Článek
Poznámka: Text je fikce. Postavy, instituce, vysílání, dokumenty i popsané události jsou smyšlené.
Pokračování autorské hororové série Kanál 23. Blogový zápis Ondřeje Kříže funguje i samostatně.
Ve 23:23 mě Viktor oslovil cizím příjmením
Tři tóny z televize zazněly přesně ve chvíli, kdy jsem se rozhodoval, jestli kazetu číslo 19 vůbec pustím. Po návratu ze Studia B ležela na stole v černé krabičce, na jejímž štítku bylo dnešní datum a jméno Ondřej Novák. Ne Kříž. Novák. V minulém zápisu jsem to považoval za další chybu nebo provokaci Kanálu 23. Teď už vím, že to chyba nebyla.
Televize se rozsvítila sama. Žádné menu, žádná stanice mezi běžnými programy. Jen šedý analogový šum, přestože přístroj nemá s analogovým vysíláním už roky nic společného. Potom se objevil Viktor. Seděl za dětským stolkem, ruce v bílých rukavicích složené před sebou. Za ním nebyla tabule Večerního klubu, ale obyčejná bílá zeď.
„Dobrý večer, Ondřeji Nováku,“ řekl.
Tentokrát jsem mu odpověděl. Ne proto, že bych zapomněl na otcovo varování, že se nemám nechat vtáhnout do rozhovoru. Prostě mě to jméno naštvalo.
„Jmenuju se Kříž.“
Viktor pomalu naklonil hlavu.
„Dnes ano.“
Obraz zčernal.
Na stole vedle mě cvakla plastová krabička kazety, jako kdyby někdo zevnitř uvolnil západku. Víko se samo pootevřelo o několik milimetrů.
Šimkovi jsem zavolal okamžitě. Nechtěl, abych pásku pouštěl bez něj. Přijel krátce po půlnoci, tentokrát bez obvyklých řečí o tom, že je potřeba všechno dělat metodicky. Když uviděl jméno Novák, sedl si a několik vteřin na štítek jen zíral.
„Tohle příjmení jsem už v tom spisu viděl,“ řekl.
„Kde?“
„Nevím.“
To byla odpověď, kterou jsem od něj v posledních dnech slýchal čím dál častěji.
Kazeta nezačínala pořadem. Začínala mým rodným listem
Pásku jsme vložili do starého přehrávače, který jsem si kvůli celé téhle věci nechal v obýváku. Prvních deset sekund byl obraz černý. Pak se objevila deska stolu nasvícená jedinou lampou. Na ní ležel můj rodný list.
Nebyl to originál. Vypadal jako nekvalitní kopie z konce devadesátých let. Jméno sedělo. Datum narození sedělo. Jména rodičů seděla.
Příjmení ne.
ONDŘEJ NOVÁK.
Něčí ruka přejela po papíru černou fixou. Poznal jsem jizvu na hřbetu ruky i kovové hodinky. Stejná ruka se objevovala v Bubíkovi. Stejný člověk maloval v Malování duší a na jiné pásce si nasazoval Viktorovu liščí hlavu.
Ruka položila vedle rodného listu druhý dokument. Na něm jsem byl Ondřej Kříž. Třetí papír nesl jiné bydliště. Čtvrtý jiný telefon. Pátý měl správné údaje, ale fotografii chlapce, kterého jsem nepoznával.
Do záběru vstoupil můj otec.
Byl mladý, asi tak, jak si ho pamatuju z prvních školních let. Měl rozepnutou bundu, rukávy vyhrnuté a na pravé ruce zaschlou krev u kloubů. Nebylo jí moc. Spíš to vypadalo, že se s někým porval nebo praštil do zdi.
„Tohle je poslední,“ řekl člověku mimo obraz. „Pak ho necháte být.“
Muž s hodinkami odpověděl: „Necháme ho rozostřit.“
Otec udeřil dlaní do stolu. „Řekl jste, že ho necháte být.“
„To není totéž.“
Otec se podíval ke kameře. Ne do objektivu, spíš někam vedle něj, kde zřejmě seděl další člověk.
„Tak mi vysvětlete rozdíl.“
Poprvé jsem slyšel, co znamená rozostřit člověka
Muž s hodinkami mluvil klidně, skoro úředně. Právě proto ten záznam působil tak nepříjemně. Žádné zaklínání, žádné křičení, žádné teatrální chování. Jen člověk, který vysvětloval mému otci něco, co považoval za technický postup.
„První obraz je nejpevnější, když se všechny informace shodují,“ řekl. „Jméno. Dům. Hlas. Rodina. Škola. Fotografie. Když všechno ukazuje na stejného člověka, obraz se zavře.“
Otec se zeptal, co znamená „zavře“.
Muž neodpověděl přímo.
„Když vytvoříte dost rozporů, nebude vědět, kterou verzi dokončit.“
Pak začal ukazovat na dokumenty. Ondřej Kříž na jednom. Ondřej Novák na druhém. Stará adresa. Nová adresa. Číslo pevné linky s prohozenými dvěma číslicemi. Fotografie, na níž dítě vypadalo podobně jako já, ale nebyl jsem to já.
