bez dětské intonace.
„Tereza byla pozvaná.“
Chlapec se na něj podíval, jako by čekal pokračování.
Viktor ho nedal.
„A já jsem její brácha,“ řekl kluk.
„To není pozvánka.“
Poprvé jsem viděl, jak rychle Viktor dokáže přestat být maskot
Chlapec se pokusil protáhnout kolem něj. Viktor ho chytil za rameno. Ne prudce. Spíš ho jednou rukou zastavil, jako když dospělý přidrží dítě, které se snaží vběhnout do silnice.
„Nesahej na mě,“ vyštěkl kluk.
Viktor ruku okamžitě stáhl.
„Správně,“ řekl. „Cizí dospělí na děti sahat nemají.“
Chlapec na několik vteřin úplně ztichl.
I já.
Viktor naklonil hlavu. „To tě učili doma, že ano?“
„Pusť ji ven.“
„Ona může odejít.“
„Tak Terezo pojď!“
Z chodby se ozvalo zaváhání. Pak dívka řekla: „Viktor říkal, že když odejdu teď, budu zase špinavá.“
Šimek vedle mě tiše vydechl.
Chlapec se podíval za lišáka.
„Co jí to proboha říkáš?“
A v tu chvíli se Viktor změnil.
Ne fyzicky. Kostým zůstal stejný. Jen všechny drobné pohyby, díky kterým předtím působil jako televizní postava, zmizely. Hlava se přestala naklánět. Ruce už nebyly komicky odtažené od těla. Stál úplně rovně.
„Dávám jí pár hodin bez vás,“ řekl muž pod maskou.
„Bez koho?“
„Bez lidí, kteří ji naučí, že má lhát, když se bojí. Že má mlčet, když se stydí. Že má poslouchat člověka jen proto, že je větší.“
Chlapec udělal další krok dopředu.
„Ty jsi magor.“
Viktor se krátce zasmál.
Nebyl to liščí smích. Byl to normální unavený smích dospělého chlapa.
„A přesto sem přišla sama.“
Viktor věděl, co se večer stalo v jejich kuchyni
Chlapec začal sestupovat po schodech. Viktor ustoupil stranou, jako by ho skutečně chtěl pustit dál. Na první pohled to mohlo znamenat, že situace skončila. Jenže místo dětského pořadu jsme několik dalších minut sledovali něco, co připomínalo psychologický výslech.
„Martine,“ řekl Viktor.
Chlapec se zastavil.
Na nahrávce předtím jeho jméno nezaznělo.
„Co?“
„Když se dnes rodiče hádali v kuchyni, vzal jsi Terezu ven, aby to neslyšela.“
Martin nic neřekl.
„To bylo hezké.“
„Drž hubu.“
„Pak jsi ji nechal u hřiště, protože ses chtěl podívat za kamarády.“
Martin se otočil.
„Jak to víš?“
Viktor ignoroval otázku.
„A teď sis pro ni přišel, protože se bojíš, že máma zjistí, kde jsi ji nechal.“
Martin zbledl.
Liščí hlava se pomalu naklonila doprava.
„Nejde ti o Terezu. Jde ti o to, co řekne máma tobě.“
„Drž hubu.“
„Myslíš, že ti uvěří, až jí řekneš, že sestra následovala papírovou lišku do sklepa?“
Martin se rozběhl o dva schody níž.
Viktor za ním nešel.
„Nebo se tě zeptá, proč jsi ji nechal samotnou?“
Chlapec se zastavil podruhé.
Na špatně zachyceném zvuku bylo slyšet, jak se mu změnil dech.
A potom, velmi tiše, z místa mimo kameru promluvila Tereza.
„Martine, to je dobrý. Běž domů.“
Nejhorší na té větě bylo, že zněla klidně
Martin se otočil ke tmě pod schody.
„Pojď sem.“
„Nemůžu.“
„Proč?“
Dlouhá pauza.
„Ještě nejsem hotová.“
Viktor zůstal stát nahoře u dveří. Na obrazovce jsme viděli jen jeho záda. Nic nedělal. Nemusel.
