Článek
Poznámka: Text je fikce. Postavy, instituce, vysílání, vyšetřování i popsané události jsou smyšlené.
Pokračování autorské hororové série Kanál 23. Blogový zápis Ondřeje Kříže funguje i samostatně.
Mladý Hodinář prošel recepcí osmačtyřicet minut před námi
V minulém zápisu jsem skončil u bezpečnostního záznamu z policejního archivu. V 8:11 prošel recepcí muž, který se prokázal jménem Pavel Šimek a nechal si otevřít skříň číslo 23. Problém byl v tom, že skutečný Pavel Šimek seděl v tu chvíli se mnou v autě na druhém konci města. Muž na kameře navíc nevypadal jako dnešní sedmdesátník. Vypadal jako Šimek na fotografiích z roku 1999.
Mladý Hodinář. Stejné vlasy, stejná bunda, stejný způsob, jakým při chůzi držel levou ruku trochu od těla. V pravé nesl černý fix.
Ostraha přehrála záznam třikrát. Pokaždé byl stejný, což Šimka očividně uklidnilo méně, než kdyby se měnil. Muž přišel k recepci, předložil starý služební průkaz, podepsal formulář a odešel chodbou směrem k depozitáři. Kamera ho zabrala ještě jednou u výtahu. Tam se na několik sekund otočil přímo k objektivu.
Šimek seděl vedle mě a díval se na vlastní obličej starý téměř třicet let. Neřekl ani slovo.
Pracovnice archivu nakonec vypnula monitor. „Tohle budeme muset nahlásit,“ řekla.
„Nahlaste,“ odpověděl Šimek. „Ale než zavoláte půlku republiky, potřebuju vidět tu skříň.“
Trvalo další hodinu, než se našel vedoucí směny, sepsala se mimořádná událost a někdo rozhodl, že bývalému kriminalistovi, jehož mladší verze právě prošla kamerovým systémem, je opravdu možné umožnit vstup do místnosti s materiálem z případu, který už dávno oficiálně neexistuje. Kdyby nešlo o mě, připadalo by mi to absurdní. V tu chvíli jsem jen chtěl vědět, co si ten člověk z roku 1999 odnesl.
Skříň 23 byla zapečetěná, ale plomba byla čerstvá
Depozitář vypadal přesně tak nudně, jak má policejní archiv vypadat. Kovové regály, šedé krabice, fluorescentní světlo a vzduch, který voněl papírem, prachem a starým lepidlem. Skříň číslo 23 nebyla žádná tajná komora. Obyčejná vysoká plechová skříň s cylindrickým zámkem a papírovou plombou přes dvířka.
Vedoucí archivu ukázal na plombu. Byla celá, opatřená dnešním datem a podpisem pracovníka, který ji podle systému nalepil v 8:26 po vrácení jedné kazety. Ten pracovník přísahal, že si žádného mladého Šimka nevšiml. Pamatoval si jen interní požadavek v počítači a krabičku položenou na vozíku.
„Takže někdo otevřel skříň, odnesl tři pásky, jednu vám vrátil a vy jste ho neviděl?“ zeptal jsem se.
Muž se urazil. „Říkám vám, že ten proces je elektronický. Když systém pustí požadavek, vozík se připraví. Nemusím stát člověku za zády.“
Šimek si prohlížel podpis na plombě. „Takhle jsme to dělali i my,“ řekl potichu.
Nikdo se ho nezeptal, co tím myslí.
Plombu rozřízli. Uvnitř bylo několik kartonových krabic, složky, sáčky s fotografiemi a řada VHS kazet v černých plastových obalech. Místa po třech chybějících byla vidět okamžitě. Mezi kazetami zůstaly úzké pruhy čistého plechu, zatímco zbytek police pokrývala dlouho usazená vrstva prachu.
Jedna kazeta ale ležela napříč přes ostatní, jako by ji někdo položil zpět ve spěchu. Na štítku stálo K-23/99-17. Pod tím červenou propiskou: KOPIE C. NEPŘEHRÁVAT BEZ DRUHÉHO SVĚDKA.
Na boční hraně bylo černým fixem dopsané dnešní datum.
Fix vypadal stejně silný jako ten, který držel mladý Šimek na kamerovém záznamu.