„Takže mu změníme jméno?“ zeptal se otec.
„Ne. Budete mu nechávat jméno. A zároveň mu budete vyrábět další.“
Otec se na něj díval, jako by poslouchal šílence.
„Tohle přece není člověk. To je bordel v papírech.“
„Pro nás ano.“
Muž se dotkl mé falešné fotografie.
„Pro obraz je papír také paměť.“
Šimek vedle mě tiše zaklel. Řekl, že právě proto možná některé policejní kopie z roku 1999 nesou různé údaje o stejných dětech. Vždycky to považovali za chyby při přepisu. Některé nemusely být chyby vůbec.
Na obrazovce můj otec vzal falešný rodný list a roztrhl ho napůl.
„A jak dlouho to vydrží?“
Muž s hodinkami odpověděl: „Dokud nezačne opravovat vlastní obraz.“
Celý život jsem dělal přesně to, před čím mě otec chránil
Ta věta mě zasáhla víc, než bych čekal. Poslední týdny jsem totiž nedělal nic jiného. Hledal jsem staré dokumenty. Srovnával data. Identifikoval lidi. Opravoval vzpomínky. Dával k sobě správné fotografie a správná jména. Vytvářel jeden souvislý příběh tam, kde můj otec podle všeho strávil roky tím, že ho úmyslně rozbíjel.
„Takže blog…“ řekl jsem.
Šimek dokončil větu za mě. „Je nejlepší věc, jakou jsi pro ně mohl udělat.“
Nechtěl jsem tomu věřit.
Každý článek, který jsem zveřejnil, přiřadil jednu verzi událostí k mému jménu. Každá fotka, každý přepis, každý nový kus historie opravoval něco, co bylo předtím nejasné. Já tomu říkal rekonstrukce. Pokud měl muž na pásce pravdu, Kanál 23 tomu mohl říkat zaostřování.
Na videu otec zřejmě došel ke stejnému závěru už v roce 1999.
„Takže nesmím nikdy zjistit, co jste mu udělali?“ zeptal se.
„Může to zjistit,“ odpověděl muž. „Jen ne všechno najednou.“
„A když zjistí?“
Muž s hodinkami se poprvé podíval přímo do kamery.
„Pak se vrátí tam, kde obraz začal.“
Studio B.
Otec se s nimi nehádal o to, zda se vrátí. Hádal se o datum
Záznam přeskočil. Stejná místnost, stejný stůl, ale podle časového kódu o několik hodin později. Otec už neseděl. Chodil sem a tam a kouřil, přestože jsem ho doma kouřit nikdy neviděl.
Muž v béžovém kabátu, kterého jsme znali z Malování duší, byl tentokrát celý v obraze. Nebyl namaskovaný. Vypadal obyčejně. Hubený muž kolem čtyřicítky, tmavé vlasy, propadlé tváře. Kdybych ho potkal na ulici, nevšimnu si ho.
„Dospělý obraz drží lépe,“ řekl.
„Je mu osm.“
„Právě.“
Otec se zastavil.
„Kolik času?“
„To není smlouva.“
„Kolik.“
Muž chvíli mlčel. Pak se podíval na papír před sebou.
„Do věku, kdy bude mít první obraz dost vlastních vzpomínek, aby se udržel bez rodičů.“
„Kolik?“ zopakoval otec.
Tentokrát odpověděl.
„Třicet pět.“
Musel jsem pásku zastavit.
Je mi třicet pět.
Šimek se na mě nepodíval. Jen si sundal brýle a začal je čistit kapesníkem, i když nebyly špinavé.
Vrátil jsem obraz o několik sekund zpět a pustil to znovu.
„Třicet pět.“
Otec se opřel o stůl.
„A do té doby?“
„Musí zůstat nehotový.“
Cena za odklad nebyla v penězích
Čekal jsem, že přijde něco jako vydírání. Peníze. Mlčení. Pomoc s technikou. Možná nějaká odporná dohoda týkající se jiného dítěte. Otec se na pásce zeptal přesně na to, čeho jsem se bál.
„Koho chcete místo něj?“
Muž v béžovém kabátu se usmál. Bylo to poprvé, kdy jsem ho viděl projevit něco podobného emocím.
„Pořád si myslíte, že potřebujeme výměnu.“
„Tak co chcete?“
Muž ukázal na kameru.
„Vás.“
Otec se otočil směrem k objektivu.
„Co se mnou?“
„Záznam.“
Následujících několik minut bylo skoro nesnesitelně obyčejných. Posadili otce před kameru. Řekl své celé jméno, datum narození, adresu, kde pracuje, jména rodičů, kde vyrůstal. Ukázal fotografie z dětství. Přečetl několik vět. Nakonec mu muž položil otázku, kterou jsem nečekal.
„Čeho se nejvíc bojíte?“
Otec dlouho mlčel.
