Článek
Autorská hororová povídka. Otcovu zakázanou VHS jsem pustil. Nebyl na ní dětský pořad, ale policejní záznam ze sklepa, kde vznikal Kanál 23.
Kazetu jsem nakonec pustil
V minulém zápisu jsem skončil u VHS kazety, kterou po sobě nechal můj otec. Byla přelepená červenou izolepou, zavřená v plastovém boxu a jeho rukopisem na ní stálo 23 / NEPOUŠTĚT ONDROVI. Uvnitř víka pak někdo jiný připsal větu „Zůstaň v obraze, Ondřeji.“ Rozumný člověk by v tu chvíli kazetu odložil, zavolal policii a další noc spal někde, kde není televize. Já jsem místo toho ve dvě ráno vytáhl starý přehrávač a kazetu pustil.
Nechci to obhajovat zvědavostí. Po tom, co Kanál 23 předchozí noc ukázal můj současný byt a nechal mi zavolat hlasem mrtvého otce, už zvědavost nebyla hlavní důvod. Potřeboval jsem vědět, co otec věděl a proč mě před tím celý život držel dál. Pořád jsem si totiž namlouval, že někde musí existovat normální vysvětlení: skupina lidí, pirátské vysílání, podvod, cokoliv, co lze rozebrat na kabely, kamery a lidskou hloupost.
Kazeta mi tuhle možnost vzala během prvních třiceti vteřin.
Otec nenahrál Večerní klub. Nahrál policejní důkazní materiál
Obraz začal modrou tabulkou, kterou jsem nikdy předtím neviděl. Nebyla televizní. Vypadala jako titulek vložený z profesionální střižny a nesla označení K-23/99, STUDIO B, VSTUPNÍ OHLEDÁNÍ. Pod tím datum 17. srpna 1999 a drobný řádek „pracovní kopie - neveřejné“. Pak kamera zabírala chodbu, po které šli dva policisté v civilu a technik s baterkou. Zvuk byl špatný, ale dostatečně srozumitelný, abych slyšel jejich rozhovor.
Jeden z mužů se ptal, zda je objekt odpojený od sítě. Technik mu odpověděl, že elektřinu vypnuli už před hodinou, ale že v jedné části suterénu stále naměřili napětí. Druhý policista se tomu zasmál a řekl něco o špatném rozvaděči. Technik se nesmál. „Rozvaděč je venku,“ odpověděl. „Tady dole už nic napájeného být nemá.“
Kamera se zastavila před dveřmi s vybledlou cedulkou STUDIO B. Poznal jsem mosazný zámek. Klíč, který mi někdo včera nechal přede dveřmi, měl přesně stejný tvar jako ten, který policista na záznamu zasunul do vložky.
Studio B vypadalo jako dětská družina po zavíračce
Za dveřmi byla místnost z Večerního klubu. Zelený koberec, papírové slunce, tabule, dřevěné kostky. Na první pohled působila menší, než jak ji kamera televizního pořadu dokázala vytvořit. Kulisy končily sotva dva metry za místem, kde stával Viktor. Za papírovou stěnou nebylo nic pohádkového. Jen hrubý beton, rezavé potrubí a druhé dveře bez kliky.
Policista, který držel kameru, přešel ke stolu. Leželo na něm několik desítek dětských obrázků. Každý byl vložený do průhledné složky a opatřený štítkem se jménem, věkem a adresou. Některé kresby jsem zahlédl jen na vteřinu, jiné kamera zabrala zblízka. Paneláky, rodinné domy, pokoje, okna označená šipkou. Přesně to, co po nás Viktor v létě 1999 chtěl.
Pak se v záběru objevil můj obrázek. Policista ho vytáhl z hromady a přečetl jméno. „Ondřej Kříž, osm let.“ Někdo mimo kameru řekl, ať ho dá zvlášť. Na štítku u mé kresby byla červeným fixem připsaná dvě slova: ODLOŽIT. ČEKAT.
Nevím, jak dlouho jsem na ten obraz zíral. Jedna část mozku se stále snažila tvrdit, že jde o podvrh vyrobený podle věcí, které jsem už zveřejnil. Jenže detail na zadní straně obrázku jsem nikdy nikomu neřekl. Jako dítě jsem tam nakreslil malého psa, kterého jsme měli jen několik měsíců. Na kazetě byl vidět.
Za kulisou vedla chodba do sklepa
Policisté otevřeli druhé dveře páčidlem. Kamera se na chvíli sklonila k podlaze a právě tehdy je na záznamu jediný obraz, který bych nejraději neviděl. Na šedém betonu byla zaschlá tmavá skvrna, částečně setřená do dlouhého šmouhovitého oblouku. Vedle ní ležela jedna dětská ponožka a prasklá plastová spona do vlasů. Kamera nic dalšího neukázala a muž za ní jen tiše řekl: „Tohle označte.“
Nic dalšího kamera neukázala. Žádné tělo, žádný detail zranění. Právě proto mi to připadalo horší. Člověk si zbytek doplní sám a mozek bývá mnohem méně milosrdný než kamera.