Kazetu číslo 17 si Šimek nepamatoval
Šimek si vzal plastový obal do rukou, ale pásky se nedotkl. Řekl, že číslo sedmnáct mu nic neříká. U případu byl několik měsíců a některá označení si pamatoval dodnes, ale tahle kazeta prý v původním soupisu nebyla.
Vedoucí archivu vytáhl inventární list. K-23/99-17 v něm byla.
Datum založení: listopad 1999. Popis: KONTROLNÍ ZÁZNAM DEPOZITÁŘE. Počet minut: 23.
Šimek se rozesmál. Nebyl to veselý smích. „V listopadu devadesát devět žádný depozitář ještě neexistoval,“ řekl. „Materiál byl pořád na okresní kriminálce. Sem se stěhoval až o dva roky později.“
Vedoucí archivu namítl, že inventární systém byl několikrát převáděn a stará data mohou být chybná. To bylo nejrozumnější vysvětlení, které toho dne zaznělo. Držel jsem se ho asi tři minuty.
Pak zaměstnanec našel v papírové složce původní kartičku ke kazetě. Byla psaná na stroji, zažloutlá a opatřená razítkem z roku 1999. Text byl stejný: KONTROLNÍ ZÁZNAM DEPOZITÁŘE.
Dole byla rukou připsaná poznámka: Přehrajte pouze tehdy, pokud se vrátí sama.
Šimek kartičku četl dlouho. Potom se podíval na mě. „Já jsem tenhle rukopis už viděl.“
Patřil Jaroslavu Vackovi.
Přehrávací místnost jsme odpojili od sítě
Nikomu se do kazety nechtělo. Současně nebylo možné předstírat, že jsme ji nenašli. Domluvili proto malou přehrávací místnost bez oken, starý kombinovaný VHS rekordér a monitor, který nebyl připojený k internetu ani k interní síti. Šimek trval na tom, že v místnosti budou pouze čtyři lidé: on, já, vedoucí archivu a technik. Každý měl před sebou papír a měl zapisovat přesný čas i to, co vidí.
„Jestli se naše poznámky začnou rozcházet, končíme,“ řekl.
Kazeta se rozběhla normálně. Několik vteřin modré obrazovky, pak šum. Časový kód v pravém dolním rohu ukazoval dnešní datum.
První záběr byl na chodbu, kterou jsme právě prošli.
Kamera stála vysoko pod stropem naproti skříni 23. Obraz vypadal jako bezpečnostní kamera, jenže vedoucí archivu okamžitě řekl, že na tom místě žádná kamera není. Na záznamu jsme viděli sami sebe asi před dvaceti minutami, jak přicházíme ke skříni. Viděl jsem Šimka, sebe, vedoucího i technika. Zvuk nebyl.
Pak záběr přeskočil.
Stejná chodba. Stejné místo. Časový kód 11:42.
Podíval jsem se na hodinky. Bylo 10:18.
Na budoucím záběru stál u skříně pouze Šimek. Rukama se opíral o otevřená dvířka a díval se dovnitř. Po několika vteřinách k němu zleva přišel někdo další.
Mladý Hodinář.
Tentokrát ho kamera zabírala zezadu. Mladší Šimek položil staršímu ruku na rameno. Starý Šimek na pásce se otočil, podíval se mu do tváře a řekl větu, kterou jsme kvůli chybějícímu zvuku nemohli slyšet.
V obraze se ale objevily bílé titulky.
VACEK MĚL PRAVDU. ONO SI NÁS PAMATUJE.
Šimek odmítl tu větu přečíst nahlas
Technik zastavil přehrávání. V místnosti se ozýval jen ventilátor monitoru. Každý z nás měl před sebou stejnou větu a nikdo ji nechtěl zopakovat.
„Tohle neřeknu,“ pronesl Šimek nakonec.
Vedoucí archivu se zeptal proč.
„Protože přesně to chce.“
„Kdo?“
Šimek se na něj podíval způsobem, který ukončil další otázky.
Zkontrolovali jsme zápisy. Do té chvíle se shodovaly téměř slovo od slova. Jen technik měl jednu odchylku. Tvrdil, že mladý Šimek držel v levé ruce kazetu. Já, vedoucí i Šimek jsme jeho ruce viděli prázdné.
Pásku jsme pustili znovu od stejného místa. Mladý Hodinář už držel kazetu i podle mě.
