Článek
Závěrečná siréna je pro diváka konec. Pro velkou halu je to často jen změna programu. Jeden proud lidí jde k východům, druhý se teprve rozbíhá uvnitř. Tribuny řídnou, hudba ztichne, hráči mizí do zázemí – a přitom se kolem plochy začíná dít něco, čeho si většina návštěvníků ani nevšimne.
V úterý 22. září jsem v O2 areně sledoval domácí premiéru Sparty proti Mladé Boleslavi. Zápas skončil 3:5. Část lidí odešla okamžitě, část zůstala na poděkování. Hráči Sparty neodjeli rovnou do kabiny; zamířili také pod kotel a ti, kteří ještě zůstali v hledišti, je odměnili potleskem. Pro fanouška to byl poslední obraz večera.
Jenže já tentokrát nikam nespěchal. A právě díky tomu jsem viděl, že pro arénu poslední obraz večera ještě zdaleka nenastal.
Prvních pár minut patří ještě zápasu
Po siréně nepřijde jeden okamžitý střih z „akce“ na „prázdnou budovu“. Je to spíš postupné vypínání vrstev. Nejdřív doznívá sport: poslední potlesk, hráči pod kotlem, lidé si berou bundy, někdo ještě dopíjí, někdo čeká, až opadne hlavní nápor u východů.
Z mého místa v klubovém patře je ten přechod vidět docela dobře. Ještě před chvílí reaguje přes dvanáct tisíc lidí na každý puk. O několik minut později už mezi řadami vznikají velké prázdné bloky a zvuk celé haly se změní. Ne že by nastalo absolutní ticho. Jen najednou slyšíte provoz, který během zápasu zaniká.
Pro běžného návštěvníka tím večer končí. Vezme si věci a odchází. Já zůstal déle a měl jsem tentokrát jeden mimořádně dobrý důvod dívat se dolů na plochu: další den se v té samé budově nehrál hokej.
Druhý den neměl přijít další zápas. Měly přijít Pussycat Dolls
Ve středu 23. září měla O2 arena hostit koncert The Pussycat Dolls. Oficiální program začínal v 19:00. To znamenalo, že mezi závěrečnou sirénou úterního extraligového zápasu a otevřením dveří pro úplně jiný typ akce nebyl žádný pohodlný volný den. Hala se musela začít měnit prakticky okamžitě.
A přesně to jsem po utkání viděl. Na ploše se objevili lidé a začali arénu chystat na koncert následujícího dne. Nechci z několika minut pozorování dělat falešnou reportáž ze zákulisí – nebyl jsem člen technického týmu, neviděl jsem kompletní harmonogram a netvrdím, že znám jednotlivé pracovní postupy. Viděl jsem ale ten nejdůležitější moment: ve chvíli, kdy se fanoušek loučí s hokejem, budova už řeší další akci.
Právě tehdy mi došlo, jak zavádějící je naše návštěvnická představa, že po poslední siréně „hala končí“. Nekončí. Jen se mění publikum, kulisy a úkol.
Z tribuny vidíte prázdno. Ve skutečnosti se rozjíždí práce
Prázdná tribuna působí skoro jako vypnutý stadion. Jenže prázdné sedačky nejsou důkazem nečinnosti. Jsou jen důkazem, že skončila veřejná část programu. Pod ní běží druhá část, která už není určena nám.
Je to zvláštní kontrast. Před několika minutami se řešilo, zda Sparta vyrovná. Najednou je výsledek hotový, sportovní emoce se rozpouštějí a pozornost se přesune k úplně obyčejným věcem: co se musí uklidit, co zavřít, co připravit a co změnit, aby stejná budova za několik hodin vypadala jako místo pro jiný večer.
Na tom mě baví multifunkční arény možná skoro stejně jako samotné akce. Jednou přijdu na hokej, jindy na tenis, koncert nebo motorsport. Jako návštěvník vždy vidím hotový produkt. Teprve když zůstanu po konci déle, na chvíli zahlédnu šev mezi dvěma verzemi stejné budovy.
Davis Cup mi ukázal jinou stránku stejné „druhé směny“
Jen pár dní před Spartou jsem v O2 areně strávil velmi dlouhý den při Davis Cupu Česko–USA. V pátek jsem do haly dorazil kolem 12:30 a odcházel až přibližně ve 23:00. Pro mě to byl extrémně dlouhý divácký den. Pro část personálu to ale stále nebyl konec.
