Článek
Měla zkrotit velkou vodu. Nakonec ji sama poslala do údolí
Na příběhu přehrady na Bílé Desné je nejděsivější právě její původní účel. Nevznikla jako průmyslový experiment ani jako okrasná nádrž. Měla chránit hustě osídlené a průmyslové údolí před povodněmi, které se v Jizerských horách opakovaně vracely. Místo toho se 18. září 1916 sama stala zdrojem jedné z nejtragičtějších vodohospodářských katastrof na našem území.
Dnes se v Jizerských horách chodí kolem zbytků hráze jako kolem technické památky. V roce 1916 šlo o nové dílo, jehož stavba skončila teprve v červnu předchozího roku. Technickoekonomická kolaudace proběhla 18. listopadu 1915. O deset měsíců později už na místě, kde měla stát souvislá zemní hráz, zela obrovská průrva.
Na první pohled působí katastrofa jako jednoduchý příběh: hráz praskla, voda se vyvalila a zničila obec pod ní. Ve skutečnosti je mnohem zajímavější. Trvalo jen zhruba hodinu a čtvrt, než se nenápadný průsak změnil v úplné zhroucení části hráze, ale hledání skutečné příčiny zabralo desítky let.
Povodně byly v regionu reálný nepřítel
Horní povodí Jizery patří k nejdeštivějším oblastem Česka a na konci 19. století zde velká voda opakovaně ničila domy, továrny i komunikace. Právě po zkušenostech s povodněmi vznikla myšlenka soustavy přehrad, která měla část povodňových průtoků zachytit a část mezi nádržemi převádět.
Vodní družstvo v Dolním Polubném prosazovalo soustavu nádrží na Bílé a Černé Desné. Malá nádrž na Bílé Desné měla fungovat společně s mnohem větší přehradou na Černé Desné, dnešní Souší. Obě měl spojovat více než kilometr dlouhý tunel, kterým se mohla voda převádět z jedné strany údolí na druhou.
Projekt se tedy neopíral o jednu izolovanou hráz. Byl součástí širšího plánu, jak pracovat s povodňovou vodou v celém území. Právě proto je pozdější havárie tak paradoxní: zařízení budované jako bezpečnostní pojistka se samo změnilo v největší bezprostřední nebezpečí.
Nová hráz: 244 metrů zeminy a 258 tisíc kubíků vody
Přehrada na Bílé Desné byla sypaná zemní hráz. Nad dnem údolí měla výšku 14,2 metru, v nejhlubším místě založení 17,9 metru. Koruna byla dlouhá 244 metrů a široká čtyři metry. Celkový objem nádrže činil přibližně 258 tisíc metrů krychlových.
Stavba začala v září 1912 a skončila v červnu 1915. Během výstavby ji zasáhly tři povodňové situace a při dvou z nich se nádrž naplnila. Při povodni v září 1915 dokonce několik dní přetékala. Přesto hráz tehdy vydržela.
Pod hrází vedla betonová výpustná štola se dvěma uzávěry. Právě v její blízkosti se o rok později objevil první viditelný signál budoucí katastrofy.
18. září 1916: od pramínku k průrvě za zhruba 75 minut
Nejsilnější část příběhu je možné rekonstruovat téměř po minutách. Povodí Labe ve své výroční publikaci cituje dobové svědectví strážce přehrady:
15:00: Strážce seděl u šoupátkové komory a podle své výpovědi nepozoroval žádný průsak.
15:30: Na vzdušní straně hráze se objevil pramínek vody přibližně silný jako prst. Strážce okamžitě telefonoval vedení stavby.
15:55: Proud vody už byl natolik silný, že dělníci při otevírání spodního uzávěru museli utéct, aby nezůstali odříznuti.
16:15: Na návodní straně začala klesat dlažba nad výpustnou štolou. Hráz se už viditelně deformovala.
kolem 16:45: Průtrž dosáhla až ke dnu a zřítila se i horní část hráze, která se do té chvíle držela nad vznikajícím otvorem.
během dalších desítek minut: Z nádrže vytekla zhruba čtvrtina milionu kubických metrů vody a nádrž se vyprázdnila.
Katastrofa tedy nezačala přívalovým deštěm ani přelitím koruny hráze. Nádrž byla na normální provozní hladině. Rozhodující proces probíhal uvnitř a pod hrází, tedy tam, kde ho lidé na povrchu dlouho nemohli vidět.
Varování přišlo. Jenže lidé čekali obyčejnou povodeň
Kolem čtvrté odpoledne se do Desné dostala první telefonická zpráva, že z přehrady poteče více vody. O deset až patnáct minut později už následoval mnohem naléhavější vzkaz: alarmovat hasiče, hráz se protrhla.
Hasičské trubky a tovární píšťaly začaly oznamovat nebezpečí. Problém byl v tom, že podobné varování už lidé v údolí zažili. V roce 1913 zde povodeň také poškodila stavby a vyvolala poplach, ale lidské životy tehdy ohroženy nebyly. Navíc 18. září 1916 výrazně nepršelo. Pro mnoho obyvatel proto nedávalo smysl, že by právě teď měla přijít ničivá povodeň.
Dobový popis zachycuje tragickou lidskou reakci: někteří lidé se šli k vodě a na mosty podívat. Místo očekávaného zvýšeného průtoku pak spatřili stěnu kalné vody nesoucí dřevo, kameny a trosky. V tom okamžiku už na únik zbývalo minimum času.
Tři kilometry pod hrází stála Desná
Město leželo přibližně tři kilometry pod přehradou. Voda cestou nejprve smetla les, zeminu, štěrk i velké žulové balvany. Zničila pilu se zásobami dřeva a další materiál strhávala do proudu. Katastrofa se tak nešířila jen jako čistá voda, ale jako pohybující se směs kmenů, kamenů a stavebních trosek.
