Článek
Nejde jen o příběh „krásné nádraží zbourali kvůli magistrále“
Nádraží Praha-Těšnov patří k těm pražským stavbám, o kterých se dnes mluví téměř výhradně v minulém čase a s povzdechem. Bylo krásné, přišla Severojižní magistrála a nádraží zmizelo. Jenže právě tahle zkratka schovává možná ještě zajímavější část příběhu.
Osobní vlaky tu skončily 1. července 1972. Budova ale nebyla následující ráno srovnána se zemí. Severní křídlo skutečně ustoupilo nové dopravní tepně, zatímco monumentální střední část a jižní křídlo zůstaly stát. A zůstaly tam ještě téměř třináct let.
Pražská brána, která měla působit jako vítězný oblouk
Těšnovské nádraží vzniklo v letech 1872 až 1875 podle návrhu architekta Carla Schlimpa pro Rakouskou severozápadní dráhu. Definitivní stanice zahájila provoz 10. května 1875. Už samotné průčelí dávalo najevo, že stavitelé nechtěli v Praze postavit jen obyčejnou koncovou stanici.
Střed budovy připomínal monumentální římský triumfální oblouk, doplněný korintskými sloupy a bohatou sochařskou výzdobou. Dnešní Muzeum Prahy připomíná mimo jiné alegorie Rakouska, orby, průmyslu a obchodu. Na dobových fotografiích je dobře vidět, jak výrazně stavba uzavírala městský prostor na pomezí Nového Města a Karlína.
Poslední den přišel 1. července 1972
Na začátku sedmdesátých let už se okolí měnilo kvůli výstavbě Severojižní magistrály. České dráhy ve svém historickém magazínu popisují, že v první polovině roku 1972 mizely obchodní galerie, skladiště i pošta, zatímco provoz samotného nádraží ještě chvíli pokračoval.
Pak přišla sobota 1. července. Během dne přijížděly a odjížděly poslední pravidelné osobní vlaky a večer dorazili i filmaři Krátkého filmu, kteří zaznamenali nádraží těsně před umlknutím provozu. Tím se uzavřelo sedmadevadesát let osobní železniční historie.
Magistrála si vzala část. Zbytek se ale ještě pokoušeli zachránit
Po uzavření se ze severní části komplexu skutečně ukrojilo kvůli magistrále. Zbytek však dál stál. Muzeum Prahy uvádí, že centrální hala a jižní křídlo postupně chátraly a sloužily také jako zázemí staveniště. Právě tady se z jednoduchého příběhu dopravní modernizace stává mnohem podivnější kapitola.
Nešlo totiž o stavbu, nad kterou by všichni okamžitě zlomili hůl. Objevovaly se návrhy na nové využití. Podle České televize se uvažovalo o muzeu, archivu a dokonce o velké studentské menze. Muzeum Prahy připomíná rovněž návrhy na univerzitní nebo kulturní využití.
V roce 1978 se z chátrajícího torza stala chráněná památka
Ještě paradoxněji působí rok 1978. Budova byla tehdy pro své výtvarné a architektonické hodnoty zapsána do I. kategorie Státního seznamu nemovitých kulturních památek. Jinými slovy: šest let po konci vlaků už Praha neměla jen opuštěné nádraží, ale opuštěné nádraží, jehož hodnotu stát oficiálně uznal.
Památková ochrana však stavbu nakonec nezachránila. Jednání o novém využití nikam nevedla a rozhodnutí o odstranění převážilo. Na celém příběhu je právě tohle možná nejsmutnější: nádraží nezmizelo v jednom okamžiku jako bezprostřední oběť stavebních strojů. Roky stálo před očima města a stále existoval čas rozhodnout jinak.
16. března 1985 už nebylo co zachraňovat
Definitivní konec přišel 16. března 1985. Před odstřelem byla demontována nejcennější sochařská výzdoba a část interiérových prvků; dnes jsou uchovány ve sbírkách Muzea Prahy. Zbytek monumentální nádražní budovy zmizel v demolici.
Národní technické muzeum po čtyřiceti letech označilo Těšnov za jednu z nejkrásnějších nádražních budov střední Evropy a v roce 2025 dokonce vyzvalo veřejnost k předávání fotografií, vzpomínek a předmětů souvisejících právě s jeho zánikem. Je zvláštní, když instituce po desetiletích shromažďují stopy stavby, která mohla zůstat součástí města.
Dnes je nejpodivnější právě těch třináct let mezi vlakem a explozí
Kdyby Těšnov zmizel přímo při stavbě magistrály, byl by jeho příběh stále bolestivý, ale jednodušší. Jenže monumentální část budovy přežila konec osobní dopravy, odbourání severního křídla i první roky nové silniční tepny. Dostala památkovou ochranu. Mluvilo se o jejím dalším využití. A teprve potom přišel odstřel.
Právě proto bych Těšnov nebral jen jako další fotografii „staré Prahy, která už není“. Je to připomínka toho, že zánik významné stavby nemusí být jednorázové neštěstí. Někdy je to dlouhý proces, během kterého se z možného nového začátku krok po kroku stane definitivní konec.
Až půjdete kolem Florence, zkuste si tam na chvíli nádraží vrátit
Na místě dnes stojí park a prostor protíná magistrála. Ze samotné výpravní budovy nezůstalo nic, co by člověku v měřítku ulice ukázalo, jak monumentální stavba tu ještě v osmdesátých letech byla.
O to silnější jsou staré fotografie. Na té kolem roku 1905 stojí před obrovským vítězným obloukem tramvaj, lidé a drobné kočáry. Je to normální městský život před budovou, která působí, jako by měla stát navždy. Dnes víme, že od posledního osobního vlaku k jejímu odstřelu uplynulo jen třináct let.
Anketa
Zdroje a prameny
Muzeum Prahy - Těšnov Station / Zánik a demolice — otevřít zdroj — ukončení provozu 1. 7. 1972, demolice severního křídla, chátrání, návrhy dalšího využití a odstřel 16. 3. 1985
Národní technické muzeum - Hledáme materiály spojené s demolicí Nádraží Praha-Těšnov — otevřít zdroj — výstavba 1872-1875 podle Carla Schlimpa, zánik 16. března 1985 a zachráněná sochařská výzdoba
Česká televize - Z pražského nádraží Těšnov odjel poslední vlak — otevřít zdroj — projekty záchrany, zápis do I. kategorie památek v roce 1978, návrhy muzea, archivu a studentské menzy
Železničář / České dráhy - Smutný osud pozapomenutého nádraží Těšnov — otevřít zdroj — poslední den provozu 1. července 1972 a proměna okolí během stavby magistrály
Praha 1 - Uličník — otevřít zdroj — slavnostní otevření Severozápadního nádraží 10. května 1875
Správa železnic - Vědeckotechnický sborník č. 9/2023 — otevřít zdroj — technicko-policejní zkouška 3. května a zahájení provozu 10. května 1875
