Článek
Poznámka: Text je fikce. Postavy, instituce, vysílání, vyšetřování i popsané události jsou smyšlené.
Pokračování autorské hororové série Kanál 23. Blogový zápis Ondřeje Kříže funguje i samostatně.
Do skříně 23 jsme se nakonec nedostali hned
Po Šimkově návštěvě jsem skoro nespal. Na stole mi zůstala fotografie technické budovy z roku 1999 a na jejím rubu čerstvý nápis DĚKUJEME ZA NÁVŠTĚVU. Ráno jsme měli jet do policejního archivu a podívat se, co zůstalo ve skříni číslo 23. Předpokládal jsem, že právě tam začne další část celé věci. Mýlil jsem se. Nejdůležitější věc toho dne nebyla schovaná v zamčené skříni. Ležela v obyčejné papírové složce, kterou si Šimek třicet let držel doma.
Vyzvedl mě po osmé. V autě skoro nemluvil. Až na parkovišti před archivem vytáhl ze své kožené tašky zažloutlý protokol a položil ho přede mě. Na titulní straně stálo moje jméno, datum 14. srpna 1999 a věta: NEZLETILÝ NALEZEN U OBJEKTU K-23.
Ten datum jsem znal. Jen úplně jinak.
Celý život jsem si čtrnáctý srpen pamatoval jako den, kdy jsem se cestou z hřiště zatoulal moc daleko. V hlavě jsem měl několik útržků: rozpálený asfalt, žlutou prolézačku, policejní auto a mámu, která mě doma objímá tak silně, až mě bolí žebra. Rodiče tomu vždycky říkali „to tvoje velké zabloudění“. Nikdy mi neřekli, že mě policie nenašla někde mezi paneláky.
Našla mě u Studia B.
Kanál 23 měl vlastní večerní program
Šimek mi nejdřív ukázal něco, co policie tehdy označovala jako programovou rekonstrukci. Nebyl to televizní program v běžném smyslu. Technikům se podařilo během několika nocí zapisovat, co se na neexistující frekvenci objevovalo, a z těch poznámek sestavili přibližný rozvrh. Večerní klub s Viktorem byl jen jedna část.
Před ním se několikrát objevil pořad nazvaný MALOVÁNÍ DUŠÍ. Po něm nebo mezi jeho částmi běžela krátká vložka, kterou policisté podle nápisu na obrazovce označovali jako BUBÍK. A kolem půlnoci se občas objevovaly bezejmenné záběry chodeb, oken a ulic, které nikdo nedokázal zařadit.
„Takže Viktor nebyl jediný?“ zeptal jsem se.
„Ani zdaleka,“ odpověděl Šimek. „Jen byl nejlépe zapamatovatelný. A byl určený dětem.“
To poslední slovo řekl způsobem, který mi vadil. Zeptal jsem se, komu byly určené ostatní pořady. Šimek si chvíli pohrával s klíčky od auta. „To jsme se snažili zjistit skoro půl roku.“
Malování duší nevypadalo jako dětský pořad
V archivu měli pracovní kopii jednoho dochovaného dílu. Šimek mi ho nepustil celý; ukázal mi jen přepis a několik fotografií obrazovky. I z nich bylo zřejmé, že s Večerním klubem neměl na první pohled nic společného.
Na první fotografii stál hubený muž v béžovém kabátu uprostřed lesa. Kolem něj nebyla žádná romantická příroda, ale staré pneumatiky, rezavé plechovky, roztrhané igelity a hromady odpadu navezeného do příkopu. Před mužem stál malířský stojan. Na plátně bylo něco, co z dálky připomínalo dům.
Pořad neměl znělku ani titulky. Muž nikdy neřekl své jméno. V policejním přepisu je několik jeho vět. Mluví o tom, že lidé odhazují věci, které už nechtějí vidět, a pak se diví, že se jim vracejí. V jednom okamžiku přejede štětcem přes namalované okno domu a řekne: „Nejhorší špína není venku. Nejhorší je ta, kterou zavřete dovnitř a naučíte děti, aby o ní nemluvily.“
Na další fotografii už obraz domu nebyl. Plátno bylo přemalované do šedé barvy a uprostřed zůstalo jediné malé bílé okno.
