Článek
Když člověk otevře hotovou knihu, pořadí stran působí jako ta nejbanálnější věc na světě. Jedna, dvě, tři, čtyři. Kdyby ale před svázáním vzal do ruky potištěné listy, může mít pocit, že se v tiskárně někdo zbláznil. U jednoduchého šestnáctistránkového sešitu může na jednom listu ležet strana 16 vedle 1, na druhé straně téhož papíru 2 vedle 15. Další list pokračuje dvojicemi 14 a 3, potom 4 a 13.
Přitom právě tenhle „chaos“ je podmínkou toho, aby po přeložení vznikl pořádek. Tiskař totiž neřeší jen to, co má čtenář vidět vedle sebe v hotové knize. Musí dopředu vědět, co se s papírem stane po potištění: jak se otočí, přeloží, vloží do dalších listů, sešije nebo sváže a nakonec ořízne.
Tomuto skládání stránek na tiskový arch se říká vyřazení neboli impozice. A na jednoduchém modelu je krásně vidět, proč stránka 1 vůbec nemusí být při tisku vedle stránky 2.
Na obrazovce 1, 2, 3. Na archu 16, 1, 2, 15
Adobe ve své dokumentaci k tisku brožur popisuje přesně tenhle rozdíl. V dokumentu zůstávají stránky normálně za sebou, ale při tisku se vytvoří takzvané tiskové dvojstránky v pořadí, které odpovídá budoucímu skládání a vazbě. Samotný soubor tedy není potřeba ručně „přeházet“.
Pro vlastní rozkreslení jsem vzal nejjednodušší model: šestnáctistránkový sešit, čtyři listy papíru, každý potištěný z obou stran a přeložený uprostřed. U běžného levostranného sešití vyjde pořadí takto:
Vnější list: zepředu 16 | 1, zezadu 2 | 15.
Druhý list: zepředu 14 | 3, zezadu 4 | 13.
Třetí list: zepředu 12 | 5, zezadu 6 | 11.
Vnitřní list: zepředu 10 | 7, zezadu 8 | 9.
Je na tom vidět hezká drobnost: každá dvojice v tomto modelu dává součet 17. Nejde o nějaké tajné tiskařské pravidlo pro všechny knihy, ale o důsledek šestnácti stran v tomto konkrétním typu sešití. U jiného počtu stran nebo jiné vazby bude schéma jiné.
Jakmile se čtyři listy vloží do sebe a všechny přehnou, strana 1 skončí na obálkové straně sešitu, za ní se objeví 2, pak 3 a tak dál až k 16. To, co na rovném papíru vypadalo jako chyba, začne dávat smysl až ve třech rozměrech.
Jeden list po přehnutí vytvoří čtyři stránky
U jednoduché brožury se sešitým hřbetem má počet stran velmi praktický důvod být násobkem čtyř. Jeden list přeložený napůl má totiž dvě strany papíru a na každé dvě budoucí stránky. Celkem tedy čtyři stránky publikace.
Proto software pro brožury v takovém režimu při chybějícím počtu stran doplňuje prázdné. Adobe u režimu 2-up Saddle Stitch výslovně uvádí, že pokud počet stran nevychází na celé čtyřstránkové jednotky, prázdné stránky se doplní.
To je mimochodem důvod, proč může mít sešit na konci jednu nebo několik prázdných stran, i když autor nic „nezapomněl“. Někdy je to záměr designu, jindy prostě výrobní nutnost konkrétní vazby.
Tiskař nevidí stránku. Vidí budoucí pohyb papíru
Pojem impozice je ve skutečnosti širší než domácí tisk brožur. PrintWiki jej definuje jako rozmístění stran na tiskovém archu tak, aby po přeložení, případném rozřezání a svázání skončily ve správném pořadí. Zároveň se musí správně řešit i rubová strana archu.
U profesionálního tisku proto nejde jen o dvojice typu 16 a 1. Na velkém archu může být současně mnoho budoucích knižních stran, některé mohou být vůči jiným otočené a jejich poloha se řídí konkrétním způsobem skládání, formátem stroje, velikostí papíru i typem vazby.
Po složení vzniká takzvaná složka neboli signature. Několik takových složek se pak může sesbírat do knižního bloku. Právě tady je důležité nepřenášet jednoduchý šestnáctistránkový příklad na všechny knihy. Počet stran v jedné složce se může lišit podle formátu, technologie, papíru i výroby. Šestnáct stran je dobrý model pro vysvětlení principu, ne univerzální zákon.
Proto se dělá „papírová maketa“
Na celém principu je sympatické, že ho lze zkontrolovat bez složité matematiky. V polygrafii se používá i takzvaný folding dummy: zkušební arch se přeloží stejně jako budoucí výrobek a jednotlivé plochy se očíslují. Po rozložení je okamžitě vidět, kam která stránka musí při tisku přijít.
Je to vlastně fyzická odpověď na otázku, proč na archu vidíme čísla, která vypadají úplně mimo pořadí. Arch se nečte. Arch se skládá.
A právě proto je rozložený pohled trochu zrádný. Čtenář intuitivně hledá sousedství podle obsahu, ale tiskárna pracuje se sousedstvím podle výroby. Strana 1 a 2 spolu sice sousedí v hotové knize, ale před přeložením mohou být na opačných stranách stejného listu.
U tlustšího sešitu už nestačí jen správná čísla
Jakmile se do sebe vloží více listů, přidá se další praktický problém: tloušťka papíru. Vnitřní listy po přehnutí nepatrně vyčnívají dál než vnější. V polygrafii se to řeší korekcí zvanou creep, tedy drobným posunem stran, který kompenzuje narůstající tloušťku složeného papíru.
K tomu se přidávají spadávky, ořezové značky, bezpečné okraje a další věci, které čtenář v hotové publikaci ideálně vůbec nevnímá. Dobrá příprava tisku je zvláštní disciplína: čím přesněji je udělaná, tím méně je ve výsledku vidět.
Největší trik tisku je, že jeho chaos zmizí
Na hotové knize už nikdo neřeší, že první stránka kdysi ležela vedle poslední. Čtenář otočí list a dostane přesně to, co očekává: další číslo.
Jenže tenhle samozřejmý výsledek vznikl právě proto, že tiskový arch vypadal před složením nesamozřejmě. Stránky se před tiskem neřadí podle toho, jak je budeme číst na rovném monitoru, ale podle toho, co s papírem udělají ruce, skládací stroj, řezačka a vazba.
Takže až někdy uvidíte náhled brožury a vedle jedničky bude šestnáctka, není to rozbitý export. Je to okamžik, kdy se na knihu díváte očima tiskárny místo očima čtenáře.
Zdroje a prameny
• Adobe InDesign – Tisk brožur — vyřazení stran, tiskové dvojstránky, 2 v archu a princip brožury.
• Adobe InDesign – Booklet types — 2-up Saddle Stitch, doplňování prázdných stran a vazební režimy.
• PrintWiki – Imposition — odborná definice impozice a práce s lícem/rubem archu.
• PrintWiki – Signature — pojem tiskové složky a proměnlivý počet stran podle výroby.
• PrintWiki – Folding Dummy — fyzická maketa archu pro kontrolu vyřazení.