Martin sešel poslední schody a zmizel ze záběru. Kamera dál mířila na prázdné schodiště. Asi dvacet sekund nebylo vidět nic, jen slyšet tlumený rozhovor.
„Pojď.“
„Ne.“
„Terezo.“
„Řekl, že když vydržím, nebudu jako oni.“
„Kdo oni?“
„Dospělí.“
Pak následovalo několik slov, kterým jsem nerozuměl. Martin zvýšil hlas.
„On je dospělej!“
Tereza odpověděla okamžitě.
„Viktor není člověk.“
Oba jsme se Šimkem současně podívali na obrazovku.
Tohle byla nahrávka z července 1999. Vacek o Viktorovi jako o „funkci“ mluvil až později během vyšetřování. A tady osmiletá holka použila skoro stejnou myšlenku, ještě než ji měl kdokoli z policie slyšet.
Martin se znovu objevil v obraze.
Držel Terezu za ruku.
Byla menší než on, světlé vlasy, příliš velké tričko. Na krku měla zavěšený kartonový rámeček, asi dvacet centimetrů široký, jako rekvizitu z výtvarné výchovy.
Uprostřed rámu nebylo nic.
Jen její obličej, když ho zvedla před sebe.
Viktor jí řekl, aby se na bratra podívala správně
Martin táhl sestru ke schodům. Ne násilím, ale bylo vidět, že ona jde neochotně. Viktor jim pořád nepřekážel.
„Terezo,“ řekl.
Dívka se zastavila.
„Podívej se na Martina správně.“
Zvedla kartonový rám.
Podívala se skrz něj na bratra.
„Co děláš?“ zeptal se.
Tereza mlčela.
Viktor pokračoval stejně klidným hlasem.
„Co vidíš?“
„Bráchu.“
„Je celý?“
Další pauza.
„Ne.“
Martin jí rám vytrhl z ruky a hodil na zem.
„Končíme. Jdeme.“
Tehdy Viktor poprvé vykročil.
Jeden krok.
Martin se otočil.
Druhý krok.
„Stůj.“
Viktor se zastavil.
„Vrať jí rám.“
„Jdi do háje.“
Viktor neodpověděl.
Martin šlápl na karton a zlomil ho uprostřed.
Ze zvukové stopy se ozvalo něco, co tam podle obrazu nemělo být: několik dětí současně zalapalo po dechu.
Nebyly v záběru.
Martin se rozhlédl do tmy.
„Kdo je tam?“
Z několika míst se ozvalo šeptání.
Jeho jméno.
Martin.
Martin.
Martin.
Když pohrozil policií, Viktor přestal mluvit k dětem
Martin pustil sestřinu ruku a couvl ke schodům.
„Volám policajty.“
Viktor stál asi tři metry od něj.
„Dobře.“
Ta odpověď Martina zaskočila.
„Slyšíš? Zavolám policii.“
„Slyším.“
„A řeknu jim, co tady děláš.“
Liščí hlava se pohnula sotva znatelně.
„Co tady dělám?“
Martin otevřel ústa.
Nevěděl, jak odpovědět.
Viktor mu začal pomáhat.
„Řekneš, že máš sestru ve sklepě člověka v liščím kostýmu.“
Martin mlčel.
„Řekneš, že ses sem dostal podle papírových obrázků.“
Další pauza.
„Řekneš, že televize zná vaše jména.“
Martin sevřel pěsti.
„A až se tě zeptají, proč jsi sem přišel sám, co řekneš?“
„Přišel jsem pro ni.“
„A proč jsi ji předtím nechal samotnou?“
Martin se nadechl.
„Drž hubu.“
„Až se zeptají jí, ona řekne, že nechce domů.“
„DRŽ HUBU!“
Viktor udělal třetí krok.
Tentokrát se změnil i jeho hlas.
Zmizel klid, zmizela televizní dikce. Pod maskou najednou nebyl učitel ani maskot. Byl tam naštvaný dospělý chlap.