„Bylo to pořád stejné místo?“ zeptal jsem se.
Šimek zavrtěl hlavou. Jednotlivé díly vznikaly v lese, na skládce, u opuštěného lomu a jednou v prázdném sadu. Policie všechna ta místa hledala. Některá našla. Žádné ale nevypadalo přesně jako na pásce. Vždycky něco chybělo nebo naopak přebývalo.
Nejvíc mi vadilo, že pořad očividně nebyl určený osmiletému dítěti. Nebyl barevný ani veselý a nikdo v něm nic neučil. Působil spíš jako kázání pro dospělé, jen vysílané na stejné frekvenci jako Viktor.
„My jsme tomu tehdy začali říkat nábor,“ řekl Šimek. „Viktor sbíral pozornost dětí. Malování duší mluvilo k lidem, kteří už byli ochotní hledat v tom nějaký smysl.“
Bubík byl horší, protože nikdy nic nevysvětloval
Druhá část materiálu měla na začátku jen několik ručně napsaných písmen: BUBÍK. Žádná hudba, žádná postava, žádná kulisa. Kamera mířila shora na stůl potažený červenou látkou. Do obrazu vstoupila lidská ruka a černou fixou psala na bílé papíry jednotlivá čísla, jména a krátké věty.
Někdy napsala telefonní číslo a papír odstrčila ze záběru. Jindy jen čas nebo adresu. Policie se nejdřív domnívala, že jde o šifrovanou komunikaci mezi lidmi, kteří Kanál 23 provozovali. Pak zjistili, že některá čísla patří rodinám dětí, které poslaly obrázek do Viktorovy soutěže.
Šimek mi podal fotokopii jednoho snímku. Na papíře bylo staré pevné číslo našich rodičů. Pamatuju si ho dodnes, protože jsme ho měli napsané vedle telefonu na chodbě. Nikdy jsme ho nikde nezveřejňovali.
Pod číslem bylo moje jméno.
ONDŘEJ KŘÍŽ – SOBOTA – 20:40.
Další snímek ukazoval jen tři slova: U HŘIŠTĚ. SÁM.
Zeptal jsem se Šimka, jestli to vysílání policie viděla už tehdy. Řekl, že ne. Tuhle kopii našli až o několik týdnů později mezi zabavenými kazetami. V sobotu 14. srpna tedy nikdo nevěděl, že se na obrazovce několik dní předem objevil přesný čas a místo, kde se mám nacházet.
Jen jeden člověk to podle všeho věděl.
Já.
Dopis o výhře jsem úplně vytěsnil
Šimek mi ukázal další přílohu spisu: průhledný sáček vyfocený při zajištění důkazů. Uvnitř byla pohlednice s liškou v červené vestě. Nebyla profesionálně vytištěná. Obrázek vypadal jako barevná kopie vystřižená a nalepená na tvrdší papír. Na druhé straně stálo dětským písmem: ONDRO, VYHRÁL JSI. PŘIJĎ V SOBOTU V 20:40 K HŘIŠTI. UKÁŽEME TI, KDE SE NATÁČÍ.
Pohlednici jsem poznal dřív, než mi Šimek řekl, odkud ji mají.
V tu chvíli se mi vrátila první skutečná vzpomínka. Ne filmová scéna, spíš fyzický pocit: tvrdý karton v kapse kraťasů a strach, že ho máma najde dřív, než půjdu ven. Vybavilo se mi, že jsem jí o výhře neřekl. Ne proto, že by mi někdo výslovně zakázal mluvit. Bylo mi osm a chtěl jsem ji překvapit samolepkou nebo tím, že se objevím v televizi.
V létě 1999 nebylo nic neobvyklého jít večer na hřiště bez rodičů. Bydleli jsme v malém městě, znali jsme sousedy a o prázdninách nás dospělí sháněli domů až se setměním. Máma si myslela, že jsem venku s kluky z domu. Táta byl na odpolední směně.