Můj kamarád, který tam pracoval jako barman, byl na místě už ve chvíli, kdy jsem přišel. Když jsem kolem jedenácté večer odcházel, pořád pracoval a teprve ho čekalo uzavření baru. Na klientském servisu byla s postupem večera vidět únava: lidé, kteří dřív obcházeli VIP prostory v plném pracovním tempu, na konci řešili zavírání kas barů, poslední požadavky hostů a postupné ukončování provozu.
Tohle není stížnost. Právě naopak. Z pohledu návštěvníka je snadné hodnotit, jestli je něco otevřené, rychlé a příjemné. Mnohem méně často vidíme, kolik hodin už má člověk za barem nebo ve službě za sebou a kolik práce mu zbývá poté, co my projdeme turniketem ven.
Konec akce má pro každého jiný čas
U jedné sportovní akce vlastně existuje několik různých „konců“. Divák má konec v okamžiku, kdy se rozhodne odejít. Hráč ve chvíli, kdy skončí povinnosti po utkání a může opustit stadion. Barman až ve chvíli, kdy se zavře provoz. Úklid nebo technický tým ještě později. A pokud následuje jiný event, část lidí může místo konce řešit rovnou začátek další přípravy.
To je na moderní hale fascinující: tisíce lidí mohou mít pocit, že se všechno stalo během dvou nebo tří hodin před jejich očima, ale veřejná akce je jen výřez z mnohem delšího provozního dne.
Při Davis Cupu jsem byl v aréně přes deset hodin a stejně jsem z jejího pracovního dne viděl jen část. Při hokeji jsem po siréně zůstal déle a poprvé jsem ten přechod do další akce sledoval téměř v přímém přenosu. V obou případech jsem si odnesl stejnou věc: „konec“ je hlavně návštěvnický pojem.
V Jihlavě mě nejvíc překvapilo ticho
Podobný efekt jsem zažil i v Horácké aréně. Tam jsem jednou po zápase zůstal tak dlouho, že se tribuny postupně změnily z davu na několik posledních lidí a nakonec na téměř prázdný prostor. Už jsem o tom psal jako o vlastní komediální neschopnosti odejít z pohodlného VIP patra, takže tu historku nechci vyprávět znovu.
Pro tenhle text je důležitý jiný detail: úplně stejná budova působí dvacet nebo třicet minut po zápase jako jiné místo. Zmizí většina hlasů, pohyb diváků se přesune k východům a začnou vystupovat zvuky a lidé, kterých si během hry téměř nevšímáte. Hala není mrtvá. Jen už nehraje pro publikum.
Neviděl jsem zákulisí. Viděl jsem hranici mezi show a provozem
Je fér říct, co tenhle text není. Není to technický popis přestavby O2 areny a není to výčet směn zaměstnanců. Do interního provozu nevidím a nechci z vlastního pohledu z tribuny dělat něco, co jsem nezažil.
Je to naopak velmi jednoduché pozorování návštěvníka, který často neodchází s prvním proudem lidí: po siréně nezačne prázdno. Začne fáze, kterou většina z nás vůbec nepotřebuje vidět, protože jejím cílem je, abychom při příští návštěvě zase dostali hotovou, čistou a připravenou halu.
A někdy je ta příští návštěva doslova za méně než čtyřiadvacet hodin – jen místo hokejek, mantinelů a sparťanských dresů čeká budovu koncertní publikum.
Verdikt: siréna ukončí zápas, ne pracovní den
Když člověk odchází s davem, vidí logickou tečku: skončil zápas, zhasne emoce a jde se domů. Když zůstane o něco déle, zjistí, že tečka patří jen programu pro diváky.
Po Spartě proti Boleslavi jsem sledoval, jak se O2 arena prakticky okamžitě začíná připravovat na koncert dalšího dne. Při Davis Cupu jsem zase viděl personál, který po dlouhém dni pokračoval v práci i ve chvíli, kdy už jsem já sám mířil domů. A v Jihlavě jsem zažil ten podivný okamžik, kdy se plná hala promění v téměř soukromé ticho.
Od té doby beru závěrečnou sirénu trochu jinak. Pro nás znamená „hotovo“. Pro spoustu lidí kolem haly znamená pouze: teď začíná další část směny.
