Článek
Vítejte v největším obýváku v republice
Česká republika je zvláštní obývák. Má deset milionů členů domácnosti, několik televizí, rozhlas v kuchyni a nekonečnou hádku o to, co se pustí. Někdo chce zprávy, někdo fotbal, někdo jen vypnout zvuk. A pak se jednou za čas objeví otázka, která je mnohem důležitější než program na večer: kdo drží ovladač?
Právě o tom bude v neděli od čtyř odpoledne řeč na pražském Staroměstském náměstí. Milion chvilek svolal demonstraci na podporu České televize a Českého rozhlasu. Rozbuškou je návrh, který by zrušil televizní a rozhlasové poplatky a obě instituce místo nich financoval ze státního rozpočtu. Sněmovna jej v sobotu ráno poslala do druhého čtení. Zákon tedy ještě přijatý není.
A teď si představme tu schůzi nájemníků. Vpředu stojí někdo s prezentací: „Vážení, máme skvělý návrh. Ovladač nebudete platit každý zvlášť. Dáme ho do společné zásuvky a všechno bude jednodušší.“ Z poslední řady se ozve nesmělá otázka: „A kdo bude mít od té zásuvky klíč?“
Ticho. Někdo šustí tabulkou. A na obrazovce naskočí: PROSÍME, NEMAČKEJTE MUTE.
Veřejná služba není svatý obrázek nad televizí
Aby bylo jasno: veřejnoprávní média nejsou rodinný porcelán, na který se nesmí sáhnout. Česká televize může udělat špatnou reportáž. Český rozhlas může někoho naštvat. Moderátor může položit hloupou otázku, dramaturg vybrat nudný pořad a divák má plné právo vzít si pomyslný pantofel a hodit ho směrem k obrazovce. Samozřejmě jen pomyslně, ať nekončí glosa v oddělení reklamací.
Právě proto je ale důležité oddělit dvě naprosto odlišné činnosti. Jedna je kontrolovat, zda média pracují dobře. Druhá je mít možnost ovlivňovat jejich provoz tím, kdo a za jakých podmínek otevře peněženku. První je normální součást demokracie. U druhé je rozumné ptát se na pojistky.
Navrhovatelé změny mluví o stabilním financování ze státního rozpočtu a o podobných řešeních v zahraničí. Odpůrci namítají, že přímá vazba na státní peníze může časem usnadnit politický tlak. Samotná změna zdroje peněz ještě automaticky neznamená cenzuru. A samotné slovo „nezávislost“ ji zase nezaručuje. Rozhodují konkrétní pravidla, předvídatelnost financování a to, zda se kontrola může změnit ve vydírání.
Zkrátka: kdo chce měnit zapojení domácí elektroinstalace, měl by umět ukázat také pojistky. A ne jen přesvědčovat obyvatele, že ten kouř od prodlužovačky je modernizace.
Čtyři třicet šest. Ideální hodina na přestavbu obýváku
Návrh se v sobotu posunul dál po hlasování kolem půl páté ráno, přesněji ve 4:36. To je čas, kdy se normální člověk buď vrací z noční, nebo se otáčí na druhý bok. Český parlament si však řekl, že právě tehdy je dobré řešit, jak bude fungovat veřejná služba na další roky.
Samotná hodina samozřejmě neříká, zda je návrh dobrý nebo špatný. Je to ale tak komicky fotogenický detail, že kdyby ho někdo napsal do politické satiry, dramaturg by ho vyškrtl jako příliš prvoplánový. Ve čtyři třicet šest se v obýváku obvykle nehledá nový model financování. Hledá se ovladač, který zapadl mezi polštáře.
A tak se teď řeší, zda nové zapojení přinese stabilní proud, nebo jestli jednou půjde veřejnou službu přepnout na úsporný režim podle politického počasí. Prosíme, nemačkejte MUTE.
Náměstí místo zákaznické linky
Na celé nedělní demonstraci je pozoruhodná jedna věc, která se do televizního grafu sledovanosti nevejde. Lidé mohou mít na konkrétní pořady, redaktory i rozpočet ČT a ČRo naprosto odlišné názory, a přesto jim může záležet na tom, aby o médiích veřejné služby existovala veřejná debata. Aby se jejich budoucnost neřešila jen u stolu, kde už někdo předem rozdal ovladače.
Staroměstské náměstí není opravna televizorů. Nikdo tam nevymění rozbitou anténu, neobnoví obraz ve 4K a nevytáhne ovladač zpod gauče. Je to ale místo, kde se občané mohou viditelně zeptat, kdo bude nastavovat pravidla. A právě možnost takovou otázku položit nahlas, pokojně a bez ohledu na stranickou průkazku je důležitější než jakýkoli televizní program.
Ta satirická ironie je téměř dokonalá: abychom se bavili o tom, kdo smí ovládat veřejnou obrazovku, musíme od ní na chvíli odejít. Vypnout automatické přehrávání, obléct bundu a vést rozhovor bez reklamního bloku. Veřejná debata, ta nejstarší reality show v historii. Bez finálového hlasování pomocí SMS.
Ovladač patří do ruky veřejnosti. Ne jako trofej, ale jako kontrola
Tady končí vtip o obýváku a začíná docela vážná věc. Média veřejné služby mají sloužit lidem, i když se jim zrovna nelíbí, co vysílají. Jejich úlohou není každému lichotit ani chránit politiky před nepříjemnou otázkou. Stejně tak nemají dostat bianco šek na cokoli jen proto, že mají v názvu „veřejná“.
Nedělní shromáždění je připomínkou toho, že kolem takových institucí se smí a má vést spor. O zdroji peněz, o kontrole, o kvalitě programu i o tom, co znamená nezávislost v praxi. A pokud u něj někdo zvedne obočí, je to normální. Demokracie není nastavení „souhlasím se vším“. Demokracie je právě ten obývák, v němž se někdy hádáme, ale nepovažujeme za řešení vytrhnout ostatním kabel ze zdi.
Až se tedy v neděli ve čtyři na Staromáku sejdou lidé kvůli televizi a rozhlasu, nepůjde jen o dva názvy na budovách. Půjde také o právo veřejnosti ptát se, jak budou její média fungovat a kdo na to bude mít vliv.
Poslední hlášení domácího technika zní jednoduše: Ovladač můžete kritizovat. Můžete chtít lepší tlačítka. Ale tlačítko MUTE na veřejnou kontrolu do výbavy nepatří.
Zdroje