Na hřišti nikdo nečekal.
Alespoň ne tak, jak jsem čekal já.
Na plotě byla nalepená malá papírová liška. Pod ní šipka nakreslená červenou fixou. Druhá byla na sloupu veřejného osvětlení. Třetí na zadní straně dopravní značky. Vzpomínky se mi vracely po kouscích, jak je Šimek doplňoval z protokolu. Šel jsem za těmi značkami asi deset minut. Vedly pryč od paneláků, kolem garáží a k nízké technické budově na kraji průmyslového areálu.
K té samé budově, kterou dnes znám jako Studio B.
U dveří na mě čekal člověk bez masky
V mé hlavě byl dlouhá léta konec příběhu jednoduchý: zabloudil jsem, našla mě policie, odvezla mě domů. Podle původního hlášení to bylo jinak. Když jsem dorazil k budově, stál před ní muž v tmavých kalhotách a světlé košili. Žádná liščí hlava. Žádný kostým. Měl jen červenou vestu podobnou té, kterou nosil Viktor.
Řekl mi, že jsem přišel správně. Zeptal se, jestli mám pohlednici, a když jsem mu ji ukázal, otevřel boční dveře. Za nimi vedlo schodiště dolů.
Na tom místě mi bylo osm a pořád jsem se nebál. To je na celé vzpomínce možná nejhorší. Nebyl jsem unesený dítě, které někdo táhne násilím do sklepa. Myslel jsem si, že jdu do televize. Že za několik minut uvidím kulisy a Viktora a možná mi dovolí zamávat do kamery.
Podle mé první výpovědi jsem udělal několik kroků dovnitř. Muž za mnou zavřel venkovní dveře, ale nezamkl je. Ze spodního patra bylo slyšet elektrické bzučení a něco, co jsem tehdy policistovi popsal jako „televizi bez obrázku“.
Pak se zespodu ozval Viktor.
Neviděl jsem ho. Jen hlas.
„Ondro, pojď si pro výhru.“
Kdyby se následující dvě minuty odehrály trochu jinak, tenhle blog by možná nikdy nevznikl.
Policie už byla na cestě
Toho dne se podle Šimka nerozběhl zásah kvůli mně. Policie už několik dní prověřovala kabelový rozvod kvůli stížnostem a výpovědi jednoho technika. Večer 14. srpna dostali informaci, že se v objektu svítí navzdory tomu, že měl být oficiálně uzavřený. Dvě auta byla několik ulic odsud.
Šimek byl tehdy mladý kriminalista a seděl v prvním z nich.
Když přijeli, boční dveře byly pootevřené. Šimek tvrdí, že si nejdřív všiml dětské tenisky na horním schodu. Pak mě uviděl stát asi v polovině prvního ramene, čelem dolů. Muž v červené vestě byl o několik schodů pode mnou.
„Řekl jsem vám, ať jdete ke mně,“ popsal mi Šimek. „Ani jste se neotočil.“
V protokolu stojí, že na druhou výzvu jsem odpověděl: „Nemůžu, už mě pustili do televize.“
Šimek seběhl několik schodů, chytil mě za ramena a odtáhl nahoru. Druhý policista šel za mužem v červené vestě. Chodba se ale podle jeho zápisu po několika metrech rozdělila a podezřelého ztratil. Při pozdějším ohledání žádné takové rozdělení chodby nenašli.
Mě posadili do služebního auta. Pamatuju si plastový kelímek s vodou, modré světlo od majáku odrážející se ve skle a Šimka, který si klekl vedle otevřených dveří a ptal se, kdo mi řekl, abych tam přišel.
Řekl jsem Viktor.
„Viděl jsi ho?“ zeptal se.
Podle protokolu jsem zavrtěl hlavou a odpověděl: „Ne. Ale poznal mě.“
Moje druhá výpověď už byla úplně jiná
První výpověď vznikla asi dvacet minut po tom, co mě odvedli od schodiště. Druhou se mnou policista sepsal po půlnoci za přítomnosti rodičů. Jsou mezi nimi rozdíly, které Šimek dodnes neumí vysvětlit.