Vedoucí zbledl. Technik nic neřekl. Šimek natáhl ruku a přehrávač vypnul.
„Končíme.“
Poprvé za celé dopoledne jsme všichni bez protestu souhlasili.
Jenže záznam pokračoval i po vytažení kazety
Technik zmáčkl vysunutí. Mechanika vyjela, vzal kazetu do ruky a položil ji na stůl. Monitor měl zčernat.
Nezčernal.
Obraz chodby pokračoval dál.
Časový kód se posunul na 11:43. Mladý Šimek na obrazovce otevřel černou kazetu, kterou držel, a vytáhl z ní pásku. Nevytahoval ji násilím. Pomalu ji odmotával mezi prsty, metr za metrem, a ukládal černý pásek na zem do kruhu kolem staršího Šimka.
Starý Šimek stál uprostřed kruhu a díval se do otevřené skříně.
Pak se na obraze něco změnilo. Ne v chodbě. V samotném záznamu. Barvy se na několik vteřin stáhly do šedé a přes obraz proběhl analogový sníh, i když zdroj už fyzicky neležel v přehrávači.
Ve šumu se objevil obličej Jaroslava Vacka z výslechu z roku 1999.
Byl starší než na policejní pásce. Mnohem starší. Seděl někde v temné místnosti a díval se mimo kameru.
„Záznam není minulost,“ řekl.
Zvuk tentokrát šel z monitoru.
„Když se na něj díváte, dáváte mu přítomnost. Když se díváte znovu, dáváte mu paměť.“
Vacek se otočil přímo k objektivu.
„A když se dívá dost lidí, začne si pamatovat i to, co se ještě nestalo.“
Monitor zhasl.
Kazeta číslo 17 pořád ležela na stole mimo přehrávač.
Rozhodli jsme se, že v 11:42 u skříně nikdo nebude
Nejjednodušší způsob, jak ověřit budoucí záběr, byl zároveň nejhloupější. Mohli jsme prostě odejít. Šimek to navrhl jako první. V 11:42 bude sedět se mnou někde venku, nejlépe na místě s desítkami svědků. Pokud kazeta ukázala něco, co se teprve mělo stát, dostaneme poprvé čistý důkaz, že se Kanál 23 může mýlit.
Vedoucí archivu s tím souhlasil ochotně. Kazetu zapečetil do nového sáčku a zamkl ji do jiné skříně, ne do třiadvacítky. Do protokolu jsme všichni napsali, že se ke skříni 23 do poledne nikdo nevrátí.
V 10:37 jsme odešli z depozitáře.
Sedli jsme si do malé kavárny přes ulici. Šimek objednal kávu, já vodu. Poprvé od rána jsme se bavili o něčem jiném. O jeho vnoučatech, o tom, že nesnáší chytré televize, a o mém otci. Působil skoro uvolněně.
V 11:28 mu zazvonil telefon.
Volal vedoucí archivu.
Nejdřív jsem slyšel jen Šimkovy odpovědi. „Ne. Nikdo z nás tam není.“ Pauza. „Jak otevřená?“ Další pauza. „Nesahejte na to.“
Položil telefon.
„Skříň 23 je otevřená,“ řekl.
„Tak ji zavřou.“
„Nemůžou.“
Na bezpečnostních kamerách zhasl obraz pokaždé, když se někdo pokusil vstoupit do chodby. Ne celý systém. Jen jedna konkrétní kamera a pouze v okamžiku, kdy člověk překročil dveře depozitáře. Ostraha proto prostor uzavřela.
Šimek se podíval na hodinky. 11:31.
„Nikam nejdeme,“ řekl.
Souhlasil jsem.
V 11:36 zazvonil telefon znovu.
Tentokrát byla v archivu slyšet siréna požárního čidla.
A pak někdo v pozadí hovoru zakřičel, že uvnitř zůstala jedna pracovnice.
V 11:42 jsme stáli přesně tam, kde nás kazeta ukázala
Neměli jsme tam jít. Vím to. Šimek to věděl taky. Jenže vědomí, že uvnitř uzavřeného prostoru může být člověk, bylo přesně ten typ praktické věci, přes kterou všechny naše chytré teorie přestaly fungovat.
Do depozitáře jsme vstoupili v 11:40 společně s ostrahou. Požární čidlo pořád pískalo, ale nikde nebyl kouř ani zvýšená teplota. Kamera nad chodbou nefungovala. Dveře ke skříni 23 byly dokořán.
