Článek
Text je fikce. Postavy, vysílání, instituce i popsané události jsou smyšlené.
Jmenuju se Ondřej Kříž
V minulém zápisu jsem své jméno schválně nepoužil. Nebyl v tom žádný velký plán. Po sedmadvaceti letech, kdy jsem si namlouval, že Kanál 23 byl jen podivná dětská vzpomínka, mi prostě připadalo rozumnější nedávat na internet všechno. Jenže po včerejší noci už je to stejně jedno. Viktor moje jméno zná. Zná ho od roku 1999 a podle všeho ho zná lépe, než jsem si chtěl připustit.
Takže tedy: jmenuju se Ondřej Kříž, je mi pětatřicet a v létě 1999 jsem jako osmiletý poslal do televizní soutěže obrázek našeho paneláku. Pořad se jmenoval Večerní klub s Viktorem a vysílal na kanálu, který neměl existovat. Minulý týden mi po sedmadvaceti letech někdo doručil VHS s osmým dílem. Kazeta končila oznámením, že další díl poběží živě v 23:23.
Včera večer jsem slíbil, že u toho budu. Teď bych byl radši, kdybych ten slib nikdy nenapsal.
Ve 23:17 se v seznamu programů objevilo číslo 23
Televizi jsem zapnul s předstihem. Nechal jsem rozsvícenou lampu v obýváku, světlo v kuchyni i chodbu. Připadal jsem si kvůli tomu trochu směšně, ale tma mi najednou vadila víc než obvykle. Na stole jsem měl telefon, druhý starý mobil jako kameru a notebook, na kterém jsem si zapisoval časy. Internet fungoval normálně. Televize taky. Nic nenasvědčovalo tomu, že se za pár minut stane něco zvláštního.
Ve 23:17 obraz na okamžik zamrzl. Ne vypadl signál, nezčernala obrazovka; jen se na půl sekundy zastavil pořad, který běžel, a zvuk se protáhl do hlubokého elektronického tónu. Když se obraz znovu rozběhl, v seznamu programů přibyla položka 23. Bez názvu, bez loga, bez informací o vysílání. Přesně stejná, jakou jsem ráno zahlédl jen na pár vteřin.
Tentokrát nezmizela. Kurzor se na ni navíc přesunul sám. Ovladač ležel přede mnou na stole.
Přesně ve 23:23 začal devátý díl
První sekundy byly úplně černé. Potom se ozvalo zapraskání starého analogového signálu a obraz se pomalu rozsvítil. Zelený koberec. Papírové slunce. Dřevěné kostky. Všechno stejné jako na kazetě a v mých vzpomínkách. Uprostřed stál Viktor v červené vestě, s hlavou trochu nakloněnou na stranu. Kostým vypadal špinavější než v roce 1999, ale nedokážu říct, jestli to nebylo jen kvalitou obrazu.
Tentokrát však na tabuli za ním nebylo napsáno VEČERNÍ KLUB. Stálo tam jediné slovo: ONDŘEJ.
Viktor několik vteřin mlčel. Pak se přiblížil ke kameře tak blízko, že přes obrazovku byla vidět popraskaná umělá srst kolem jeho očí. „Dobrý večer, Ondřeji,“ řekl. „Dneska budeme zkoušet, co sis opravdu zapamatoval.“
V tu chvíli jsem televizi ztišil. Ne vypnul, jen ztišil. Byla to automatická reakce, asi jako když člověk stáhne rádio, protože v něm zaslechne svoje jméno. Viktor ale pokračoval stejně hlasitě. Jeho hlas už nešel z reproduktorů televize. Ozýval se z malé bluetooth bedýnky na polici, která nebyla zapnutá a několik měsíců jsem ji ani nenabíjel.
První otázka se týkala mého dětského pokoje
Na obrazovce se objevil můj obrázek z roku 1999. Modrý panelák, červená šipka u okna, strom před vchodem. Tentokrát byl snímek mnohem ostřejší než na staré kazetě. Bylo vidět i to, co jsem kdysi napsal na zadní stranu pastelkou: Ondřej, 8 let, druhé patro, pokoj vlevo od kuchyně.
„Kde máš pokoj dnes?“ zeptal se Viktor.
Mlčel jsem. Bylo absurdní předpokládat, že čeká na odpověď, ale zároveň jsem si vzpomněl na otce. Na to, jak v roce 1999 vytrhl kabel ze zdi a několik dní mi zakazoval o pořadu mluvit. Pokud něco věděl, nikdy mi to neřekl. Otec zemřel před osmi lety a poslední roky jsme se ke Kanálu 23 vůbec nevraceli.
Viktor na obrazovce pomalu zvedl jednu rukavici. „Správně,“ řekl, přestože jsem neodpověděl. „Pořád je vlevo od kuchyně.“
To už nebyla pravda o našem starém bytě. Byla to pravda o bytě, ve kterém žiju teď.
Kamera se přepnula do mého obýváku
Obraz přeskočil bez šumu a bez střihu. Najednou jsem se díval sám na sebe. Kamera byla někde vysoko za gaučem, přibližně v místě, kde mám jen holou zeď a obraz. Viděl jsem svůj zátylek, notebook na stole, telefon položený vedle hrnku a televizi před sebou. Na televizní obrazovce uvnitř televizní obrazovky stál Viktor. Vznikl nekonečný tunel obrazu v obraze.
První instinkt byl otočit se. Neudělal jsem to. Místo toho jsem se díval na záběr a snažil se pochopit, odkud může být pořízený. Druhý telefon, kterým jsem místnost nahrával, stál z úplně jiného úhlu. Notebook neměl kameru natočenou tím směrem. V místě údajné kamery nebyla zásuvka ani polička, nic.