V první mluvím o pohlednici, papírových liškách, muži v červené vestě, schodech a Viktorově hlasu. Ve druhé tvrdím, že jsem šel z hřiště za staršími kluky, ztratil jsem se mezi garážemi a policie mě našla venku. Na otázku, zda jsem vstoupil do nějaké budovy, odpovídám ne.
Pod druhou výpovědí je podpis mého otce.
Šimek tvrdí, že otec přišel na stanici asi ve čtvrt na jedenáct. Když mu ukázali pohlednici a řekli, kde mě našli, nejdřív nevěřil. Pak prý poznal obrázek lišky a začal se ptát na Kanál 23. To byl okamžik, kdy policie poprvé zjistila, že podivné vysílání někdo sledoval i doma a že děti do něj posílaly své adresy.
Teď konečně chápu, proč táta druhý den volal kabelové společnosti, proč po večerech vytahoval anténu ze zdi a proč se později dostal ke Studiu B mnohem hlouběji, než mi kdy přiznal. Nezačal pátrat kvůli televiznímu pořadu.
Začal pátrat, protože mě z toho sklepa policie vytáhla několik kroků předtím, než jsem zmizel za dveřmi.
Na jedné z pásek byl záznam natočený ve stejný večer
Šimek mi pak ukázal poslední věc, kvůli které mi ten den přestal připadat jako návrat vzpomínek a začal působit jako něco mnohem horšího. Na jedné zabavené VHS byl krátký úsek natočený ve Studiu B přibližně ve 20:46, tedy několik minut poté, co mě policie odvedla ven.
Kamera mířila na zelený koberec Večerního klubu. Viktor seděl na malé dětské židli, ruce položené na kolenou. Vedle něj stála druhá židle, prázdná. Na opěradle bylo papírovou páskou přilepené moje jméno.
Nikdo na záznamu nemluvil skoro dvě minuty. Pak Viktor otočil hlavu k prázdné židli a řekl: „Ondřej dnes nepřišel.“
Chvíli počkal.
„To nevadí. Ondřej přijde, až bude větší.“
Obraz se na několik sekund rozpadl. Když se vrátil, za Viktorem už nebyla tabule Večerního klubu. Stálo na ní černou křídou napsáno: ODLOŽIT.
Stejné slovo, které policie později našla u mé dětské kresby.
Do archivu jsme dorazili o čtyřicet tři minut pozdě
Po tomhle jsem potřeboval chvíli sedět venku. Bylo skoro deset dopoledne, kolem nás chodili lidé do práce a někdo na protější straně ulice vykládal z auta krabice s kancelářským papírem. Ten kontrast byl absurdní. Já právě zjistil, že jedna z nejbanálnějších vzpomínek svého dětství je možná jen náhradní verze něčeho, co mi mozek nebo Kanál 23 dovolil ponechat.
Nakonec jsme do budovy archivu vešli. Šimek se prokázal, pracovnice u přepážky našla starý spis a pak se zarazila.
„Vy jste tu dnes už byl?“ zeptala se ho.
Šimek odpověděl, že ne.
Žena otočila monitor, abychom oba viděli evidenci vstupů. Skříň 23 byla otevřena v 8:12. Přístup byl vedený na jméno Pavel Šimek. U záznamu stálo, že byly vyjmuty tři videokazety a jedna byla vrácena zpět.
Bylo 8:55.
Já se Šimkem jsem v té době ještě seděl v jeho autě na druhém konci města.
Pracovnice zavolala kolegu z ostrahy. Šimek jí ukázal občanku, starý průkaz i potvrzení o návštěvě. Nikdo nemluvil asi půl minuty.
Pak se Šimek zeptal, jestli mají kameru z chodby.
Měli.
Na záznamu v 8:11 prošel kolem recepce muž, který se prokázal jeho jménem. Kamera ho zabrala jen z profilu. Nebyl mu podobný dnes.
Byl podobný Šimkovi na fotografii z roku 1999.
Mladému Hodináři.
A v pravé ruce nesl černý fix.
