Článek
Na dně zůstalo téměř všechno. Nad hladinu se dostal jediný člověk
Šestého prosince 1941 se britská ponorka HMS Perseus pohybovala v Jónském moři u řecké Kefalonie. Na palubě byl i jednatřicetiletý topič John Capes, který se na ponorce jen vezl zpět do Alexandrie. Pak přišel výbuch. Plavidlo narazilo na minu a během okamžiků kleslo ke dnu.
Na palubě bylo 61 lidí. Šedesát z nich se už domů nevrátilo. Capes přežil první náraz v zadní části ponorky a mezi troskami našel ještě tři těžce zraněné muže. V oddílu stoupala voda, vzduch se zhoršoval a za vodotěsnými dveřmi už čekal tlak moře.
Jeho šance nebyla v tom, že by ponorka zůstala suchá. Právě naopak. Aby se vůbec dal otevřít únikový poklop, musel být tlak uvnitř zadního oddílu vyrovnán s tlakem venkovní vody. Jinými slovy: prostor, ve kterém se čtyři muži snažili zachránit, bylo nutné úmyslně zaplavit.
Davisův dýchací přístroj byl poslední možnost
Britské ponorky tehdy používaly Davis Submerged Escape Apparatus, jednoduchý kyslíkový únikový přístroj s dýchacím vakem. Capes nasadil vybavení sobě i třem dalším mužům a připravil únikový rukáv pod zadním poklopem. Jenže ventil, kterým měl prostor zaplavit, byl poškozený.
Podle pozdějšího Capesova popisu našel náhradní cestu: otevřel závěr podvodního signalizačního zařízení, kterým začala do oddílu proudit mořská voda. Hladina stoupala, vzduch se stlačoval a muži se dostali do stavu, kdy šlo poklop konečně otevřít. To, co by za normálních okolností znamenalo katastrofu, bylo v tu chvíli jedinou cestou ven.
52 metrů, nebo 82? Právě tady je důležitý counter-check
Capes si při úniku pamatoval údaj hloubkoměru něco přes 270 stop, tedy přibližně 82 metrů. Když však byl vrak v roce 1997 nalezen, ležel v hloubce zhruba 52 metrů. To není detail, který by se měl zamést pod koberec. Starý hloubkoměr mohl být po výbuchu poškozený a skutečnou hloubku dnes známe z průzkumu vraku.
I padesát dva metrů je ale pro nouzový výstup s dobovým kyslíkovým přístrojem extrémní prostředí. Čtyři muži se dostali ven z ponorky, ale Capes byl jediný, kdo přežil cestu k hladině a následně i cestu k pevnině.
Po výstupu ještě nebylo vyhráno: následovalo několik hodin v moři
Když se Capes vynořil, ostatní nikde neviděl. V dálce rozeznal pobřeží Kefalonie. Dýchací vak z únikového přístroje použil jako provizorní vztlakovou pomůcku a vyrazil k ostrovu. Odborná studie vraku uvádí, že plaval přibližně šest hodin; jiné dobové rekonstrukce mluví obecně o mnohahodinovém plavání.
Na pobřeží se dostal vyčerpaný a zraněný. Místní obyvatelé ho našli a následujících přibližně osmnáct měsíců ukrývali před italskými a později německými okupačními silami. Přesouvali ho mezi domy a nakonec ho dostali lodí do bezpečí v Turecku.
Desítky let zněl jeho příběh skoro příliš neuvěřitelně
Capesovo vyprávění mělo problém: nikdo jiný z ponorky nepřežil, takže zásadní část příběhu neměl kdo potvrdit. A tvrzení o úniku z hluboko potopené ponorky působilo natolik extrémně, že kolem něj dlouho zůstávaly pochybnosti.
Zlom přišel až v roce 1997. Řecký potápěč Kostas Thoctarides a jeho tým našli HMS Perseus v hloubce 52 metrů. Trup odpovídal zásahu minou a zadní únikový poklop byl otevřený. Potápěči navíc popsali detaily zadního oddílu, které se shodovaly s Capesovou výpovědí. Nedaleko vraku našli i kotvu italské miny.
Pointa příběhu
Capesův únik není silný proto, že by potřeboval „zázrak“. Je silný tím, kolik po sobě jdoucích technických a lidských kroků muselo vyjít: přežít náraz, najít funkční vybavení, zaplavit oddíl, otevřít poklop, přežít výstup a pak ještě doplavat k okupovanému ostrovu.
Co nepřeceňovat
Příběh nelze rekonstruovat minutu po minutě s absolutní jistotou. Capes byl jediný přeživší a část detailů pochází z jeho pozdějších vzpomínek. Největší konkrétní rozpor – údaj 82 metrů na hloubkoměru versus 52 metrů skutečné hloubky vraku – je proto fér uvést přímo. To ale nemění základní ověřená fakta: HMS Perseus leží u Kefalonie, zadní únikový poklop je otevřený a Capes byl jediným člověkem z celé posádky, který se vrátil živý.
Zdroje