Na některých místech se materiál zaklínil a vytvořil dočasné hráze. Podle dobových svědectví mohly takové bariéry nadržet vodu až do výšky kolem dvaceti metrů. Když se znovu provalily, vznikaly další ničivé vlny. To vysvětluje, proč škody nebyly rovnoměrné a proč se proud místy choval jako série úderů.
Nejtěžší následky postihly Desnou a Potočnou, škody pokračovaly přes Šumburk a Tanvald. Povodí Labe uvádí 307 lidí bez přístřeší a majetku, 1 020 lidí bez práce, 30 odplavených obytných domů, brusíren a pilu a dalších 70 těžce poškozených domů.
Kolik lidí zemřelo? Starší prameny uvádějí různá čísla
U podobně staré katastrofy je důležité nepředstírat přesnost tam, kde se historické prameny rozcházejí. Starší památník v Desné nese údaj 62 obětí. V různých pozdějších textech se objevují i jiná čísla.
Povodí Labe při stém výročí v roce 2016 počet obětí znovu přehodnotilo podle dobových materiálů a ve své odborné publikaci uvádí 65 mrtvých. V tomto článku proto používám číslo 65 a zároveň výslovně uvádím, že historické počty nejsou ve všech zdrojích totožné.
Hledání viníka trvalo šestnáct let
Bezprostředně po katastrofě bylo lákavé najít jednoduché vysvětlení: špatná stavba, chyba dozoru, nedostatečné hutnění, vadný projekt. Jenže technická příčina se od právní odpovědnosti ukázala být mnohem složitější.
Trestní řízení začalo až po několikaletém vyšetřování. V roce 1923 byli obžalovaní nejprve zproštěni. Nejvyšší soud rozsudek zrušil a v roce 1925 byli tři lidé uznáni vinnými. Rozsudky potvrdil v roce 1927 i nejvyšší soud a tresty později zanikly amnestií.
Případ tím ale neskončil. Další geologické posudky postupně ukázaly, že klíčovou roli mohl sehrát samotný podklad hráze a pohyb podzemní vody. V roce 1931 byla povolena mimořádná obnova řízení a v roce 1932 byli obžalovaní nakonec zcela zproštěni viny.
Moderní průzkum změnil obraz katastrofy
Nejdůležitější technický posun přišel až v roce 1996, kdy byl terén prozkoumán moderními geotechnickými metodami. Výsledek byl pro jednoduchou teorii o špatně udusané hrázi nepohodlný: použitý materiál i tehdejší hutnění vyšly jako přijatelné.
Zásadní problém ležel pod hrází. Byla založena na vrstvě říčních náplavů místy až 25 metrů mocné a výrazně stlačitelné. Výpočty ukázaly, že koruna hráze mohla sednout přibližně o 30 centimetrů a asi 80 procent tohoto sednutí vzniklo stlačením podloží.
Výpustná štola v důsledku rozdílného sedání popraskala. Voda tak získala kratší cestu pod hrází a hydraulický spád se výrazně zvětšil. Průsak pak začal materiál zevnitř odnášet. Proces vnitřní eroze urychlila i vrstevnatá struktura hráze vzniklá při hutnění silných vrstev zeminy.
Povodí Labe shrnuje dnešní pohled velmi tvrdě: prvotní vadou byla absence řádného geotechnického průzkumu a z ní plynoucí vady projektu. Současně odborná rekonstrukce připouští, že vzhledem k podloží a hydraulickým podmínkám by k porušení mohlo dojít i při lepším zhutnění.
Paradox po katastrofě: sousední Souš musela být okamžitě vypuštěna
Přehrada na Černé Desné, dnešní Souš, vznikala současně a byla součástí stejného systému. Po zkáze Bílé Desné se úřady obávaly, že může dopadnout stejně. Devět dní po katastrofě proto byla nádrž vypuštěna.
Následovala další odborná šetření a postupné omezování provozu. Souš však na rozdíl od Bílé Desné přežila a po rekonstrukcích slouží dodnes. Původní spojovací štola navíc neztratila smysl úplně: část vody z Bílé Desné může být i dnes podle potřeby převáděna směrem k Souši.
Dnes je z průrvy památník technické chyby i lidské bezmoci
Zbytky hráze, šoupátková věž, výpustná štola a další části vodního díla dnes fungují jako připomínka toho, co se stalo. V roce 1996 byla Protržená přehrada prohlášena za kulturní památku. V krajině tak zůstala stavba, která už nezadržuje vodu, ale stále drží paměť místa.
V Desné připomíná katastrofu i velký žulový balvan, který sem přinesla povodňová vlna. Později na něm vznikl památník obětem. Je to mimořádně silný symbol: kus hory, který voda při katastrofě přesunula, se stal svědkem události, před níž měla přehrada původně chránit.
Co si z Bílé Desné odnést po 110 letech
Katastrofa na Bílé Desné není příběh o tom, že lidé před sto lety neuměli stavět přehrady. Je mnohem užitečnější jako příběh o vrstvení rizika. Hráz může vypadat stabilně, přestože se problém odehrává v podloží. Výstraha může zaznít, ale lidé ji nemusí správně přečíst. A soud může roky hledat osobní vinu u události, jejíž nejdůležitější příčina leží v technické nejistotě, které tehdejší projekt nedokázal porozumět.
Právě proto je Bílá Desná dodnes důležitá. Z malého průsaku se během desítek minut stal proces, který už nešel zastavit. Přehrada postavená jako obrana před velkou vodou se sama proměnila ve zdroj ničivé vlny. A to je paradox, který ani po 110 letech neztratil sílu.
Zdroje