„Tak běž.“
Martin couvl.
„Běž si pro policii. Ale Tereza zůstane tady.“
„Nezůstane.“
„Ty jsi nebyl pozvaný.“
Martin se otočil a vyběhl první schody.
Viktor se za ním rozběhl tak rychle, že kamera nestihla přeostřit
Do té chvíle se Viktor na všech páscích pohyboval pomalu. I když dělal něco nepříjemného, byl těžkopádný, opatrný a trochu směšný. Kostým vypadal, že v něm člověk musí vidět sotva na několik metrů.
Teď vyrazil.
Nebyl to komický běh maskota.
První dva kroky ještě kamera zachytila. Třetí už byl rozmazaný. Martin se ohlédl, zakopl o schod a chytil se zábradlí. Zařval něco, čemu nebylo rozumět.
Tereza zakřičela jeho jméno.
Viktor se dostal ke schodům.
Martin vyběhl nahoru.
Kamera se prudce pohnula, jako kdyby do ní někdo kopl. Spadla na bok.
Obraz zůstal.
Viděli jsme spodní polovinu schodiště a část betonové podlahy.
Martin křičel nahoře.
Pak rána dveří.
Pak nic.
Asi pět sekund úplného ticha.
Potom se na horním schodu objevila bílá rukavice.
Viktor scházel zpátky dolů.
Sám.
Došel až ke kameře, ale nezvedl ji.
Jen se zastavil tak blízko, že byla v záběru část červené vesty a jedna bílá ruka.
Z temnoty za kamerou se ozvala Tereza.
„Kde je Martin?“
Viktor odpověděl dětským moderátorským hlasem.
„Šel domů.“
Dívka několik vteřin mlčela.
„A přijde zpátky?“
Viktor se podíval dolů do objektivu.
„Každý se jednou vrátí do obrazu.“
Po skončení dílu běželo ještě čtyřicet devět sekund záznamu
Na pásce se objevil šum. Čekal jsem konec.
Časový kód ale pokračoval.
Po sedmi sekundách bylo ve statice slyšet vzdálené sirény. Po dvanácti někdo několikrát prudce zabušil na dveře. Po dvaceti třech sekundách se ozval mužský hlas, pravděpodobně policista.
„Policie! Je tam někdo?“
Tereza začala plakat.
Ne hlasitě. Jen ten zvláštní krátký dětský pláč, kdy se člověk snaží nebýt slyšet.
Pak Viktor něco zašeptal.
Museli jsme nahrávku zesílit skoro na maximum.
„Teď uvidíš ticho po obraze.“
Ve třicáté sekundě sirény zmizely.
Ne postupně. Prostě přestaly existovat.
Ve třicáté páté sekundě přestala plakat Tereza.
Ve čtyřicáté první se analogový šum na obrazovce rozdělil do pravidelného obdélníku.
V jeho středu byly dveře.
Ve čtyřicáté deváté sekundě se otevřely.
Za nimi nebyla chodba.
Bylo tam Studio B.
Jenže ne Studio B z roku 1999.
Na zdi visel technický plán verze 3, který jsme se Šimkem našli včera.
U jeho okraje bylo napsané datum zítřka.
Viktor stál pod plánem a díval se přímo na kameru.
„Příště přijďte všichni,“ řekl.
Pak ukázal na čtyři prázdné rámy zavěšené vedle sebe.
„Potřebujeme víc očí.“
Páska se zastavila.
Chlapce z pásky jsem už znal
Šimek tu nahrávku pustil zpět na okamžik, kdy chlapec poprvé přišel ke dveřím. Zastavil obraz na jeho obličeji.
„Je mi povědomý,“ řekl.
Mně taky.
Trvalo mi několik minut, než jsem si uvědomil odkud.
Martin Benda.
Jeden z lidí, které jsem kontaktoval po návštěvě Hany Soukupové. Muž, který mi do telefonu řekl, ať před hovorem odstraním z místnosti televizi. Jeden z tehdejších „navrácených“ dětí.
