Článek
Prst do otvoru s číslem, otočit číselnici až k dorazu a pustit. Pak jen čekat, než se kotouč s typickým vrčením vrátí zpět. U starého telefonu to nebyla nostalgická animace uživatelského rozhraní. Právě během návratu se číslo skutečně odesílalo do telefonní ústředny.
Nešlo přitom o jinak vysoký tón pro každé číslo, jak fungovalo u pozdějších tlačítkových telefonů. Klasická otočná číselnice používala pulzní volbu: opakovaně krátce rozpojovala elektrický obvod telefonní linky.
Telefon a ústředna byly spojeny proudovou smyčkou
Po zvednutí sluchátka se uzavřel místní účastnický okruh a linkou tekl stejnosměrný proud. Ústředna tím poznala, že je telefon „off-hook“ a účastník chce volat.
Když jste potom otočili číselnici, mechanická pružina se napnula. Samotné impulzy se obvykle nevytvářely při otáčení prstem směrem k dorazu, ale až při kontrolovaném návratu kotouče do výchozí polohy.
Číslo 5 znamenalo pět krátkých přerušení
Uvnitř mechanismu byly kontakty, které během návratu číselnice linku střídavě rozpojovaly a znovu spojovaly. V nejrozšířenějším dekadickém systému odpovídal počet přerušení volené číslici: jednička jeden impuls, dvojka dva, pětka pět a nula deset.
Technické materiály Bell Systemu uvádějí typickou rychlost přibližně deset impulsů za sekundu. Mechanický regulátor v číselnici se staral o to, aby se kotouč nevracel podle síly uživatelova prstu, ale stabilní rychlostí, kterou dokázala ústředna spolehlivě rozpoznat.
Proto nula trvala nejdéle
Kdo si otočný telefon pamatuje, pamatuje si i časovou nerovnost. Vytočit jedničku bylo rychlé, vytočit nulu znamenalo téměř celý oběh číselnice a dlouhý návrat.
Není to jen mechanická zvláštnost. Nula v běžném dekadickém pulzním kódování představovala deset impulsů. Čím vyšší počet impulsů, tím déle musel mechanismus během návratu linku přerušovat.
Ústředna impulzy skutečně počítala
V raných automatických sítích nebyly impulzy jen abstraktní datová zpráva pro počítač. Elektromechanické ústředny používaly relé a krokové voliče, které na sérii přerušení reagovaly mechanicky nebo elektromechanicky.
Technická literatura popisuje, že rotační číselnice střídavě otevírala a zavírala smyčku a zařízení v ústředně z tohoto pulzního vlaku určilo požadovanou číslici. V některých step-by-step systémech série impulsů přímo posouvala přepínací mechanismus.
A co ty hlasité cvaky ve sluchátku?
Kdyby byly všechny změny proudu během vytáčení vedené přímo do sluchátka, uživatel by slyšel velmi nepříjemné impulzní rány. Proto rotační telefony používaly další kontakty, které během vytáčení část hovorové cesty ztlumily nebo přemostily.
Jinými slovy: číselnice nejen vytvářela pulzy pro ústřednu, ale současně se telefon snažil, abyste technický proces neměli naplno v uchu.
Tlačítka později začala „zpívat“
Pozdější tlačítková volba DTMF funguje úplně jinak. Každé tlačítko vytváří dvojici současných tónů z předem daných frekvencí. Ústředna tedy nerozpoznává počet mechanických přerušení, ale kombinaci dvou tónů.
Právě proto starý otočný telefon nemusí na moderním analogovém adaptéru umět vytáčet, i když může normálně zvonit a přenášet hovor. Zařízení na druhém konci musí pulzní volbu podporovat nebo ji převést na modernější signalizaci.
Kolečko bylo vlastně mechanický datový vysílač
To je na otočném telefonu asi nejhezčí. Zvenku vidíte kus plastu nebo bakelitu s deseti otvory. Uvnitř ale pružina, ozubená kola, regulátor a kontakty převádějí pohyb prstu na přesně načasovanou elektrickou informaci.
Žádný displej a žádný mikroprocesor. Číslice se odesílala jako rytmus krátkých přerušení proudu. Když jste vytočili telefonní číslo, doslova jste ho do sítě vyťukali.
Zdroje