Chodba za studiem vedla do tří malých místností. V první byly regály s kazetami. Ve druhé staré televizory, modulátory a kabely. Třetí pokoj byl prázdný až na několik nízkých židlí obrácených ke stěně. Každá měla na opěradle číslo. Nad nimi byly tužkou udělané čárky, jako když někdo počítá dny.
Na zdi někdo napsal velkými písmeny: KDO JE VIDĚT, NEZMIZÍ.
Policie měla další pásky a někdo je chtěl zničit
Záznam ohledání skončil a kazeta přeskočila na další materiál. Znovu modrá tabulka, tentokrát označení K-23/99-B, VÝSLECH TECHNIKA. Obraz byl statický. U stolu seděl unavený muž kolem padesátky, podle titulku Jaroslav Vacek, technik kabelového rozvodu. Jméno jsem nikdy neslyšel. Muž, který ho vyslýchal, zůstal mimo záběr.
Vacek mluvil o skupině zaměstnanců a několika lidech zvenčí, kteří si říkali Spolek čistého signálu. Nešlo prý původně o sektu ani o nic náboženského. Byli to nadšenci do vysílání, radioamatéři a technici, kteří na začátku devadesátých let zkoušeli, jak daleko lze v kabelové síti protlačit vlastní obraz. Na jedné nepoužívané frekvenci se jim ale opakovaně vracel signál, který podle Vacka nikdo nevysílal.
„Byl tam obraz?“ zeptal se policista.
„Nejdřív jen šum. Pak místnost.“
„Jaká místnost?“
Vacek se podíval přímo do kamery. „Ta, kterou jsme ještě nepostavili.“
Podle jeho výpovědi začali místnost ze signálu napodobovat ve skutečnosti. Zelený koberec, tabule, papírové slunce. Tvrdili si, že jde o experiment, způsob, jak zjistit, zda se obraz změní, když vytvoří jeho fyzickou kopii. Změnil se. Ve šumu se poprvé objevila postava. Neměla liščí hlavu. Ta vznikla až později, protože jeden z techniků údajně řekl, že „děti se nebudou bát něčeho, co zná jejich jméno, pokud to bude vypadat jako kamarád“.
Policista se Vacka zeptal, kdo byl Viktor. Technik dlouho mlčel. „Viktor není člověk,“ řekl nakonec. „Viktor je funkce.“
Na třetí pásce byly děti
Další část nesla označení K-23/99-C a poznámku ZAJIŠTĚNO VE SKLEPNÍM ARCHIVU. Otec na krabičku propiskou připsal: NEDÍVAT SE SE ZVUKEM. Samozřejmě jsem si toho všiml až poté, co záznam začal.
Kamera stála v rohu Studia B a mířila na tři židle. Seděly na nich děti přibližně mého tehdejšího věku. Na policejní kopii byly obličeje překryté černými obdélníky, takže jsem nikoho nemohl poznat. Nebyly svázané a na záznamu jim nikdo fyzicky neubližoval. Přesto jsem během několika vteřin pochopil, proč otec kazetu označil tak, jak ji označil.
Děti se nedívaly na Viktora. Dívaly se těsně vedle kamery. Na něco, co v obraze nebylo. Jedno z nich potichu plakalo, ale rukama si neutíralo tvář. Druhé stále dokola opakovalo číslo dvacet tři. Třetí, malý kluk v pruhovaném tričku, odpovídal na otázky hlasu přicházejícího zpoza kamery.
„Co je za sněhem?“ zeptal se hlas.
„Lidi.“
„Jací lidé?“
Kluk zavrtěl hlavou. „Nejsou to lidi, když se na ně nedíváme.“
Následovalo několik vteřin analogového rušení. Když se obraz vrátil, všechny tři děti seděly o jednu židli dál, přestože na pásce nebyl vidět žádný pohyb. Jedna židle zůstala prázdná. Hlas za kamerou se zeptal, kdo na ní seděl. Děti současně odpověděly: „Nikdo.“
Pak se ze tmy mimo záběr ozval známý Viktorův hlas. „Výborně. Když si někdo nepamatuje jméno, můžeme použít jeho místo.“
Vyšetřovatelé vypnuli záznam dřív než já
Páska pokračovala ještě několik minut, ale samotný policejní záznam byl přerušen. Obraz se najednou změnil na místnost, kde původní kazetu sledovalo několik kriminalistů. Někdo tedy při kopírování omylem nebo úmyslně nahrál i jejich reakci. Jeden z policistů vstal, zastavil přehrávač a řekl, že další část se nebude pouštět před lidmi, kteří nejsou v případu. Druhý muž se zeptal proč. Odpověď byla krátká: „Protože odtud už je to trestný čin, ne televize.“
Na stole před nimi ležela složka. Kamera ji zabírala šikmo, ale některé řádky šly přečíst. Seznam jedenácti dětí. U sedmi slovo NAVRÁCENO. U dvou HOSPITALIZACE. U dalších dvou kolonka zůstala prázdná. Žádný popis, žádný křížek, žádné „pohřešován“. Jen prázdné místo.