Pracovnici jsme našli u regálu o dvě uličky dál. Seděla na podlaze, byla při vědomí a nezraněná. Tvrdila, že slyšela, jak na ni z vedlejší chodby někdo volá jejím vlastním hlasem. Když se šla podívat, dveře za ní se zavřely.
Šimek jí pomohl vstát. Ostraha ji odvedla pryč.
Bylo 11:41.
„Odcházíme,“ řekl jsem.
Šimek se místo toho podíval do otevřené skříně.
Na prostřední polici ležela kazeta číslo 17.
Ta, kterou jsme před hodinou zapečetili a zamkli do úplně jiné místnosti.
Šimek k ní udělal krok.
„Pavle,“ řekl jsem.
Neodpověděl. Opřel se oběma rukama o otevřená dvířka skříně.
Přesně jako na záznamu.
Podíval jsem se na hodinky.
11:42.
Mladého Šimka jsem neviděl. On ano
Stál jsem asi dva metry za ním. Chodba byla prázdná. Žádný mladý Hodinář, žádný člověk s fixem, nic. Šimek ale náhle ztuhl.
„Ne,“ řekl.
Pak se otočil doprava, jako kdyby vedle něj někdo stál.
„Ty nejsi já.“
Následovalo několik vteřin ticha. Šimek někoho sledoval očima. Jeho výraz se měnil způsobem, který se těžko popisuje. Nebyl vyděšený. Spíš se snažil vzpomenout na něco strašně důležitého a zároveň se tomu bránil.
„Koubek,“ řekl potichu.
To jméno jsem znal z předchozích záznamů. Jeden z vyšetřovatelů z roku 1999.
Šimek udělal půl kroku dozadu.
„Ne. Koubek byl u dveří.“
Pak se podíval přímo do otevřené skříně a jeho obličej se úplně změnil.
„Vacek měl pravdu,“ řekl.
Já už věděl, co přijde, a přesto mě zamrazilo.
Šimek se nadechl.
„Ono si nás pamatuje.“
Hodinky ukazovaly 11:42.
V tu chvíli se požární siréna zastavila. Kamera na konci chodby se znovu rozsvítila.
A ze skříně 23 se ozvalo jediné cvaknutí, jako když videorekordér přijme kazetu.
Na polici přibyla fotografie, která tam předtím nebyla
O několik minut později jsme skříň prohlédli znovu. Kazeta číslo 17 byla zpátky mezi ostatními a na jejím štítku už nebylo dnešní datum. Černý fix zmizel. V evidenci přístupů stále zůstával záznam mladého Pavla Šimka z 8:12, ale bezpečnostní video z recepce bylo od toho okamžiku poškozené přesně v úseku, kde procházel kolem kamery.
Jediná nová věc ležela ve spodní zásuvce.
Polaroidová fotografie.
Na snímku sedělo v malé místnosti několik dětí. Obličeje nebyly dobře vidět; některé překrýval odlesk blesku, jiné byly otočené stranou. U stěny stálo papírové slunce, které jsem znal z Večerního klubu. Nebylo to ale Studio B, alespoň ne tak, jak jsem ho viděl na ostatních záznamech. Pokoj měl tapetu s drobnými modrými květy a obyčejnou knihovnu.
Na zadní straně byla seznamová kartička.
SOUKUPOVÁ, HANA. NAVRÁCENO 18. 8. 1999.
Pod tím: PAMĚŤ STABILNÍ. OPAKOVANĚ KRESLÍ TUTÉŽ MÍSTNOST.
A ještě jeden řádek dopsaný mnohem později modrou propiskou:
2007 – STÁLE KRESLÍ.
2014 – STÁLE KRESLÍ.
2026 – KONTAKT NEOBNOVOVAT.
Šimek tvrdil, že poslední řádek nikdy neviděl. Já jsem se zeptal, proč by policie po sedmadvaceti letech vedla poznámku o tom, co dospělá žena kreslí.
Neodpověděl.
Fotografii jsem vyfotit nezkoušel. Po dnešku už chápu, proč se některé věci mají převážet v papíru.
Jméno Hana Soukupová jsem si ale zapsal.
A právě jsem zjistil, že žije necelou hodinu ode mě.