Na záběru se za mými zády něco pohnulo. Ne Viktor. Malá postava. Dítě v tmavém tričku se objevilo ve dveřích do chodby a zůstalo stát. Obličej nebyl kvůli kvalitě signálu vidět, ale nebylo potřeba nic dopočítávat. To tričko jsem znal z rodinných fotek. Měl jsem ho celé léto 1999.
Na skutečné chodbě za mnou bylo ticho. Na televizní chodbě stál osmiletý já.
Pak se ozval hlas mého otce
Telefon na stole začal zvonit. Displej neukazoval číslo ani „neznámý volající“. Bylo na něm jméno TÁTA. Kontakt jsem v telefonu stále měl, i když jeho číslo bylo roky zrušené. Několik vteřin jsem jen sledoval vibrace telefonu po desce stolu. Nakonec jsem hovor přijal a zapnul reproduktor.
Neozval se žádný pozdrav. Jen šum, hluboké hučení a potom otcův hlas, mnohem mladší, než jak si ho pamatuju z posledních let. „Ondro, jestli tohle někdy slyšíš, tak jsme to nezastavili,“ řekl. Mluvil rychle a potichu. „Nedívej se na něj moc dlouho. A když začne říkat tvoje jméno, hlavně mu neodpovídej.“
Viktor na televizi se pomalu otočil hlavou ke kameře. Do té chvíle stál bokem. „Tatínek zase napovídá,“ řekl téměř pobaveně.
Hovor se přerušil. Na displeji se po jeho ukončení neobjevila žádná položka v historii volání.
Vysílání ukázalo něco, co jsem nikdy neviděl
Následoval starý záběr z léta 1999. Kvalita odpovídala domácí kameře. Poznal jsem naše panelákové sklepy podle zelených dveří kójek a potrubí vedeného pod stropem. Kamera mířila na mého otce. Byl mladší, hubenější a tak vzteklého jsem ho jako dítě snad nikdy neviděl. Stál proti muži v pracovním plášti, jehož obličej zůstal mimo záběr.
„Poslal vám obrázek, nic víc,“ říkal otec. „Takže tu soutěž zrušíte, jeho údaje smažete a přestanete vysílat do našeho domu.“
Muž mimo obraz odpověděl klidně: „To není naše vysílání.“
„Tak odkud to jde?“
Na záznamu bylo několik vteřin ticho. Pak ten člověk řekl větu, která mě od té doby nepustila: „My jsme jen otevřeli kanál. To, co je na druhé straně, jsme nevymysleli.“
Záběr skončil. Viktor se vrátil na obrazovku a na tabuli za ním přibyla k mému jménu číslice 9.
Přede dveřmi ležela obálka
Ve 23:36 se vysílání ukončilo stejně náhle, jako začalo. Obraz zčernal a televize se sama vrátila na předchozí program. Internet se nepřerušil, pojistky nevypadly, žádná elektronika nebyla poškozená. Druhý telefon přitom celou dobu natáčel. Na jeho záznamu je ale jen můj obývák, já sedící před televizí a černá obrazovka. Žádný Viktor, žádný dětský pořad. Mluvím tam sám se sebou a přibližně ve 23:31 zvedám telefon, který podle videa vůbec nezvoní.
Asi dvacet minut jsem se neodvážil otevřít dveře bytu. Nakonec jsem zkontroloval kukátko a chodbu. Byla prázdná. Na rohožce ale ležela obyčejná bílá obálka, kterou tam předtím určitě nikdo nepoložil. Neměla známku ani jméno. Uvnitř byl malý mosazný klíč a vybledlá fotografie.
Na fotografii stál můj otec před nízkou technickou budovou. Vedle něj byli dva muži a žena, které nepoznávám. Nad dveřmi budovy visela stará cedule KABELOVÝ ROZVOD - VSTUP ZAKÁZÁN. Na zadní straně bylo propiskou napsáno: Studio B, 14. srpna 1999.
Pod tím byla ještě jedna věta jiným rukopisem: Ondřej se nesmí dostat dovnitř.
Dnes jsem zavolal mámě
Ráno jsem jí fotografii poslal. Nejdřív mi napsala, že neví, co to je. Po deseti minutách zavolala a ptala se, odkud ji mám. Když jsem jí řekl o obálce, přestala na chvíli mluvit. Pak mi poprvé za celý život přiznala, že otec po té televizní soutěži opravdu někam jezdil. Tvrdil jí, že řeší stížnost s kabelovou společností. Jednou se vrátil až nad ránem, měl roztrženou bundu a doma spálil několik papírů v plechovém kýblu na balkoně.
Zeptal jsem se, jestli po něm něco zůstalo. Nějaká kazeta, dokumenty, cokoli z roku 1999. Máma mi řekla, že ve sklepě pořád stojí dvě jeho krabice, které od stěhování nikdy neotevřela.
Jednu z nich jsem dnes odpoledne přivezl domů. Jsou v ní staré účty, manuály k videorekordéru, kabely a několik VHS kazet. Jedna je bez obalu, přelepená širokou červenou izolepou. Otcovým rukopisem je na ní napsáno: 23 / NEPOUŠTĚT ONDROVI.
Je skoro půlnoc a kazeta leží přede mnou na stole. Po včerejšku bych měl udělat jedinou rozumnou věc: nechat ji být. Jenže klíč z obálky přesně pasuje do malého kovového zámku na plastovém boxu, ve kterém ji otec schoval.
A na vnitřní straně víka je stejným černým fixem, jakým byla nadepsaná VHS z minulého týdne, napsána věta, kterou můj otec určitě nenapsal: „Zůstaň v obraze, Ondřeji.“