U spodního okraje listu byla poznámka: „Všichni navrácení shodně popírají pobyt ve Studiu B. Čtyři z nich však spontánně kreslí identickou místnost a postavu lišky.“
V tu chvíli mi došlo, co na příběhu z roku 1999 nesedělo nejvíc. Nikdo nepotřeboval dětem namluvit, že se nic nestalo. Ony si to skutečně nepamatovaly.
Spolek čistého signálu nevěřil v oběť. Věřil v obraz
Poslední výslech na kazetě byl nejhorší právě tím, jak klidně probíhal. Jaroslav Vacek už nemluvil jako technik, který se snaží zachránit sám sebe. Působil spíš jako člověk, který rezignoval na to, zda mu někdo uvěří.
Vyšetřovatel se ho zeptal, proč vybírali děti a proč chtěli jejich jména, adresy a fotografie pokojů. Vacek odpověděl, že Spolek čistého signálu postupně přestal považovat vracející se obraz za technickou anomálii. Začali věřit, že šum není prázdný. Že mezi jednotlivými snímky existuje něco, co člověka dokáže napodobit, pokud o něm dostane dost informací.
„Potřebovalo to děti?“
„Potřebovalo to první obraz člověka,“ řekl Vacek. „Dítě je jen začátek. Jméno, pokoj, hlas, strach. Pak se čeká.“
„Na co?“
Vacek sklopil oči. „Až vyroste.“
Vyšetřovatel se ho zeptal, co se potom stane. Vacek se podíval ke kameře tak dlouho, až jsem měl absurdní pocit, že se nedívá na policistu v roce 1999, ale na mě v roce 2026.
„Pak už nemusíte dítě nikam brát,“ řekl. „Přijde samo. Protože celý život potřebuje vědět, co tehdy vidělo.“
Můj otec byl na posledních pěti minutách
Myslel jsem, že kazeta skončila. Obraz na několik vteřin zčernal a přehrávač začal chrčet. Pak naskočil další záznam bez titulku. Studio B bylo obehnané policejní páskou a u dveří stál můj otec. Hádal se s mužem, kterého kamera zabírala jen zezadu.
„Chci jeho jméno ze seznamu pryč,“ říkal otec.
„To už nejde.“
„Je mu osm.“
„Právě proto čekají.“
Otec muže chytil za bundu. Kamera se rozklepala a někdo je od sebe odtrhl. Pak otec řekl větu, kterou jsem od něj nikdy neslyšel: „Jestli se k němu ještě jednou přiblížíte, postarám se, aby tohle místo už nikdo nikdy neotevřel.“
Muž mu odpověděl: „Pane Kříži, vy pořád nechápete, že budova s tím nemá nic společného.“
Na záznamu se v tu chvíli ozvalo slabé zapraskání. Televizor postavený v rohu místnosti, který nebyl zapojený do zásuvky, se rozsvítil. Na obrazovce byl Viktor. Nestál ve Studiu B, které kamera právě snímala. Stál v jeho čisté, televizní verzi. Za ním na tabuli bylo napsáno jediné slovo: ONDŘEJ.
Můj otec se na obrazovku podíval a úplně ztichl. Viktor zvedl ruku a zamával.
Kazeta skončila jednou větou pro mě
Poslední obraz nebyl z roku 1999. O tom jsem si jistý. Kvalita se změnila z analogového šumu na čistý digitální obraz. Kamera stála v místnosti, kterou neznám. Na stole ležela tatáž kazeta, kterou jsem právě sledoval, a vedle ní mosazný klíč. V pozadí byly kovové regály plné krabic s policejními štítky.
Někdo vzal jednu z krabic a položil ji před kameru. Na boku bylo označení K-23/99 - NEZAŘAZENÉ ZÁZNAMY. Potom se objevila bílá tabulka s textem: ODDĚLENÍ ARCHIVU, SKŘÍŇ 23.
Pod tím naskočil dnešní čas.
Kazetu jsem vypnul. Asi minutu jsem seděl potmě a poslouchal, jak se páska v přehrávači pomalu dotáčí. Potom mi zazvonil telefon. Neznámé číslo. Tentokrát jsem ho nezvedl. Volající nechal hlasovou zprávu.
Byl to starší muž. Představil se jako Pavel Šimek a řekl, že v roce 1999 pracoval na kriminálce. Prý dnes náhodou narazil na můj první text o Kanálu 23. Pak dodal něco, co mi od té doby nedovolilo usnout.
„Pane Kříži, váš otec si odnesl jen jednu kazetu. My jsme jich měli dvacet sedm. A tři z nich se minulý týden z archivu ztratily.“
Na konci zprávy bylo několik vteřin ticho. Už jsem myslel, že zavěsil. Pak se ozval ještě jednou.
„A pokud vám někdo dal klíč od Studia B, nechoďte tam. To není studio. Nikdy nebylo.“
Hlasová zpráva skončila.
Za deset minut mi přišla SMS se dvěma slovy: ZŮSTAŇ DOMA.
Nevím, jestli ji poslal Šimek.
Protože druhá zpráva dorazila okamžitě po ní z čísla bez odesílatele.
„Díl deset začíná návštěvou.“