Jenže na pásce nebyl jedním z pozvaných.
Přišel si pro sestru.
Zavolal jsem mu.
Telefon zvedl po čtvrtém zazvonění.
„Martine, našel jsem pásku.“
Na druhé straně bylo dlouhé ticho.
„Jakou?“
„Tereza.“
Hovor skončil.
O minutu později přišla SMS.
NEMĚL JSI TO POUŠTĚT.
Napsal jsem mu, že potřebuju vědět, co se tehdy stalo.
Další odpověď přišla až po čtvrt hodině.
BYLA TO MOJE SESTRA.
A hned potom druhá.
ALE PODLE VŠECH DOKLADŮ JSEM JEDINÁČEK.
V policejním seznamu jsou dvě prázdné kolonky
Šimek vytáhl kopii starého seznamu dětí ze Studia B. Už jsme ho viděli několikrát. Jména, roky narození, datum nalezení nebo návratu. A mezi nimi dvě položky, u kterých se údaje nedochovaly.
Jedna prázdná kolonka byla mezi Hanou Soukupovou a Martinem Bendou.
Šimek přejel prstem po řádku.
„Tohle jsme vždycky považovali za poškozený zápis.“
Na levém okraji papíru byl sotva viditelný otisk po psacím stroji. Ne celé jméno. Jen poslední dvě písmena.
ZA.
Tereza.
Martin mi večer zavolal zpátky. Tentokrát zněl klidněji.
Řekl, že si sestru nepamatuje jako člověka. Pamatuje si spíš mezery kolem ní. Doma býval u stolu jeden talíř navíc, který rodiče vždycky bez řečí uklidili. Ve starém bytě byly na dveřích dvě výškové čárky vedle sebe, přestože prý vyrůstal sám. Jeho matka dodnes tvrdí, že žádnou dceru nikdy neměla.
„A ty?“ zeptal jsem se.
„Když zavřu oči, vím, že jsem pro někoho chodil domů,“ odpověděl. „Jen nevím pro koho.“
Řekl jsem mu o pásce.
Dlouho mlčel.
„Takže jsem ji nenechal schválně.“
Nevěděl jsem, co odpovědět.
Martin se rozplakal.
Bylo to poprvé, co jsem za celou dobu slyšel dospělého člověka reagovat na Kanál 23 způsobem, který nepůsobil jako hororový příběh. Nebyl v tom strach z Viktora. Byla v tom úleva, že možná sedmadvacet let nenesl pocit viny za někoho, koho si nesměl pamatovat.
Zítřejší vstup jsme nezrušili. Udělali jsme něco horšího
Po té pásce by bylo rozumné zítřejší akci zrušit. Viktor nám doslova řekl, abychom přišli všichni, a ukázal čtyři prázdné rámy. Všechno, co jsme zatím zjistili o Kanálu 23, naznačuje, že více pozorovatelů může znamenat stabilnější obraz.
Řekl jsem to Šimkovi.
Souhlasil.
Pak se podíval na plán verze 3.
„A když tam půjdeme dva a něco se stane, kdo nám uvěří?“
To je přesně problém celého případu. Jeden svědek nestačí. Dva se mohou neshodnout. Záznam se může změnit. Každý bezpečnostní krok je zároveň způsob, jak dát Kanálu další oči.
Nakonec jsme udělali kompromis, který je pravděpodobně přesně tím, co Viktor chce.
Zítra půjdeme čtyři.
Já. Šimek. Technik, který bude sledovat analogovou kameru. A druhý člověk, který bude stát mimo místnost a zapisovat rozdíly mezi tím, co vidíme my a co vidí kamera.
Čtyři lidé.
Čtyři pohledy.
Čtyři rámy.
Když jsem před chvílí otevřel technický plán, datum u vstupu do Studia B bylo pořád zítřejší.
Přibyla ale jedna věta.
Nebyla tam ráno.
BYLO VÁS MÁLO.
Pod tím jsou čtyři malé černé čtverce.
Tři jsou prázdné.
V prvním je nakreslené oko.
