Článek
Mapa, kterou by dnes leckdo otočil
Představte si, že otevřete mapu Čech, najdete známý název města a najednou nevíte, kam se vydat. Poloha jednotlivých míst jako by odporovala všemu, co člověk ví ze školy. Na sever chcete jít nahoru – jenže na této mapě to neplatí. Není poškozená ani špatně vytištěná. Jen se řídí jiným způsobem, jakým lze orientovat svět na papíře.
Rok 1518: Čechy jako samostatný kartografický příběh
Mikuláš Klaudyán vytvořil roku 1518 nejstarší známou samostatnou mapu Čech a Kladska. Nejde o obyčejnou cestovní pomůcku v moderním smyslu. Podle popisu Českého úřadu zeměměřického a katastrálního obsahuje 280 sídel, vodní toky, lesy a hlavní dálkové cesty. Města se na ní rozlišují nejen z hlediska postavení vůči vrchnosti, ale také podle náboženské příslušnosti. Názvy jsou české. To je pozoruhodný výběr informací: mapa neukazuje pouze, kde lidé žijí, ale také jak je země uspořádaná.
Proč je na mapě jih nahoře?
Orientace mapy k severu je pro současného čtenáře téměř automatický návyk. Zvyk ale není přírodní zákon. Klaudyánova mapa je orientována k jihu: kdo ji bez přípravy čte jako dnešní atlas, začne si strany plést. Důležité je, že ji nemáme posuzovat jako chybnou verzi dnešní mapy. Jde o dobový způsob vyobrazení území, který vyžaduje jiné čtení. Závěr „dřív měly všechny mapy nahoře jih“ by byl stejně mylný jako představa, že existuje jediný možný směr nahoře.
Přes 280 sídel a něco navíc
Kdyby na mapě byly jen vesnice, řeky a trasy obchodníků, i tak by šlo o cenný doklad znalosti země. Jenže Klaudyán připojil také bohatou symbolickou výzdobu. Ve spodní části najdeme znaky Kutné Hory, Prahy a Žatce. Zvláštní pozornost si zaslouží vůz tažený do opačných stran: podle ČÚZK odkazuje na nábožensky rozdělenou českou společnost. Další výjev s přepadeným kupeckým vozem připomíná, že cestování tehdy znamenalo i bezpečnostní riziko. Mapa tak mluví o konfliktu, moci i každodenním životě.
Starý atlas nelze číst jako navigaci v telefonu
U současné digitální mapy čekáme přesné souřadnice, rychlou trasu a možnost přepnout zobrazení. U kartografické památky z počátku 16. století potřebujeme jiné otázky. Co si tehdejší autor vybral jako důležité? Proč některá sídla rozlišil symboly? Proč do mapy vstoupily politické a náboženské motivy? Který údaj je orientační a který spíše výpovědí o společnosti? Pokud se na historickou mapu díváme jen jako na nepřesnou předchůdkyni navigace, ztratíme její nejzajímavější část.
Malý pokus pro dnešního čtenáře
Zkuste se nejprve podívat na Klaudyánovu mapu bez vysvětlivky a určit, která část odpovídá severu země. Potom si uvědomte, že „nahoře“ a „na sever“ nejsou totéž. A nakonec si vyhledejte výjevy, které nijak nesouvisejí s vodními toky nebo polohou měst. Najednou se z kuriozity o obrácené mapě stává obraz země, v níž si lidé potřebovali předat i něco o své době.
Rozdělená města: to, co navigace vůbec neřeší
Obzvlášť zajímavé je Klaudyánovo rozlišování měst. Dnes do mapy zapisujeme silnice, zastávky a čísla popisná, protože hledáme konkrétní adresu. Pro člověka z počátku šestnáctého století mohl být stejně důležitý vztah města k panovníkovi nebo náboženské poměry. Kdybychom z mapy odstranili tuto vrstvu a ponechali jen názvy sídel, přišli bychom o důležitou část informace. I proto je zavádějící představovat si starý tisk pouze jako technicky nedokonalé GPS. Je to svébytný historický dokument, který ukazuje nejen krajinu, ale i společnost, jež ji obývala.
Co lze z mapy ověřit a co si nesmíme domýšlet
Počet sídel, orientaci k jihu, vyznačení hlavních cest i konkrétní alegorické motivy popisuje ČÚZK ve své produktové dokumentaci. Z toho ale neplyne, že známe přesnou cestu každého tehdejšího obchodníka nebo že podle mapy dokážeme určit délku jeho cesty s dnešní přesností. Také bychom neměli tvrdit, že v šestnáctém století nikdo neuměl kreslit sever nahoru. Silnější článek nestojí na přehánění. Stačí skutečný paradox: orientace, kterou dnes považujeme za samozřejmou, nebyla pro autory historických map povinností.
Co je na celé věci nejzajímavější
Klaudyánova mapa se dá prodat jednou větou: nejstarší známá samostatná mapa Čech má jih nahoře. Ta věta je pravdivá, ale nestačí. Podstatnější je, že česká kartografická památka z roku 1518 nebyla jen soupisem míst. Vepsala do krajiny informace o společnosti a jejích rozporech. Pro dnešního čtenáře je to připomínka, že mapa nikdy není pouze obrázek země: vždycky také prozrazuje, co považoval její autor za důležité.
Zdroje a podklady