Pak řekl: „Že si jednou nebude pamatovat, že jsem se snažil.“
Muž v béžovém kabátu přikývl.
„To stačí.“
V tu chvíli mi došlo, co přesně jim otec dal. Ne své tělo. Ne život v nějakém jednoduchém rituálním smyslu. Dal jim vlastní První obraz v dospělosti. Kompletní sadu informací, které podle jejich logiky potřebovali k tomu, aby člověka dokázali v záznamu udržet.
A najednou dávalo smysl, proč mi mrtvý otec mohl volat.
Možná to nebyl duch.
Možná měli dost materiálu, aby věděli, jak má znít.
Na kazetě byl ještě druhý hlas mého otce
Záznam z roku 1999 skončil. Čekal jsem šum nebo konec pásky. Místo toho se obraz přepnul na modrou plochu a naskočil časový kód z roku 2018.
Rok, kdy otec zemřel.
Na obraze nebylo nic. Jen zvuk.
Jeho hlas.
Tentokrát starší. Přesně takový, jak si ho pamatuju z posledních let.
„Ondro, jestli tohle někdy najdeš, znamená to, že rozostření přestalo fungovat.“
Nemluvil jako člověk, který nechává synovi dojemné poslední přání. Zněl unaveně a naštvaně.
„Nevěř všemu, co najdeš. Hlavně nevěř věcem jen proto, že do sebe konečně zapadají. To je přesně chvíle, kdy je to nejnebezpečnější.“
Odmlčel se. Bylo slyšet zakašlání a posunutí židle.
„Novák nebyla chyba. Byl to první z těch jmen. Pak jich bylo víc. Některé už si ani nepamatuju. Vyráběli jsme ti chyby. Špatné fotky. Špatná data. Jednou jsem dokonce nechal vytisknout rodinné fotografie s jiným dítětem a pak je spálil. Nenáviděl jsem se za to, ale fungovalo to.“
Další pauza.
„Pokud jsi začal všechno opravovat, přestaň.“
Ještě jedna.
„A jestli ti někdo ukázal Studio B, už nepřestaneš.“
Poslední větu nahrál otec den po své smrti
Na časovém kódu byl 4. listopad 2018.
Otec zemřel třetího.
Šimek mě požádal, ať pásku zastavím. Nezastavil jsem ji.
Hlas pokračoval.
„Nevím, jestli tohle říkám já.“
Ta věta byla sotva slyšet.
„Jestli tohle posloucháš a já už nejsem, porovnej hlas. Ne se vzpomínkou. Se záznamem, který vznikl před tím, než jsem šel do Studia B.“
Pak se ozvalo tiché klepání.
Tři údery.
Otec se nadechl.
„Až ti bude tolik co mně tehdy, přijdou znovu.“
Záznam na několik sekund ztichl.
„Jestli tohle posloucháš, už je pozdě.“
Následoval analogový šum.
Pak hlas, který byl otcovu hlasu podobný až nepříjemně přesně, ale ne úplně.
„Neboj se, Ondřeji Nováku.“
Páska se zastavila.
Na spodku krabičky byla adresa, kterou tam předtím nikdo neviděl
Seděli jsme s Šimkem asi pět minut bez jediného slova. Pak vzal krabičku kazety a začal ji prohlížet pod lampou. Na spodní straně, tam kde předtím byla jen věta o dílu osm a devatenáctce, přibyl další řádek.
Nebyl napsaný fixem. Vypadal vytlačený do plastu zevnitř.
17. 8. 1999 – TECHNICKÝ PLÁN B / VERZE 3.
Pod tím krátká řada čísel. Šimek je poznal jako staré označení výkresu kabelového objektu.
Druhý den jsme si vyžádali kopii dochovaných plánů. Existovaly dvě verze. Verze 1 a verze 2.
Verze 3 v evidenci nebyla.
Jenže v archivu ležela jedna složená modrotisková kopie bez inventárního čísla. Někdo ji vložil mezi ostatní plány tak dávno, že papír zežloutl stejně jako ony.
Rozložili jsme ji na stole.
Na výkresu bylo Studio B.
Ne jako místnost pod budovou.
Jako obdélník nakreslený přes několik různých půdorysů zároveň.
Jedna jeho část procházela suterénem. Druhá byla zakreslená přes místnost o patro výš. Třetí pokračovala mimo obvod budovy.
Uprostřed byl ručně dopsaný text:
PROSTOR SE NEŘÍDÍ STAVBOU. PROSTOR SE ŘÍDÍ OBRAZEM.
Šimek vytáhl telefon a zavolal dvěma bývalým kolegům a jednomu technikovi, kterému důvěřuje. Tentokrát řekl, že nikam nepůjdeme sami.
Souhlasil jsem.
Po tom, co jsem dnes zjistil, už nepotřebuju další důkaz, že otec něco věděl.
Potřebuju zjistit, co přesně se pokoušel třicet let držet rozostřené.
A proč na verzi 3 stojí u vchodu do Studia B datum zítřka.
